ECLI:CZ:US:2019:2.US.1942.19.1
sp. zn. II. ÚS 1942/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky BARDAVAN Trade a. s., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 30 Cdo 324/2018-268, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017 č. j. 68 Co 453/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. září 2015 č. j. 19 C 163/2014-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě o náhradu škody ve formě ušlého zisku v důsledku nezákonného soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku vysvětlil, že stěžovatelčiným dovoláním nebyl zpochybněn závěr, podle něhož je smlouva o prodeji podniku absolutně neplatná, z čehož plyne, že příčinou, pro niž nemohla právní předchůdkyně stěžovatelky v rozhodné době v souladu s objektivním právem dosáhnout očekávaného zisku, nebyla nezákonná rozhodnutí, nýbrž zjištěná absolutní neplatnost převodní smlouvy. Právní předchůdkyně stěžovatelky se na základě neplatné smlouvy chopila držby podniku, spojené s oprávněním věc užívat, brát z ní plody a užitky (a tím případně generovat zisk). Její zákonem presumovaná dobrá víra ovšem zanikla ve chvíli, kdy se dozvěděla o skutečnostech, které u ní objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jí podnik po právu patří. Ke ztrátě dobré víry došlo nejpozději doručením žaloby v posuzovaném řízení, tedy ještě před vydáním nezákonných rozhodnutí. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak (v souladu s právními předpisy) využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodní události. Jakékoliv plody a užitky spojené s protiprávním užíváním (neoprávněnou držbou) cizí věci, které je držitel povinen vydat vlastníku věci, nemohou již proto pojmově představovat zisk (ušlý zisk) na straně neoprávněného držitele, tedy toho, kdo do vlastnického práva jiného neoprávněně zasahuje. Tvrdila-li konečně stěžovatelka, že její právní předchůdkyně by dosáhla části ušlého zisku i bez využití vráceného podniku (areálu na výrobu kuličkových ložisek), pak je v tomu odpovídajícímu rozsahu zcela zřejmé, že nezákonná rozhodnutí, jež se vztahovala právě a jen k povinnosti vydat (vrátit) podnik, nemohla být příčinou takto stěžovatelkou koncipované majetkové ztráty, a to opět z důvodu zjevné absence příčinné souvislosti. K argumentaci stěžovatelky, že odvolací soud pominul synallagmatický vztah mezi povinností vydat (vrátit) podnik správci konkurzní podstaty úpadce oproti jeho povinnosti vrátit kupní cenu, Nejvyšší soud uvedl, že povinnost k vzájemnému vypořádání plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy v souladu s ustanovením §457 občanského zákoníku se týká jen toho plnění, jež bylo na základě neplatné nebo zrušené smlouvy poskytnuto, přičemž v případě koupě podniku jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod podniku a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Další související nároky (např. nárok vlastníka věci na vydání plodů a užitků proti neoprávněnému držiteli) nejsou vzájemně podmíněnými nároky druhého účastníka neplatné kupní smlouvy; jde o nároky samostatné nemající povahu synallagmatického závazku. Právní předchůdkyně stěžovatelky by tak byla povinna vydat do konkurzní podstaty úpadce plody a užitky získané neoprávněnou držbou podniku zcela bez ohledu na to, zda v posuzovaném řízení byla či nebyla vydána nezákonná rozhodnutí a rovněž bez ohledu na to, zda jí byla vrácena prodávajícím kupní cena. Stala-li se v projednávané věci právní předchůdkyně stěžovatelky neoprávněným držitelem podniku ještě předtím, než byla vydána nezákonná rozhodnutí, pak za situace, kdy samotná neoprávněná držba, mající původ v neplatné smlouvě, představovala právní překážku v dosažení zisku spojeného s držbou podniku, je správný závěr odvolacího soudu, že mezi nezákonnými rozhodnutími a ušlým ziskem není dána příčinná souvislost.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy opomenuly argumentaci a důkazní návrhy stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce), která od počátku řízení tvrdí, že se nedomáhá ušlého zisku vzniklého právnímu předchůdci stěžovatelky z provozu cizích věcí, práv a jiných majetkových hodnot (cizího podniku), nýbrž se domáhá ušlého zisku za zmaření provozu vlastních věcí, práv a jiných majetkových hodnot. Rozsudky na vydání (tj. nezákonná rozhodnutí) totiž ukládaly právnímu předchůdci stěžovatelky (jako kupujícímu), aby vydal zpět věci, práva a majetkové hodnoty tvořící podnik úpadce konkursnímu správci společnosti ZKL Klášterec nad Ohří (jako prodávajícímu) z titulu bezdůvodného obohacení zapříčiněného v důsledku absolutně neplatné smlouvy o prodeji podniku, aniž by ovšem vrácení podniku synallagmaticky podmínily vrácením jeho kupní ceny. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že není dána příčinná souvislost mezi škodou (ušlým ziskem) a předmětným nezákonným rozhodnutím. Domnívá se, že tento právní závěr je vystavěn na skutkovém závěru, který nebyl před soudy prokázán. Obecnými soudy uvedené právní úvahy jsou podle stěžovatelky v obecné rovině správné, neobstojí však v dané věcí s ohledem na skutkovou odlišnost její věci. Právní předchůdce stěžovatelky totiž, na rozdíl od výše uvedených předpokladů úvah Nejvyššího soudu, nedosahoval zisk "spojený s držbou" (cizího) "podniku" ve smyslu (neplatné) smlouvy, nýbrž zisk dosahoval provozem svého vlastního podniku (přestože v prostorách části areálu bývalého podniku úpadce). Stěžovatelka se domnívá, že nelze zaměňovat provozování výroby ložisek právním předchůdcem stěžovatelky byť v části areálu úpadce s provozováním "podniku úpadce ZKL Klášterec nad Ohří", jak činily obecné soudy. Nebýt nezákonného rozhodnutí, nic nebránilo právnímu předchůdci stěžovatelky v pokračování provozu svého podniku v areálu úpadce (když ten bez vrácení kupní ceny nemohl zákonným způsobem docílit vyklizení právního předchůdce stěžovatelky). Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že důkazy, které navrhovala v souladu s uvedenou právní linií její argumentace, obecné soudy neprovedly, přičemž k jejich neprovedení neexistoval legitimní a ospravedlnitelný důvod (ve vztahu k tomu se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Ani namítané neprovedení důkazů obecnými soudy není z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatelky nepřípustné, neboť obecné soudy vysvětlily, proč k jejich provedení nepřistoupily. Na ústavní rovině tedy zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu