infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2019, sp. zn. II. ÚS 1874/19 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:2.US.1874.19.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1874.19.1
sp. zn. II. ÚS 1874/19 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem Šimkova 1224, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 4. 2018, č. j. 2 T 160/2016-424, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2018, č. j. 12 To 161/2018-464, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 7 Tdo 286/2019-526, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání (specifikované ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu) byl podle §146 odst. 1 tr, zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s druhým spoluobžalovaným poškozeným škodu. 3. Proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl napadený rozsudek okresního soudu zrušen pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k jednomu poškozenému; v dalším zůstalo rozhodnutí okresního soudu nezměněno. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 4. Stěžovatel namítá, že soudy z dostupných skutkových zjištění dospěly ke zcela nesprávným právním závěrům o jeho vině. Prostřednictvím ústavní stížnosti se proto domáhá zjednání nápravy právních vad rozhodnutí ve věci samé, neboť tyto vady spočívají v právním posouzení skutku při nesprávném procesním postupu. Nalézací soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, tzn. zajišťoval pouze důkazy, které měly svědčit o jeho vině. Okresní soud vycházel toliko z popisu skutku podaného poškozeným a jeho svědky, a to přesto, že tyto výpovědi byly rozporné. Tito svědci byli považováni za věrohodné, i když se jednalo o podřízené poškozeného, který sám je významným zaměstnavatelem v regionu a je osobou významnou nejen v místních podnikatelských kruzích. Skutky popsané v odsuzujícím rozsudku byly navíc nesprávně právně kvalifikovány, jelikož jednání stěžovatele nebylo podle trestního zákoníku trestné. Skutek byl popsán bez ohledu na jeho skutečný průběh. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že osoby obou obviněných byly zaměňovány a jejich jednání bylo bez dalšího posuzováno jako jednání společné. Stěžovatel akcentuje, že při vyvedení poškozeného z podniku jednal z titulu své funkce (ochranka) korektně, a to přestože byl nucen použít chvat k zamezení útoků opilého hosta/poškozeného. Za dané situace se proto nemohl dopustit přečinu výtržnictví. Stěžovatel poškozeného fyzicky nenapadl, nedopustil se vůči němu žádných vulgarismů a použil pouze přiměřených prostředků, aby zabránil jeho agresivnímu jednání a umožnil jeho vyvedení z podniku. Současně dodává, že poškozenému nemohl způsobit zranění tak, jak jsou popisována v napadených rozhodnutích. Uzavírá, že ze strany soudů došlo k vadnému posouzení skutkových okolností případu, které mají význam pro posouzení, zda ze strany stěžovatele došlo nebo mohlo dojít k úmyslnému trestnému činu ublížení na zdraví. Namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, a to jak po stránce subjektivní, tak po stránce objektivní. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. 7. K tomu je možné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), jehož porušení stěžovatel - byť nikoliv explicitně - namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. 8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné. 9. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom směru, že nalézací soud provedl pouze důkazy svědčící o vině stěžovatele, resp. důkazy stranící výpovědi poškozeného. Jak je totiž patrné z napadeného rozhodnutí okresního soudu, ten vzal v úvahu i svědecké výpovědi osob, které neměly vazbu na osobu poškozeného - přítelkyni stěžovatele, diskžokeje v předmětném baru, provozního diskotéky a hotelu a svědka S., který do baru přicházel v době, kdy se celý incident odehrával před vstupem (viz odst. 11 napadeného rozsudku okresního soudu). Ani po zhodnocení těchto svědeckých výpovědí však obecné soudy nepřisvědčily obhajobě stěžovatele, a to s ohledem na další ve věci provedené důkazy (srov. odst. 15 - 17 napadeného rozhodnutí okresního soudu). 10. Lze proto uzavřít, že nalézací soud své závěry neopřel pouze o výpověď poškozeného, ale dále o další výpovědi nepřímých svědků, o znalecké posudky ve věci vypracované (znalecký posudek MUDr. Šafra a znalecký posudek MUDr. Laciny, oba z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství), o lékařské zprávy dokumentující poranění poškozeného, o výpovědi očitých svědků a výpovědi svědků z řad personálu hotelu, kde se incident odehrál. Závěry obecných soudů o vině stěžovatele se tedy neopírají o jediný usvědčující důkaz, nýbrž o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí. Obecné soudy si byly dobře vědomy toho, že zde existovaly dvě skupiny důkazů - výpovědi obžalovaných částečně podpořené svědeckými výpověďmi jejich spolupracovníků na jedné straně, a na druhé straně svědecká výpověď poškozeného podpořená výpověďmi svědků z řad jeho kolegů. Proto ostatně nalézací soud k hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí přistupoval obezřetně. Obecné soudy však správně vycházely zejména z výpovědi poškozeného, který přes dílčí rozpory popsal násilné jednání obžalovaných vůči němu. Věrohodnost poškozeného ani jeho kolegů nelze považovat za výrazně narušenou (viz odst. 14 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Nyní projednávaný případ tak není ve své důkazní situaci ničím ojedinělý a řetězec všech provedených důkazů dovoloval dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavně právního hlediska co podstatnějšího vytknout. 11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak ve skutečnosti spíše jen pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. 12. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany. 13. Závěrem lze tedy uzavřít, že Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2019 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:2.US.1874.19.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1874/19
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 6. 2019
Datum zpřístupnění 12. 7. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125
  • 40/2009 Sb., §146
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík trestná činnost
in dubio pro reo
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1874-19_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 107561
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-07-14