ECLI:CZ:US:2019:2.US.2173.19.1
sp. zn. II. ÚS 2173/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 8 Tdo 1046/2018-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 4. 2018, č. j. 31 To 75/2018-69, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 1. 2018, č. j. 3 T 135/2017-44, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodné podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Stěžovatel předkládá v nyní projednávané ústavní stížnosti obdobnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, když nadále setrvává na přesvědčení, že se z hlavního líčení, nařízeného Okresním soudem v Liberci na 5. 1. 2018, řádně omluvil. Obecným soudům vytýká, že konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti zasáhly do jeho shora uvedených základních práv. Namítá, že soudy nestanovily mantinely řádné omluvy, přičemž upřesňuje, že "pokud snad limity řádné omluvy jsou uvedeny v judikatuře soudu, nelze toto brát jako relevantní zdroj, neboť pouze neznalost zákona neomlouvá a nelze po stěžovateli rozumně požadovat, aby znal judikaturu." Stěžovatel uvádí, že na jeho případ dopadají závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27) ze dne 9. 7. 2009, z něhož vyplývá, že pokud byl obviněný podle ustanovení §233 odst. 1 trestního řádu pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, avšak zaslal soudu řádnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání a sdělil, že na své účasti trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, je třeba obviněnému účast na veřejném zasedání umožnit. Závěrem namítá nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že "policií ČR nebyl vůbec upozorněn na možnost seznámení se spisem nebo návrhy na doplnění dokazování."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud připomíná, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Obviněnému musí být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a (případně) vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění tohoto základního práva pak mají soudy povinnost vytvořit obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří právní zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu, např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315) ze dne 17. 2. 2010, bod 21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud již také dříve zdůraznil, že je nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem, aby měl obviněný reálnou možnost zúčastnit se jednání, a pakliže se z něj omluvil a požádal o jeho odročení, aby na jeho podání soud adekvátně reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, případně aby alespoň ze spisu bylo zjevné, proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1376/11 ze dne 20. 9. 2011). Na obviněném ovšem je, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání brání. Je poté na soudu, aby tyto důvody z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil [srov. nález ze dne sp. zn. III. ÚS 884/09 (N 195/54 SbNU 403) ze dne 3. 9. 2009]. Řečeno jinak, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě však obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08, na nějž odkazuje rovněž stěžovatel).
10. Při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny však nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1170/10 ze dne 21. 6. 2010).
11. Shora předestřeným ústavním požadavkům kladeným na zajištění přítomnosti obviněného při hlavním líčení obecné soudy v nyní projednávaném případě dostály, neboť srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelovu omluvu za dostatečnou. Postačí zopakovat, že se stěžovatel omluvil pouhý den před nařízeným hlavním líčením, a to prostřednictvím e-mailové zprávy bez elektronického podpisu, v níž pouze obecně uvedl, že se nařízeného hlavního líčení nemůže zúčastnit z důvodu výkonu práce v zahraničí. Jak nicméně příhodně konstatoval Nejvyšší soud (srov. body 21-22 napadeného usnesení), stěžovatel k pracovní cestě neuvedl žádné bližší okolnosti, které by osvědčily, že šlo o takovou náhlou událost, která nemohla být řešena jinak, přičemž tyto okolnosti nedoložil ani v odvolacím řízení. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatel ostatně neprokázal ani základní tvrzenou skutečnost, že se v době nařízeného jednání opravdu zdržoval v zahraničí (nepředložil např. jízdní doklad nebo cestovní příkaz - srov. bod 5 usnesení krajského soudu). Na závěrech obecných soudů o nedostatečnosti stěžovatelem předložené omluvy z nařízeného hlavního líčení proto zdejší soud neshledává nic, co by svědčilo o nezákonnosti (obecné soudy konstatovaly naplnění formálních i materiálních podmínek použití ustanovení §202 trestního řádu), a tím méně pak protiústavnosti.
12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani argumentu, jenž stěžovatel zmiňuje v souvislosti se zásadou, že neznalost zákona neomlouvá. Jak vyplývá ze shora uvedeného, obecné soudy toliko zhodnotily omluvitelnost stěžovatelem předkládaného důvodu neúčasti na hlavním líčení, přičemž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dospěly k závěru, že omluva nebyla řádná. Tomuto postupu, tedy podřazení skutkových okolností pod použitelné ustanovení §202 trestního řádu, nelze cokoliv podstatného vytknout.
13. Co se týká stěžovatelova odkazu na nález sp. zn. II. ÚS 2152/08, tento na nyní projednávaný případ dopadá toliko z hlediska zde vyslovených obecných východisek a závěrů, nicméně liší se ve skutkových okolnostech. V citovaném nálezu totiž omluvil obviněný svou nepřítomnost na hlavním líčení zdravotními důvody, přičemž obecné soudy nesprávně vyhodnotily, že obviněný nedal souhlas s nahlédnutím do zdravotní dokumentace, resp. řádně se neomluvil, v důsledku čehož provedly hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. V nyní projednávaném případě ovšem stěžovatel argumentoval jiným obecně omluvitelným důvodem nepřítomnosti na hlavním líčení (tj. zahraniční služební cestou), na rozdíl od citovaného případu - jak se podává shora - však nedoložil, že by jím uváděný důvod k omluvě neúčasti skutečně nastal.
14. Ve vztahu k argumentu tvrzeného neupozornění na možnost seznámení se se spisem, jenž byl poprvé uplatněn až v nyní projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná své předchozí závěry týkající se principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, z něhož rovněž plyne, že stěžovatel musí uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, stejně jako všechny důkazní návrhy, již v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je poté přezkoumat, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatele. Jinými slovy vyjádřeno, nedávalo by žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala zcela absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv by ovšem tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož by ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" by s ní teprve na řízení před Ústavním soudem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307) ze dne 3. 8. 2016, body 28-30]. Pro Ústavní soud je navíc podstatné, že z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že měl obviněný možnost prostudovat spis (srov. bod 23 usnesení Nejvyššího soudu), čímž bylo (krom jiného) efektivně naplněno jeho právo na obhajobu.
15. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu