ECLI:CZ:US:2019:2.US.1897.19.1
sp. zn. II. ÚS 1897/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Natalie Navrátilové, advokátky, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 59 Co 42/2017-112, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 33 Cdo 4108/2017-137, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 13 a 14 Úmluvy. Současně rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 96 Ústavy a k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, krajský soud jako soud odvolací k odvolání žalobkyně spol. innogy Energie, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") napadeným rozsudkem rozhodl ve věci žalobkyně proti stěžovatelce jako žalované tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 778,45 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.), a současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36 409,20 Kč (výrok II.). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto (výrok I.) a bylo určeno, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 516,80 Kč (výrok II.).
3. Podstatou projednávaného sporu bylo vyřešení otázky, zda je dodavatel energie oprávněn kdykoli změnit způsob určení výpočtu odebrané energie a zda je za dané situace spotřebitel povinen hradit spotřebovanou energii, když se žalobkyně rozhodne změnit způsob výpočtu. Konkrétně se jednalo o to, že žalobkyně stěžovatelce nejprve vyfakturovala přeplatek za dodávku a odběr elektrické energie, kdy tento přeplatek vycházel z odhadované spotřeby stěžovatelky, aniž by byl realizován odečet stavu elektroměru. Později však žalobkyně stěžovatelce vystavila opravný daňový doklad a vyměřila stěžovatelce naopak nedoplatek za dodávky el. energie, neboť při kontrole v odběrném místě byl zjištěn reálný stav elektroměru a ukázalo se, že dřívější odhad byl výrazně podhodnocen. Obecné soudy ve shodě se stěžovatelkou tak sice uzavřely, že smlouva o dodávkách el. energie je smlouvou spotřebitelskou, kdy tento typ smlouvy je právně regulován právě proto, že v jiném případě by dodavatel energie měl tendenci spotřebiteli jakožto slabší smluvní straně vnutit pro spotřebitele nevýhodné podmínky, přesto však dovodily, že postup žalobkyně byl zákonem aprobovaný. Právě postup žalobkyně však stěžovatelka rozporuje a namítá, že určí-li poskytovatel a dodavatel el. energie jednou jako způsob určení množství spotřebované energie odhad, nemůže později tento způsob určení výše spotřebované energie změnit.
4. Stěžovatelka v reakci na nyní napadené rozhodnutí krajského soudu namítá, že soud na daný případ nesprávně aplikoval právní předpisy. Souhlasí s tím, že žalobkyně si podle ustanovení §4 vyhlášky č. 82/2011 Sb. mohla určit způsob, jakým stěžovatelce vyúčtuje el. Energii a tato zvolila odhad. Podle §4 vyhlášky č. 82/2011 Sb. však může být odhad učiněn pouze v případě, že nejsou dostupné údaje zaznamenané měřícím zařízením. K tomu však stěžovatelka namítá, že tyto údaje měla žalobkyně k dispozici. Pouze skutečnost, že žalobkyně nevyužila svoji povinnost a údaje z měřícího zařízení neodečetla ke konci kalendářního roku, nemůže jít k tíži stěžovatelky jakožto spotřebitele. Pokud byl později u stěžovatelky v odběrném místě proveden odečet stavu elektroměru a na základě něho byl vystaven opravný daňový doklad, který šel tentokrát k tíži stěžovatelky (stěžovatelce vznikl nedoplatek), je takto zvolený postup nepřípustný a soudy jej neměly aprobovat.
5. Stěžovatelka uzavírá, že s obecnými soudy nesdílí přesvědčení, že vyhláška č. 82/2011 Sb. dává poskytovatelům el. energie možnost kdykoli změnit způsob zjištění spotřeby energie. Pokud se poskytovatel el. energie rozhodne jednou provést vyúčtování odhadem, nemůže poté změnit způsob vyúčtování na základě zjištění v měřícím zařízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí v tzv. bagatelní částce. Ústavní soud přitom dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
8. Pokud však Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Krajský soud vysvětlil, že energetický zákon ukládá provozovateli distribuční soustavy povinnost zajišťovat měření v distribuční soustavě a obchodníkovi s elektřinou přiznává právo na poskytnutí informací nezbytných k vyúčtování dodávek elektřiny zákazníkům. Žalobkyně přitom je právě tímto obchodníkem s elektřinou, nikoliv provozovatelem distribuční soustavy, a proto neměla povinnost (a není k tomu ani oprávněna) provést reálný odečet stavu elektroměru tak, jak namítá stěžovatelka (viz str. 6 napadeného rozsudku krajského soudu).
9. V případě stěžovatelky při změně dodavatele el. energie byl stav elektroměru dle §4 odst. 8 vyhlášky č. 82/2011 Sb. u odběrného místa určen odhadem. Následně byl kontrolním odečtem zjištěn skutečný stav elektroměru, kdy se ukázalo, že před tím uskutečněný odhad nebyl správný, opravu provedl provozovatel přenosové soustavy/distribuční soustavy (nikoliv tedy žalobkyně) podle ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb., kdy tento údaj může být podkladem pro vyúčtování ceny el. energie podle §4 odst. 2 téže vyhlášky. Soudy tedy dospěly k závěru, že prvně chybně odhadem stanovené hodnoty mohly být následně opraveny (viz str. 6 napadeného rozsudku krajského soudu).
10. Ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb. zní: "Pokud nejsou dostupné údaje zaznamenané měřicím zařízením, výpočet náhradních údajů o spotřebě nebo dodávce elektřiny a o jejím průběhu při prokazatelné závadě měřicího zařízení, při opravě chybných nebo doplnění chybějících hodnot provede provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel distribuční soustavy na základě protokolu autorizované zkušebny nebo zprávy o závadě měřicího zařízení podle výše spotřeby elektřiny v předcházejícím srovnatelném období při srovnatelném charakteru odběru elektřiny, v němž byl odběr elektřiny řádně měřen, nebo dodatečně podle výše spotřeby nebo dodávky elektřiny zjištěné na základě kontrolního odečtu v následujícím období." Na základě dikce tohoto ustanovení pak dospěl i Nejvyšší soud - ve shodě se soudem krajským - k závěru, že náhradní údaje o spotřebě elektřiny je možné obchodníkovi s el. energií ze strany distributora soustavy dodat nejen tehdy, prokáže-li se, že bylo měřící zařízení vadné, ale také při opravě chybných nebo doplnění chybějících hodnot. V nyní projednávaném případě se přitom prokázalo, že prvně stanovený odhad spotřebované energie byl zjevně chybný (viz str. 5 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). S tímto hodnotícím procesem se Ústavní soud plně ztotožňuje a nemá k němu výhrady.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu