ECLI:CZ:US:2019:2.US.222.18.2
sp. zn. II. ÚS 222/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Viktora Lakatoše a Lenky Lakatošové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598 výroku I písm. d) a výroku III o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598 výrokem I písm. d) a výrokem III bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek se v uvedeném rozsahu zrušuje.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví označené rozhodnutí v uvedeném rozsahu, jímž byla stěžovatelům uložena povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelé namítají, že výše specifikovaným rozhodnutím krajského soudu, jakožto orgánu veřejné moci, byli zkráceni na svých základních právech a svobodách garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé mají za to, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod garantovaných čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodl o odvolání původní žalobkyně Anny Kušlové proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 1. 2009 č. j. 9 C 1766/96-239 tak, že
I. rozsudek okresního soudu se
a) v části výroku I o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 2. 7. 1996 mezi původní žalobkyní (Anna Kušlová) a 2. žalovaným (K.L.H. Credit, spol. s r. o. - v likvidaci), dále o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným (K.L.H. Credit, spol. s r. o. - v likvidaci) a 1. žalovanou (Anna Malachovová) a žaloby o určení vlastnictví, a to ve vztahu k 2. žalovanému (K.L.H. Credit, spol. s r. o. - v likvidaci), ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje,
b) potvrzuje v části výroku I o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným (K.L.H. Credit, spol. s r. o. - v likvidaci) a 1. žalovanou (Anna Malachovová) ve vztahu k 1. žalované (Anna Malachovová) na jedné straně a 3. žalovaným (MVDr. Michal Blovský) a 4. žalovanou (Mgr. Jana Blovská) na straně druhé,
c) mění ve zbývající části výroku I tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnictví původní žalobkyně Anny Kušlové k pozemku parcelní číslo X1, jehož součástí je dům číslo popisné X2, v katastrálním území P. a obci P., ke dni 13. 5. 2010 vůči 1. žalované (Anna Malachovová), 3. žalovanému (MVDr. Michal Blovský) a 4. žalované (Mgr. Jana Blovská), d) mění ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce Radim Havlásek a vedlejší účastníci na straně žalobce (stěžovatelé) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 1. žalované (Anna Malachovová) částku 12 342 Kč k rukám advokátky JUDr. Ludmily Gregorové, 3. žalovanému (MVDr. Michal Blovský) částku 11 600 Kč a 4. žalované (Mgr. Jana Blovská) částku 11 600 Kč, oběma k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve vztahu mezi žalobcem Radimem Havláskem a stěžovateli (vedlejšími účastníky na straně žalobce) na straně jedné a 2. žalovaným K.L.H. Credit, spol. s r. o. - v likvidaci, na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů,
III. Žalobce Radim Havlásek a stěžovatelé jako vedlejší účastníci na straně žalobce jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 1. žalované (Anna Malachovová) částku 12 402,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Ludmily Gregorové a 3. žalovanému (MVDr. Michal Blovský) a 4. žalované (Mgr. Jana Blovská) na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení každému částku 15 810 Kč, oběma k rukám advokáta JUDr. Ing. Ivana Rotta, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
3. Nad rámec návrhu na zrušení části tohoto rozhodnutí stěžovatelé navrhli Ústavnímu soudu, aby v souladu s §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost předmětného rozhodnutí v rozsahu výroku I písm. d) a výroku III o nákladech řízení, neboť výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu (celková výše solidárně uložených náhrad nákladů převyšuje částku 63 000 Kč), než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, tj. Anně Malachovové, MVDr. Michalu Blovskému a Mgr. Janě Blovské.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé uvedli v ústavní stížnosti, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejich základních práv zakotvených v Listině, konkrétně práva na spravedlivý soudní proces a na ochranu vlastnictví. Stěžovatelům soud uložil zaplacení náhrad nákladů řízení, aniž by vzal v potaz veškeré okolnosti případu, zejména to, že řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy z 2. 12. 1996 probíhalo v době, kdy ještě nebyli účastníky řízení. S přihlédnutím k délce trvání soudního řízení v souvislosti s přistoupením stěžovatelů až dne 23. 6. 2017 jako vedlejších účastníků, tedy v samotném závěru, nelze po stěžovatelích spravedlivě požadovat hrazení nákladů řízení společně a nerozdílně s Radimem Havláskem (žalobcem). Krajský soud porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí řádně neodůvodnil a je nepřezkoumatelné. Uložení povinnosti hrazení nákladů řízení by se negativním způsobem promítlo do finanční situace stěžovatelů a v jeho důsledku by zasáhlo do práva na soukromý a rodinný život i práva vlastnit majetek.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že pochybení krajského soudu v projednávané věci bylo natolik intenzivní, že zasáhlo do jejich ústavně zaručených práv a ve svém důsledku vedlo k odepření spravedlnosti; proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí krajského soudu v požadovaném rozsahu.
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti předmětného rozhodnutí. Usnesením ze dne 6. 3. 2018 č. j. II. ÚS 222/18-27 Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelů a odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu ze dne 19. 10. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598 ve výroku I písm. d) a výroku III o nákladech řízení do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti a řízení přerušil.
7. Ve věci stěžovatelů probíhalo řízení před obecnými soudy. Z úředního styku bylo zjištěno, že žalovaní MVDr. Michal Blovský a Mgr. Jana Blovská napadli dne 12. 1. 2018 prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi totožný rozsudek krajského soudu ze dne 19. 10. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598 dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 1229/2018-704 odmítl dovolání pro nepřípustnost. Žalovaní brojili proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1706/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost MVDr. Michala Blovského a Mgr. Jany Blovské jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V projednávané věci týkající se povinnosti stěžovatelů zaplatit společně a nerozdílně s žalobcem Radimem Havláskem žalovaným Anně Malachovové, MVDr. Michalu Blovskému a Mgr. Janě Blovské náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem, dovolacím soudem, Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti pokračovat, protože odpadla překážka pro přerušení řízení. Senát Ústavního soudu byl obsazen dle rozvrhu práce Ústavního soudu (dostupný na www.usoud.cz).
9. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. Vyjádření účastníka řízení si Ústavní soud nevyžádal s ohledem na dostatečné a vyčerpávající podklady v podobě jak ústavní stížnosti, tak napadeného rozhodnutí.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. V posuzované věci jsou splněny podmínky věcného projednání návrhu pro řízení o ústavní stížnosti podle §72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a k jejímu podání došlo poté, co stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu). Text ústavní stížnosti vykazuje náležitosti podle §34 odst. 1 citovaného zákona, navrhuje se zrušení části rozsudku krajského soudu a důvodem požadovaného petitu je zásah do základního práva na spravedlivý proces, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že ústavní stížnost je důvodná.
V. Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám však není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a tudíž není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a v jeho rámci k jejich přehodnocování z hledisek tzv. podústavního práva či jiných nesprávností.
12. Dle čl. 4 Ústavy jsou k ochraně základních práv a svobod povolány především obecné soudy. Děje se tak především skrze ústavně konformní výklad podústavního práva. Obecné soudy tudíž mají povinnost interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tuto povinnost lze dovozovat rovněž z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
13. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, bod 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, bod 29]. To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění, nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti. Pro přesvědčivost soudního rozhodnutí je třeba, aby soudy reagovaly na substantivní argumenty a námitky stěžovatelů a vysvětlily, proč je nepřijaly.
14. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto ustanovení plyne povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, ale rovněž povinnost poskytnout vlastníkovi ochranu v případě, kdy je jeho vlastnické právo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3481/10 (N 45/60 SbNU 513)].
15. Ústavní soud konstatuje, že v případě napadeného rozhodnutí krajského soudu nebyly výše uvedené podmínky splněny. Krajský soud usnesením ze dne 23. 6. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-582 připustil, že stěžovatelé vstupují do řízení na straně žalobce jako vedlejší účastníci z důvodu, že jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Vlastnictví ke sporným nemovitostem nabyli stěžovatelé až kupní smlouvou ze dne 2. 11. 2012 s právními účinky vkladu ke dni 30. 11. 2012. Z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu nikterak nevyplývá, proč povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena neúspěšnému žalobci a společně a nerozdílně s ním také stěžovatelům, kteří vystupovali v řízení na jeho straně. V době, kdy okresní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2009 č. j. 9 C 1766/96-239 zamítl v celém rozsahu žalobu původní žalobkyně (Anny Kušlové) ze dne 18. 12. 1996 vedené pod sp. zn. 9 C 1766/96 o nárocích z kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1996, nebyli stěžovatelé účastníky řízení a stěžovatelům ani nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Odůvodnění krajského soudu není vyčerpávající a nevyplývají z něj úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím je odůvodnění soudního rozhodnutí nepřezkoumatelné z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
16. Ústavnímu soudu, vzhledem k jeho postavení, nepřísluší do rozhodovacího procesu obecných soudů zasahovat a přehodnocovat jejich závěry, aniž by rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, tedy výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, nebo byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) či ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)].
17. Z výše uvedeného je zřejmé, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadené rozsudečné výroky podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v požadovaném rozsahu.