ECLI:CZ:US:2019:2.US.2108.19.1
sp. zn. II. ÚS 2108/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. D., právně zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 6 Tdo 225/2019-190, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 11. 10. 2018 č. j. 14 To 232/2018-168 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. 4. 2018 č. j. 2 T 114/2016-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 27. 6. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, (dále jen "krajský soud"), a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 - obsahově spíše podle čl. 39 - Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, neboť - stručně řečeno - ve dnech 17. 10. 2013 a 4. 11. 2019 si měl půjčit od poškozeného finanční prostředky v celkové výši 66 500 Kč, přičemž poškozenému zamlčel svou značně nepříznivou finanční situaci a skutečnost, že je v insolvenčním řízení, pročež stěžovatel nebyl s to vrátit poškozenému vypůjčené finanční prostředky. Okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem shledal stěžovatele vinným z přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pročež jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let, dále zrušil výrok o trestu trestního příkazu okresního soudu č. j. 2 T 92/2015-142 a všechna rozhodnutí na něj navazující (pozn. - tímto trestním příkazem byl stěžovatel shledán vinným z přečinu podvodu a přečinu úvěrového podvodu, které byly spáchány vůči totožnému poškozenému) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 66 500 Kč. Stěžovatel podal odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej jako nedůvodné zamítl. Krajský soud ve veřejném jednání přezkoumal, zda prvostupňový soud neporušil procesní normy a principy spravedlivého procesu, zda zajistil všechny potřebné důkazy, zda je hodnotil řádným způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, zda bylo možné na základě provedených důkazů dospět k závěru o vině stěžovatele, zda lze výrok o trestu považovat za zákonný, spravedlivý a přiměřený a zda je věcně správný a zákonný i výrok o povinnosti stěžovatele nahradit poškozenému způsobenou škodu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Zdůraznil, že stěžovatel uplatňuje obsahově shodné námitky jako v odvolacím řízení, avšak i navzdory tomu se s nimi - ať již v rámci přezkumu důvodnosti dovolání, nebo nad rámec tohoto přezkumu jako obiter dictum - podrobně a obsáhle vypořádal. Nejvyšší soud vyložil, za jakých podmínek lze uznat jednotlivce vinným ze spáchání trestného činu podvodu, zkoumal, jestli v průběhu dokazování a při hodnocení provedených důkazů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele (mj. principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, zákazu libovůle, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a dalších principů spravedlivého procesu), a zvláštní pozornost věnoval otázce, zda §140c insolvenčního zákona bránil s ohledem na specifické okolnosti případu rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nevypořádaly se s jeho obhajobou, že poškozenému poskytl jako zástavu zlaté šperky (zejm. zlaté prsteny a řetězy), neprokázaly, že stěžovatel jednal s úmyslem uvést poškozeného v omyl a způsobit mu tím nikoli nepatrnou škodu (subjektivní stránka přečinu podvodu), a o náhradě škody rozhodly v adhezním řízení, ačkoli tomu bránil §140c insolvenčního zákona. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jiných ústavně zaručených práv stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1633/18 ze dne 18. 9. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
7. Úvodem Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově zcela shodné s námitkami uplatněnými již v řízení před krajským a Nejvyšším soudem. Není tudíž nutné ani účelné, aby se k nim Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. K námitkám stěžovatele, které směrují do skutkové roviny věci, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a §125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat. Ústavní soud konstatuje, že po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušné soudy se se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč některé z nich považovaly za nevěrohodné, rozporuplné nebo irelevantní pro posuzovanou věc (např. výpověď P. Ferencyho, R. Dunky a I. Dunkové) a které skutečnosti měly naopak za prokázané. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily v jejich vzájemné souvislosti a své úvahy vyložily řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem. Relevantní pochybnosti nevznikly ani stran zákonnosti provedených důkazů, dodržení procesních práv stěžovatele v průběhu procesu dokazování nebo (ne)existence tzv. opomenutých důkazů - stěžovatel to ostatně ani nenamítá. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy neporušily principy spravedlivého procesu vyplývající mimo jiné z čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byl porušen princip in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Obsahem principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatel se nicméně mýlí, předpokládá-li, že účelem tohoto principu je zabezpečit mu výsledek řízení dle jeho přání. Naopak jeho uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného," neboť soud tyto pochybnosti nemá. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že stěžovatelovo jednání naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a své úvahy náležitě odůvodnily. Jelikož nebyly splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo, Ústavní soud musí v i tomto případě konstatovat, že nedošlo k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele.
10. Ústavní soud nakonec neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho ústavně chráněná práva, jestliže rozhodly o náhradě škody v adhezním řízení a neodkázaly poškozeného se svými nároky do občanskoprávního řízení, resp. v tomto případě do insolvenčního řízení (srov. §140c insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014). S identickou námitkou stěžovatele se vypořádal již krajský soud a následně Nejvyšší soud, jenž v této souvislosti mj. uvedl: "Nejvyšší soud (...) považuje za nutné zmínit, že posuzoval stav probíhajícího insolvenčního řízení vedeného proti obviněnému. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. KSCB 27 INS 19726/2013-A-10 konstatoval úpadek obviněného a povolil jeho řešení oddlužením, v navazujícím usnesení ze dne 30. 1. 2014, č. j. KSCB 27 INS 19726/2013-B-4 schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Nejvyšší soud ze spisového materiálu ovšem zjistil, že jednání obviněného bylo od počátku, kdy žádal o oddlužení, zcela záměrné a účelové (...), neboť sám poté, co spáchal trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným a odsouzen trestním příkazem ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 92/2015, podal sám na sebe insolvenční návrh a přitom zatajil nejen v tomto návrhu, ale i v dalším průběhu předmětného insolvenčního řízení nejen pohledávku poškozeného vzniklou v důsledku projednávaného trestného činu, ale zejména pohledávku poškozeného vzniklou spolu s pohledávkami dalších poškozených, avšak tuto - poškozeného C. záměrně a účelově v návrhu na insolvenci neuvedl. Tím podle názoru Nejvyššího soudu vyšlo najevo, že obviněný navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr [srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 473/16 (bod 17)]." Na základě toho Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelova námitka je účelová a jejím jediným cílem je, aby se stěžovatel vyhnul povinnosti nahradit poškozenému způsobenou škodu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve světle všech okolností případu nelze ani v tomto rozsahu považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za rozporná se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu