ECLI:CZ:US:2019:2.US.2219.19.1
sp. zn. II. ÚS 2219/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11 Tdo 187/2019-110, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 11 To 155/2017, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2017, č. j. 16 T 1/2017-5128, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl podle ustanovení §283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to majetkových hodnot podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Stěžovateli byl dále podle ustanovení §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finančních částek ve výši 18.000 EUR a 8.000 Kč.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle ustanovení §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, v důsledku čehož stěžovatele odsoudil podle ustanovení §283 odst. 4 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu podle ustanovení §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložil rovněž trest propadnutí věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku, a podle ustanovení §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku též trest propadnutí věci, a to finančních částek ve výši 18.000 EUR a 8.000 Kč.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděná základní práva, na podporu čehož však povýtce předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Stěžovatel tak opětovně namítá "zásadní a fatální pochybení orgánů činných v trestním řízení a obecných soudů při aplikaci trestněprávních norem." Uvádí, že obecnými soudy učiněné závěry se "diametrálně rozcházejí se zjištěným skutkovým stavem." Dovolává se principů oficiality a legality, neboť má za to, že v jeho případě došlo k prodlevám se zahájením trestního stíhání. Je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení vyčkávaly až do doby, než jeho jednání naplní právní kvalifikaci podle ustanovení §283 odst. 4 trestního zákoníku, aby jej bylo možné následně sankcionovat přísnějším trestem. Namítá, že orgány činné v trestním řízení dostatečně neprokázaly naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat podle ustanovení §283 odst. 4 písm. b) a §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, tj. neprokázaly, že by stěžovatel jednal v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, resp. jednal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel dále napadá využití institutu spolupracujícího obviněného.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ve vztahu k argumentům stěžovatele týkajícím se (údajně nesprávných) skutkových zjištění obecných soudů, podřazených pod ustanovení §283 odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud však v nyní projednávaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.
9. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje toliko opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
10. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy závěry o naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat podle ustanovení §283 odst. 4 písm. b), písm. c) trestního zákoníku zcela přiléhavě a dostatečně odůvodnily, vycházeje při tom z řady důkazů. Postačí odkázat na rozhodnutí vrchního soudu (srov. bod 150) a zde obsažené úvahy týkající se skutkové podstaty podle ustanovení §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, které byly následně potvrzeny rovněž dovolacím soudem (srov. body 37-38), jenž zhodnotil, že "ze samotného znění tohoto kvalifikačního znaku vyplývá, že takového prospěchu pachatel ani nemusí dosáhnout, neboť pro jeho naplnění zcela postačí, že obviněný (či třetí osoba) svým jednáním vytvořil podmínky pro dosažení takového prospěchu, tzn. že svým jednáním k takovému zisku směřoval, což bylo v případě K. K. jednoznačně prokázáno." Stran naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění vrchního soudu (srov. body 141-142 rozsudku vrchního soudu), opětovně potvrzené v usnesení Nejvyššího soudu (srov. bod 39), v němž se podává, že trestná činnost, z níž byl stěžovatel usvědčen, byla fakticky realizována jednou organizovanou skupinou, "která byla rozčleněna jednak na nákupní a výrobní složku, operující na území České republiky, a dále na složku distribuční, fungující v Rakousku. Pro rakouskou stranu pak byla česká skupina exkluzivní výrobně-dodavatelskou základnou. Je zcela vyloučené, aby si obviněný K. K. této skutečnosti nebyl vědom, když se sám běžně podílel na překládání drog do vozidel označených rakouskými registračními značkami, navíc v místech snadno dostupných z hraničních přechodů s Rakouskem." Na těchto závěrech obecných soudů nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat.
11. Ve vztahu k námitce tvrzeného odkládání zahájení trestního stíhání Ústavní soud rovněž odkazuje na napadená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že opakovat, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, by bylo nadbytečné (srov. rozsudek vrchního soudu body 63-65, resp. usnesení Nejvyššího soudu body 40-42).
12. Co se týká institutu spolupracujícího obviněného, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem toliko v tom, že aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575) ze dne 13. 3. 2014]. Těmto nárokům však obecné soudy v nyní projednávaném případě dostály, a to již s přihlédnutím ke skutečnosti, že "vina obžalovaných K., K., ale i dalších nebyla výlučně ani v rozhodující míře založena na výpovědi [spolupracujícího] obž. R." (srov. bod 72 rozsudku vrchního soudu). Obdobně se vyjádřil rovněž dovolací soud (srov. bod 43 usnesení Nejvyššího soudu), který uvedl, že "spolupracujícím obviněným uváděné skutečnosti mají faktickou oporu v provedených důkazech, zatímco argumentace stěžovatele je ryze účelová a nepodložená."
13. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu