ECLI:CZ:US:2019:2.US.2196.19.1
sp. zn. II. ÚS 2196/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Magdy Fekiačové, advokátky se sídlem Školní 3362/11, Zlín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 4. 4. 2019, č. j. 59 Co 60/2019-187, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 26 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a vydaných rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") přiznal stěžovatelce, coby opatrovnici v řízení o posouzení svéprávnosti a opatrovnictví V. F., usnesením ze dne 7. 1. 2019, č. j. P 77/84-176, odměnu ve výši 4.200 Kč za šest úkonů právní služby. Vycházel při tom z ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu (při výkonu funkce opatrovníka se považuje za tarifní hodnotu částka 1.000 Kč) a ustanovení §7 bodu 2 a §12a odst. 1 advokátního tarifu.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") závěry okresního soudu ústavní stížností nyní napadeným usnesením potvrdil, když odmítl stěžovatelčin názor, že při určení výše odměny měl okresní soud vycházet z ustanovení §9 odst. 2 advokátního tarifu.
5. Stěžovatelka, nemajíc k dispozici jiný prostředek ochrany svých práv, předkládá obdobné námitky, jež byly uplatněny již v odvolání, i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že její odměna měla být určena podle ustanovení §9 odst. 2 advokátního tarifu. Tvrdí, že "postup soudů vycházejících při stanovení odměny z ustanovení §9 odst. 5 a 12a odst. 1 není spravedlivý ani legitimní s ohledem na odvedenou práci advokáta."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv.
9. Ústavní soud dále uvádí, že respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3209/18 ze dne 23. 10. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), z níž vyplývá, že by v nyní posuzovaném případě mohl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze za situace, když by jejich závěry bylo možné označit za extrémní, tedy pokud by uvedené soudy zjevně vykročily z mezí volného uvážení, které jim, s ohledem na to, že v nyní projednávané věci jde toliko o interpretaci a aplikaci podústavního práva, náleží. To však v posuzovaném případě shledáno nebylo.
10. Výše zmíněná zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů je nadto ještě zvýrazněna v případech týkajících se otázek odměňování advokátů. Ústavní soud se totiž v minulosti opakovaně zabýval ústavními stížnostmi týkajícími se výkladu a aplikace ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž otázce výpočtu odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem nepřiznal ústavněprávní relevanci. Obsahově i právně shodné problematice (kritice způsobu rozhodování obecných soudů o odměně advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem) se tak Ústavní soud již mnohokrát věnoval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, I. ÚS 2296/10, II. ÚS 2237/10 nebo II. ÚS 881/11, kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
11. Ústavní soud v citovaných rozhodnutích prohlásil interpretaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu za věc právních úvah obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (např. sp. zn. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10). Z novějších rozhodnutí týkajících se obdobné problematiky lze přitom odkázat např. na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2530/12, I. ÚS 1230/11 nebo II. ÚS 1713/16.
12. Rozumný důvod odchýlit se od závěrů, ke kterým v minulosti v tomto směru dospěl, přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. V podrobnostech proto na již učiněné závěry odkazuje, aniž by považoval za nutné je znovu doslovně opakovat.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu