ECLI:CZ:US:2019:2.US.2165.18.1
sp. zn. II. ÚS 2165/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1 - Nové Město, a nezletilého P. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. března 2018 č. j. 70 Co 418/2017-751, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a M. O., R. C., Z. J. a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2018, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 10 odst. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zastaveno řízení o odvolání vedlejšího účastníka Z. J. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2017 č. j. 0 P 516/2005-634 a tento rozsudek byl potvrzen. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky H. M. a vedlejšího účastníka Z. J. na svěření nezletilého stěžovatele do jejich společné pěstounské péče (výrok I.), byla zrušena pěstounská péče stěžovatelky H. M. o nezletilého stěžovatele s účinností ke dni 28. 8. 2017 (výrok II.) a byla nařízena ústavní výchova nezletilého stěžovatele po dobu tří let (výrok III.). Ve zbylých výrocích bylo rozhodnuto o zrušení dříve stanovené povinnosti matky a otce nezletilého stěžovatele hradit výživné (výrok IV. a V.) a o nákladech řízení (výrok VI.).
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány předpoklady projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po přezkoumání podání stěžovatelů soud shledal, že ústavní stížnost tyto předpoklady nesplňuje, a to z důvodu opožděnosti.
4. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Ústavní soud si od Okresního soudu v Olomouci vyžádal předmětný spis sp. zn. 0 P 516/2005, z něhož zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce H. M. doručen dne 20. 4. 2018. Aby byla zachována zákonná lhůta k včasnému podání ústavní stížnosti v souladu s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, měla být ústavní stížnost alespoň podána k poštovní přepravě nejpozději dne 20. 6. 2018. Ústavní stížnost však byla odeslána (a doručena) z datové schránky advokáta Mgr. Davida Strupka až dne 23. 6. 2018. Z výše uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost byla podána opožděně, což je neodstranitelnou překážkou projednání ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud doplňuje, že důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti je výhradně její opožděnost a ani ve vztahu k nezletilému stěžovateli se nejedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Nezletilý stěžovatel podal proti shora uvedenému rozsudku ústavní stížnost prostřednictvím stěžovatelky H. M., která byla jeho pěstounkou před vydáním rozhodnutí ve věci, v níž byla tato ústavní stížnost podána. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát potvrdil obecný princip spočívající v možnosti podat ústavní stížnost pouze k ochraně vlastních základních práv a svobod [tedy vyloučení možnosti podat stížnost v zájmu subjektů odlišných od stěžovatele, tzv. actio popularis; srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 1994 sp. zn. IV. ÚS 6/94 (U 10/2 SbNU 217), usnesení ze dne 22. 7. 1999 sp. zn. I. ÚS 189/99, nález ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08 (N 21/56 SbNU 249), nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 a mnoho dalších; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výjimku však tvoří ty případy, kdy by formalistickým lpěním na dodržení výše uvedeného principu došlo k faktickému vyloučení poskytnutí ochrany základních práv a svobod Ústavním soudem určitým subjektům.
7. Konkrétně v nálezu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (podobně jako v usnesení ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3444/16) se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti, která byla podána (procesním) kolizním opatrovníkem nezletilé osoby, a konstatoval, že: "Ústava ve svém čl. 87 odst. 1 písm. d) umožňuje každé fyzické nebo právnické osobě podat ústavní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod. V některých případech však může jejímu podání bránit skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba fakticky nemůže samostatně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni. Bylo by v rozporu s tímto ustanovením, jestliže by jménem takovéto osoby nemohl ústavní stížnost podat nikdo. K zamezení tohoto následku proto Ústavní soud projedná i ústavní stížnost, kterou jménem dotčené osoby podá subjekt, který prokáže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by takovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu." Podobně ve prospěch projednatelnosti ústavní stížnosti v situaci, kdy nebylo jednoznačné, že fyzická či právnická osoba, o jejíž základní práva a svobody šlo, měla sama možnost podat ústavní stížnost, rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 189/02 (N 148/38 SbNU 175) a v usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3634/11.
8. V této věci stěžovatelka H. M. podala ústavní stížnost současně i jménem nezletilého stěžovatele a tvrdila, že napadeným rozsudkem došlo mj. k zásahu do participačních práv nezletilého stěžovatele, jehož osobní účast na řízení nebyla zajištěna. Nadto mělo dojít k pochybení při ustanovení kolizního opatrovníka, který zastával v řízení postoje v přímém rozporu s postoji nezletilého, a jehož návrhům a podnětům bylo v rámci posuzovaného řízení opakovaně vyhověno. Za takové situace se nedalo očekávat, že by kolizní opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu" nezletilého stěžovatele a jedinou osobou, která takto učinila, je právě bývalá pěstounka.
9. S ohledem na výše citovanou judikaturu je nutno konstatovat, že ústavní stížnost nezletilého stěžovatele podanou prostřednictvím jeho bývalé pěstounky nelze odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, neboť by tím došlo k faktickému vyloučení přístupu nezletilého stěžovatele k Ústavnímu soudu.
10. Ani v takovém případě však nelze odhlédnout od nutnosti splnění všech dalších procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem včetně včasnosti podání, které je třeba posuzovat samostatně i vůči nezletilému stěžovateli. Na podání ústavní stížnosti v zájmu třetí osoby je tudíž také nutno vztáhnout lhůtu dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje, podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť ani právo podat ústavní stížnost v zájmu třetí osoby nemůže být časově neomezeno. Skutečností určující počátek této lhůty je pak okamžik doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku osobě podávající ústavní stížnost v zájmu třetí osoby. Z toho vyplývá, že i ústavní stížnost nezletilého stěžovatele je nutno shledat za opožděnou, a to ze stejných důvodů jako ústavní stížnost stěžovatelky (bod 5).
11. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj