ECLI:CZ:US:2019:2.US.2127.19.1
sp. zn. II. ÚS 2127/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného K. T., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 3 A 72/2019-86, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod [zahrnující rovněž právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], podle čl. 90 a násl. Ústavy a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tímto rozhodnutím mělo být porušeno právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na vydání předběžného opatření s tím, aby Ústavní soud do "pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti zakázal vedlejšímu účastníku [tj. České advokátní komoře - poznamenal Ústavní soud], aby nadále shromažďoval a jakkoliv využíval údaje o pohybech na účtech advokátní úschovy vedených u Fiobanky, a.s., pod č. X1, X2 a X3".
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím městský soud rozhodl takto:
"Návrh na vydání předběžného opatření, jímž se žalované ukládá, aby se do pravomocného rozhodnutí o této žalobě zdržela toho, aby při svém jakémkoliv právním jednání využívala informace o pohybech na účtech advokátní úschovy vedených u Fiobanky, a.s. pod č. X1, X2 a X3 a nepoužívala je ani jako důkazy v jakýchkoliv řízeních bez výslovného souhlasu klientů, kteří mají své prostředky na těchto úschovných účtech uloženy, se zamítá." Rozhodl tak za situace, kdy se stěžovatel žalobou domáhal uložení povinnosti neprodleně a protokolárně zničit záznamy o pohybech na výše citovaných účtech advokátní úschovy a rovněž se domáhal uložení zákazu tyto záznamy používat jako důkazy v jakýchkoliv řízeních bez výslovného souhlasu klientů, kteří mají své prostředky na těchto účtech uloženy. Následně se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření, jak je specifikováno výše.
3. V ústavní stížností napadeném usnesení městský soud vyšel z toho, že předběžné opatření může soud nařídit pouze za současného splnění tří základních předpokladů, a to za existence návrhu na zahájení řízení, podání návrhu na jeho vydání a potřeby prozatímně upravit poměry účastníků řízení pro odůvodněnou hrozbu vážné újmy. První dvě podmínky pro vydání předběžného opatření byly nepochybně ve stěžovatelově věci splněny, proto se soud zabýval pouze splněním podmínky třetí. Stěžovatel spatřoval vážnou újmu v nakládání s údaji o pohybech na účtech advokátní úschovy, kde měl mimo jiné uloženy své prostředky. Ze zjištění soudu přitom vyplynulo, že dne 10. 6. 2019 se má konat projednání kárného návrhu vedeného ve věci K. T., advokátky. Při posouzení míry nezbytné k dosažení účelu sledovaného kárným řízením pak soud přihlédl k tomu, že vyhověním stěžovatelovu návrhu na vydání předběžného opatření by fakticky znemožnil řádné vedení takového řízení. Navrhovaným předběžným opatřením by totiž bylo zabráněno žalované České advokátní komoře provádět v kárném řízení důkazy, na jejichž základě bylo takové řízení zahájeno. S ohledem na tyto skutečnosti soud uzavřel, že uchováváním záznamů pohybů na účtech advokátní úschovy a jejich případným užitím v kárném řízení nevznikla stěžovateli vážná, nedůvodná újma a ani mu nehrozí. Zásah způsobený žádostí České advokátní komory do práv stěžovatele navíc nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem. Řízení před kárným senátem je nadto neveřejné. Stěžovatel ostatně ani nijak neozřejmil, jak by měla být vážně ohrožena jeho práva.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že i jen ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí vyplývá [srov. zejména rozsudek ESLP ve věci Sommer v. Spolková republika Německo ze dne 27. 4. 2017, stížnost č. 73607/13], že údaje plynoucí z profesních bankovních účtů advokátů mohou být dostupné orgánům veřejné moci, když za takový orgán lze jednoznačně považovat v kontextu kárného řízení i orgány České advokátní komory [srov. k tomu odst. 23 a následující nálezu sp. zn. IV. ÚS 3638/15 ze dne 28. 2. 2017 (N 36/84 SbNU 413)]. Městský soud přitom v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že poskytnutí údajů o bankovních transakcích České advokátní komoře má zákonný podklad, v souvislosti s kárným řízením jmenované advokátky je přiměřené a sleduje právem aprobovaný, legitimní cíl kárného řízení.
7. Z této souvztažnosti neudělal výjimku ani stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 3533/18 ze dne 11. 6. 2019, který na případ stěžovatele jednak přímo vůbec nedopadá, jednak ani tímto nálezem Ústavní soud povinnost advokátovi mlčenlivosti neabsolutizoval, když jenom upřesnil některé její konsekvence spojené s prohlídkou prostor v trestním řízení, v nichž advokát vykonává advokacii. Závěry, které stěžovatel dovozuje z rozsudku ESLP v citované věci Sommer jsou ostatně poněkud nepřiléhavé. Stěžovatel se přitom ani v ústavní stížnosti nepokouší dostatečně vysvětlit, proč by měl být rozsah informací poskytnutých České advokátní komoře (zjevně) nepřiměřený - ve srovnání s případem posuzovaným ESLP Česká advokátní komora například nežádala údaje o soukromých účtech klientů T. a ani stěžovatel ve svém důsledku netvrdí, že by právní řád České republiky neposkytoval dostatečné záruky proti eventuální svévoli České advokátní komory (dostatečným důkazem o opaku je ostatně i ústavní stížností napadené rozhodnutí, resp. řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, v němž stěžovatel nevznesl dostatečně přesvědčivou argumentaci, která by vedla k vyhovění jeho návrhu na vydání předběžného opatření).
8. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel z jím citovaného rozsudku ESLP cituje poněkud nekorektně, když bez náležitého rozlišení mísí argumentaci tehdejšího stěžovatele s vlastním odůvodněním rozsudku. Takový postup mu pak umožňuje - srov. např. poslední odstavec článku II na straně 4 ústavní stížnosti - aby jednak citované rozhodnutí vyložil tak, že zpřístupnění transakčních údajů z profesních účtů advokáta představuje zásah implicitně nedovolený (což, jak bylo vysvětleno výše, je závěr příliš zobecňující a tím i zkreslující), když tato protiprávnost je podle stěžovatele posílena tím, že v jeho případě byly takové údaje poskytnuty dokonce jen orgánům profesní samosprávy, nikoliv tedy orgánům činným v trestním řízení, jako v případě rozhodnutí ESLP. Takovouto diferencí se však naposledy jmenovaný soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval a ani z odkazovaného rozhodnutí ji nelze vyvodit.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Za dané situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, jelikož by to bylo vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti a vzhledem k jejímu přednostnímu vyřízení zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu