ECLI:CZ:US:2019:2.US.2285.17.2
sp. zn. II. ÚS 2285/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1/ M. J., zastoupeného Mgr. Janem Měšťákem, advokátem se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4 - Michle, 2/ J. Ř., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1 - Nové Město, 3/ V. K., zastoupeného JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, DEA, DESS, advokátkou se sídlem Národní 21, Praha 1 - Staré Město, 4/ L. N., zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město a 5/ D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, spojených s návrhem na zrušení hlavy osmnácté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnosti i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 24. 7. 2017 ústavní stížnost M. J. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2285/17. Podle rozvrhu práce připadla tato věc soudci zpravodaji Ludvíku Davidovi. Téhož dne obdržel Ústavní soud ústavní stížnost J. Ř., které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2297/17 a připadla soudkyni zpravodajce Miladě Tomkové. Dne 20. 9. 2017 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost V. K., které byla přidělena spisová značka II. ÚS 2955/17; věc připadla soudci zpravodaji Ludvíku Davidovi. Téhož dne obdržel Ústavní soud ústavní stížnost L. N.; této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka III. ÚS 2957/17 a připadla soudci zpravodaji Josefu Fialovi. Dne 21. 9. 2017 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost D. R., jíž byla přidělena spisová značka sp. zn. I. ÚS 2981/17 a připadla soudci zpravodaji Jaroslavu Fenykovi. Usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. I. ÚS 2981/17-42 bylo rozhodnuto o vyloučení Jaroslava Fenyka z projednání a rozhodování této věci a poté ji předseda Ústavního soudu přidělil Kateřině Šimáčkové jako soudkyni zpravodajce.
2. Ústavní soud po zjištění, že všechny uvedené ústavní stížnosti napadají totožný rozsudek Nejvyššího soudu, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto věci podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu, spojil ke společnému řízení, a to usnesením pléna ze dne 7. 11. 2017.
3. Skutkově se má věc stručně řečeno tak, že dne 17. 10. 2016 Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením sp. zn. 6 To 106/2015 zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015 č. j. 4 T 21/2013-31079, a ze dne 23. 7. 2015 č. j. 4 T 5/2015-31598, kterými byli stěžovatelé uznáni vinnými jednáním spočívajícím v ovlivňování veřejných zakázek konaných ve Středočeském kraji tak, aby se jejich vítězem stal konkrétní dopředu vybraný subjekt s tím, že některé ze zakázek měly být dotovány z prostředků Evropské Unie, a tohoto jednání se dopouštěli v rámci organizované skupiny, kdy jejich konkrétní zapojení do trestné činnosti bylo určováno jejich pracovními pozicemi, které jim umožňovaly příslušný zásah do průběhu zadávacího řízení a podle tohoto rozdělení úkolů také byli poskytovateli či příjemci úplatků. Současně podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil odvolací soud věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem pro takový postup byly podle odvolacího soudu zásadní procesní vady spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu, jakož i v nezákonnosti sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu, a to vzhledem k nedostatečnému odůvodnění příkazů podle §88 odst. 2 trestního řádu a písemných žádostí podle §158 odst. 4 trestního řádu.
4. Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 podal v neprospěch obviněných dne 31. 1. 2017 ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693 o stížnosti pro porušení zákona tak, že "pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 byl porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. a), b), c) a §259 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád"), a to ve prospěch obviněných v tomto řízení".
5. Nejvyšší soud sám posoudil odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které byly odvolacím soudem shledány jako nezákonné a dospěl k opačnému závěru, totiž že byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 odst. 1, 2 trestního řádu. Tyto závěry přitom konvenují judikaturním východiskům vymezeným v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i navazujícímu plenárnímu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13, jež tato východiska potvrdil. Naopak postup odvolacího soudu, který tuto "stěžejní" judikaturu nezohlednil (popř. neodůvodnil, proč se od této konstantní rozhodovací praxe odchýlil), nýbrž svůj závěr o nezákonnosti daného příkazu opřel o pasáž jediného usnesení Nejvyššího soudu, která pouze v obecnosti parafrázuje obsah zákonného odůvodnění §88 odst. 2 trestního řádu, nelze považovat za správný. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že k posouzení odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přistoupil ryze formálně, aniž by přezkoumal existenci materiálních důvodů pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, což ovšem vzhledem k teoretickým a judikaturním východiskům požadujícím formálně-materiální přístup nelze považovat za správné.
6. Nejvyšší soud ve vztahu k soudem druhého stupně napadeným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu shrnul, že nahlíženo ryze formálně jim lze vytknout pouze absenci výslovného odůvodnění doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tato náležitost byla nicméně věcně odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi obsaženými v odůvodněních příkazů, přičemž nutno zdůraznit, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly přiměřeně potřebám trestního řízení nařizovány postupně na kratší dobu, takže je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení přistupovaly i k posuzování této náležitosti v souladu se zákonem i požadavkem zdrženlivosti a přiměřenosti ve smyslu §2 odst. 4 trestního řádu. Všechny další náležitosti byly v daných příkazech jak formálně, tak materiálně obsaženy, čemuž věcně odpovídá i příslušný spisový materiál. Nejvyšší soud přitom se zřetelem k doktrinálním a judikaturním požadavkům opětovně zdůraznil formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě. Vzhledem k těmto skutečnostem uzavřel, že všechny přezkoumané příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (a tudíž i jejich prostřednictvím opatřené důkazy) nutno považovat za zákonné, neboť opačný - ryze formální - přístup, jenž zvolil odvolací soud, by odporoval doktríně materiálního právního státu.
7. Nejvyšší soud také posoudil zákonnost žádostí o vydání povolení ke sledování osob a věcí, potažmo samotných povolení. Nejvyšší soud shrnul, že žádosti státního zástupce o vydání povolení podle §158d odst. 3 trestního řádu a na jejich podkladě vydaná povolení ke sledování osob a věcí splňují všechny zákonné náležitosti stanovené v §158d odst. 4 trestního řádu ve spojení s §158b odst. 2 trestního řádu, a to jak po formální, tak po materiální stránce (přičemž z toho důvodu nelze konstatovat ani nezákonnost důkazů opatřených na jejich základě). Přístup odvolacího soudu k posouzení daných žádostí a povolení pak opětovně označil za ryze formální, což má dokládat i jeho nekonzistentní postup spočívající v "opomenutí" několika dalších (srovnatelně odůvodněných) žádostí a povolení ke sledování osob a věcí vydaných v této věci, jež neshledal nezákonnými.
II.
8. Ústavní stížnosti jednotlivých stěžovatelů směřují nejen proti samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale z obsahu ústavních stížností stěžovatelů 2/ až 5/ pak vyplývá, že tito stěžovatelé považují celou úpravu stížnosti pro porušení zákona v hlavě osmnácté trestního řádu za rozpornou s ústavním pořádkem. Zejména namítají její rozpor s právem na rovnost účastníků řízení, garantovaným čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto svou ústavní stížnost spojili s návrhem na zrušení celé hlavy osmnácté trestního řádu podle §74 zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k rozsahu argumentace v jednotlivých (poté spojených) ústavních stížnostech a s ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neuvádí jednotlivé námitky v těchto stížnostech uplatněné. Lze shrnout, že základní námitkou je, že Nejvyšší soud sice rozhodl ve věci pouhým akademickým výrokem, fakticky však přistoupil k materiální kasaci procesního rozhodnutí odvolacího soudu a tím porušil zásadu rovnosti stran probíhajícího trestního řízení ve prospěch obžaloby. Nejvyšší soud tak podle stěžovatelů zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Porušeno mělo být také právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny a právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem. Skutkové závěry Nejvyššího soudu ohledně materiální podloženosti příkazů k odposlechu a sledování jsou podle stěžovatelů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud popřel požadavek přezkoumatelnosti a důkazní podloženosti údajů uváděných policií v žádosti o povolení odposlechu a sledování, fakticky eliminoval účinnost tzv. trojí kontroly nasazení operativně pátracích prostředků i reálnou možnost efektivní kontroly policie ze strany soudů, která je elementárním znakem demokratického právního státu. Veřejně prezentovaným nátlakem prezidenta republiky a působením ministra spravedlnosti na soudce rozhodující v této věci byla narušena jejich objektivní nezávislost a nestrannost. Z velké části se argumentace proti rozhodnutí Nejvyššího soudu věnuje též jednotlivým příkazům a povolením, které byly předmětem řízení před Nejvyšším soudem.
10. Ve vztahu k návrhu na zrušení hlavy osmnácté trestního řádu pak stěžovatelé uvádějí, že aktivní legitimací k podání stížnosti pro porušení zákona disponuje toliko jedna procesní strana - stát, jednající prostřednictvím ministra spravedlnosti, že stát jako procesní strana má nejen výlučné oprávnění iniciovat řízení o podané stížnosti pro porušení zákona, ale též závazně určuje rozsah přezkumu napadených rozhodnutí, a konečně že v rozporu s deklarovaným účelem právní úpravy nemá konstatování porušení zákona ve prospěch obviněného charakter ryze akademického výroku, a to zejména za situace, kdy předmětem přezkumu Nejvyššího soudu není konečné meritorní rozhodnutí, ale jiné pravomocné rozhodnutí (zpravidla procesního charakteru). Na podporu své argumentace pak stěžovatelé uvádějí řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jakož i soudu Ústavního a Nejvyššího, a poukazují na publikované stanovisko bývalého místopředsedy Ústavního soudu Pavla Holländera k této věci.
III.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť jí napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
12. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
13. Ústavní soud především připomíná, že svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zrušil ustanovení §272 a §276 věty čtvrté trestního řádu v tehdy platném znění. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je reliktem sovětských stalinských právních institutů přebíraných do československého práva v době totalitního státu, totiž institutem, který je v naprostém rozporu s hodnotami materiálního právního státu, zvláště pak s principem rovnosti zbraní. Tomuto principu neodpovídala zejména kasační pravomoc Nejvyššího soudu na základě tohoto mimořádného opravného prostředku rušit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Ústavní soud byl toho názoru, že takzvaná "neprospěchová" stížnost pro porušení zákona může mít za dané situace pouze funkci sjednocování judikatury pro futuro cestou akademického výroku.
14. Po zrušení příslušných ustanovení trestního řádu byla pravomoc Nejvyššího soudu rušit v neprospěch obžalovaného rozhodnutí napadená stížností pro porušení zákona, a tím jakkoliv zvrátit právní účinky z nich vyplývající, odstraněna. Naproti tomu mu byla ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud tak uvedeným nálezem zbavil Nejvyšší soud oprávnění zhoršit v řízení o stížnosti pro porušení zákona právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý bezprostředně vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1284/17).
15. To platí i v nyní projednávaném případě. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko prospektivně a může představovat do budoucna pouze vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy, v žádném případě však nemohl přímo a bezprostředně zhoršit právního postavení stěžovatelů a není vůbec způsobilý zasáhnout do jejich subjektivních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2691/08 ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 1985/09 ze dne 23. 9. 2009 a sp. zn. III. ÚS 2624/10 ze dne 30. 9. 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud rovněž konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem.
17. Vzhledem k výše uvedenému byl Ústavní soud nucen spojené ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení hlavy osmnácté trestního řádu, neboť tento návrh dle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí osud ústavní stížnosti.
18. Závěrem Ústavní soud pouze doplňuje, že s ohledem na důvod odmítnutí ústavních stížností i návrhu (bod 12) nepovažoval za nutné formálně rozhodnout o návrzích jednotlivých právnických a fyzických osob, které se v tomto řízení domáhaly přiznání postavení vedlejších účastníků, když je zřejmé, že jejich názory uplatněné v těchto návrzích by nemohly mít na meritorní rozhodnutí Ústavního soudu žádný vliv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu