ECLI:CZ:US:2019:2.US.2058.19.1
sp. zn. II. ÚS 2058/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: J. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, č. j. 3 Tdo 1548/2018-32, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a současně byla porušena stěžovatelova práva podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny.
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 T 18/2018, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání byl podle ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Vytýkaného jednání se dopustil tak, že (zkráceně) řídil osobní motorové vozidlo s nákladním přívěsem, nevěnoval se plně řízení vozidla, nepřizpůsobil rychlost a způsob jízdy situaci v silničním provozu a rychlost jízdy nesnížil ani před vyznačeným přechodem pro chodce. K přechodu pro chodce se současně pomalou jízdou blížil autobus městské hromadné dopravy a za této situace na přechod pro chodce vběhla bezprostředně před blížícím se autobusem chodkyně, přičemž poškozenou pohybující se chodkyni nemohl stěžovatel před pomalu jedoucím autobusem vidět, ačkoliv měl výskyt chodců na přechodu předpokládat a tomu přizpůsobit svoji jízdu. Poškozená chodkyně vyběhla zpoza levého předního rohu autobusu, kde ve vedlejším pruhu narazila do boku jedoucího vozidla stěžovatele, v důsledku nárazu utrpěla zranění, kterým následně podlehla. Proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
3. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v tom, že Nejvyšší soud jeho případ posoudil odlišně, než bývají posuzovány obdobné případy, čímž bylo porušeno jeho základní právo na rovnost všech před zákonem. Nejvyšší soud totiž posoudil stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné, přestože podle mínění stěžovatele mělo být posouzeno jako opodstatněné a důvodné, neboť "obsahovalo relevantní argumenty pro to, aby bylo věcně projednáno" a Nejvyšší soud měl proto rozhodnutí nižší instance zrušit jako nezákonné. O tom, že dovolání nebylo zjevně neopodstatněné, svědčí i samotné odůvodnění nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které ve skutečnosti vůbec neobsahuje žádné argumenty, které by svědčily pro zjevnou neopodstatněnost. K tomu dodává, že nezákonné odmítnutí jeho dovolání mělo dopad i do jeho majetkové sféry, neboť musel státu nahradit náklady dovolacího řízení, které jsou paušálně stanoveny na částku 10 000 Kč. Stěžovatel od počátku nepopírá, že nehodu zavinil, avšak namítá, že k nehodě došlo pro mimořádně intenzivní zavinění chodkyně, která na přechod pro chodce vběhla v okamžiku, kdy již byl v jeho bezprostřední blízkosti autobus, který chodkyni také srazil, a následně chodkyně v běhu vrazila do boku jedoucího vozidla stěžovatele. Za daných skutkových okolností by proto považoval za přiměřené, aby v důsledku značné spoluviny chodkyně bylo při rozhodování o vině aplikováno ustanovení §143 odst. 1 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě, nikoliv ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku v kvalifikované skutkové podstatě.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přičemž postupoval plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měl za to, že podané dovolání je sice přípustné, opírá se o zákonem stanovený důvod, kterému odpovídají i vznesené dovolací námitky a splňuje i ostatní zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti, ale je zřejmé, že nemůže být úspěšné, je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Tak se stává typicky v případech, kdy napadené rozhodnutí netrpí v dovolání mu vytýkanými vadami, případně jsou-li v dovolání vzneseny námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Současně platí, jak správně stěžovatel zdůrazňuje, že tato neopodstatněnost musí být zjevná, tzn. není potřeba provádět další úkony k objasnění věci.
7. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že dovolací důvody vznesené stěžovatelem byly důvodné, tedy uplatněné dovolací námitky nejen formálně, ale i svým obsahem odpovídaly zákonným důvodům pro podání dovolání (viz §265b tr. ř.). Současně však Nejvyšší soud uzavřel, že tyto námitky nejsou způsobilé zvrátit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud se dle závěrů Nejvyššího soudu namítaných pochybení nedopustil a s obhajobou stěžovatele se náležitě vypořádal a své úvahy řádně odůvodnil.
8. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 4 Tdo 862/2015, které bylo nejprve Nejvyšším soudem odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost, avšak následně bylo zásahem Ústavního soudu zrušeno (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), je třeba tuto situaci odlišit od nyní projednávaného případu. V této kauze, na níž stěžovatel odkazuje, šlo totiž o situaci odlišnou, kdy zde bylo k tíži obviněného fakticky kladeno to, že další účastník silničního provozu nerespektoval dopravní předpisy a byl pod vlivem alkoholu. Přitom obecné soudy v této kauze dostatečně nezohlednily, resp. v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevyvrátily, že by obviněný nezachoval náležitou míru opatrnosti. Naopak v nyní projednávaném případě soudy jednoznačně uzavřely, že stěžovatel při své jízdě porušil dopravní předpisy, resp. porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (viz. §143 odst. 2 tr. zákoníku). Stejně tak obecné soudy nepopřely, že na nehodě s tragickým následkem má vinu i zesnulá poškozená chodkyně, avšak míra jejího zavinění byla nižší, než míra zavinění stěžovatele. Obecnými soudy zvolenou právní kvalifikaci skutku tedy nelze označit za a priori nesprávnou, a z tohoto důvodu ani Nejvyšší soud nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto závěry Nejvyššího soudu nepovažuje Ústavní soud, vědom si svojí role ve vztahu k obecným soudům, za jakkoliv excesivní.
9. Jakkoliv totiž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho dovolání bylo opodstatněné, a proto mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu meritorně přezkoumáno, k těmto svým tvrzením nedodává žádné konkrétní a relevantní argumenty. Pouze uvádí, že některá skutková zjištění nalézacího a odvolacího jsou v extrémním nepoměru se skutečným obsahem a významem důkazních prostředků. Z takto formulované námitky uplatněné jak v dovolání, tak nyní zopakované i v ústavní stížnosti, je však patrné, že se stěžovatel prostřednictvím těchto mimořádných opravných prostředků ve skutečnosti domáhá revize skutkových a právních závěrů obecných soudů ve svůj prospěch. Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení dostatečně vysvětlil, proč pokládá skutkové a právní závěry soudů nižší instance za správné (viz zejm. str. 8-10).
10. Závěrem postačuje uvést, že spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravních předpisů bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Okolnosti nyní projednávaného případu vedly k závěru, že stěžovatel si měl a mohl být vědom toho, že za situace, kdy se blíží k přechodu pro chodce a vedle projíždějící autobus jede opatrně a pomalu, se může na přechodu vyskytnout chodec. Bez přiměřených důvodů však spoléhal, že svým jednáním (kdy svojí rychlejší jízdou navíc překročil rychlostní limit), neporuší zájem chráněný §143 tr. zákoníku. Pokud proto tyto skutkové okolnosti případu obecné soudy vedly k závěru, že jednání stěžovatele je nutno hodnotit podle kvalifikované skutkové podstaty (§143 odst. 2 tr. zákoníku), nespatřuje v tom Ústavní soud žádné nepřípustné ústavněprávní vybočení.
11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí
napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu