ECLI:CZ:US:2019:2.US.2740.18.3
sp. zn. II. ÚS 2740/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., právně zastoupeného JUDr. Soňou Šámalovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 10 Co 185/2017-262 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 3770/2018-288, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a UNIPETROL RPA, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Výrokem II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 10 Co 185/2017-262 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 10 Co 185/2017-262 se proto ve výroku II ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a stížnostní námitky
1. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "odvolací soud") byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 9. 2016 č. j. 33 C 708/2009-179, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 12. 2016 (výrok I), a bylo rozhodnuto, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný senát okresního soudu.
2. Stěžovatel dne 10. 8. 2018 podal včas ústavní stížnost, a to výslovně do výroku II usnesení odvolacího soudu, a navrhl, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost. V mezidobí podal stěžovatel také dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 3770/2018-288 odmítnuto, o čemž informoval stěžovatel Ústavní soud přípisem ze dne 29. 1. 2019. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu s tím, že je ve věci na den 20. 2. 2019 nařízeno jednání Okresního soudu v Mostě, a to již v jiném složení senátu. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny a vykonatelnost napadeného rozhodnutí usnesením ze dne 5. 2. 2019 do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil. Dne 25. 2. 2019 podal stěžovatel další ústavní stížnost, jež je totožná s jeho první ústavní stížností a jež navíc směřuje i proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání. Obě ústavní stížnosti byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 spojeny ke společnému řízení.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (v pořadí druhým v této věci) soud prvního stupně ve výroku I určil, že rozvázání pracovního poměru, které provedla žalovaná (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) žalobci (nyní stěžovatel) dopisem ze dne 13. 7. 2009, nazvaným "Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem pro hrubé porušení právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem [§55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce]", je neplatné. Ve výroku II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že v písemnosti, kterou žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem, zcela chybí časové vymezení pouze obecně popsaného jednání, kterým mělo docházet ze strany žalobce k porušování interních předpisů. Ty jsou v okamžitém zrušení pracovního poměru výslovně označeny, není však patrný počátek ani konec konkrétního jednání žalobce. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem je tedy v textu vyjádřen neurčitě; jeho vymezení mění v průběhu řízení i sama žalovaná.
4. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s kasačním petitem a namítala nesprávnost a překvapivost závěru o neurčitosti okamžitého zrušení pracovního poměru. V řízení po zrušení prvního rozsudku neprovedl podle žalované soud prvního stupně žádné nové důkazy, které by mohly podepřít jeho trvání na právním závěru, jenž byl předtím odvolací instancí zpochybněn.
5. Odvolací soud poté podruhé přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení §214 odst. 2 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") bez nařízení jednání. Shledal existenci důvodů, pro něž je nutné rozsudek první instance opět zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vytkl soudu prvního stupně zejména překvapivost rozhodnutí, neboť tento soud založil tentokrát svůj výrok o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru na neurčitosti předmětného právního úkonu, aniž by poučil protistranu v intencích §118a o. s. ř. a aniž by doplnil dokazování.
6. Odvolací soud též soudu prvního stupně vytkl, že nepostupoval podle závazného právního názoru vyjádřeného v kasačním usnesení 10 Co 111/2013-98 ze dne 26. 8. 2014. Soud prvního stupně se měl v jeho stopách zabývat během objektivní i subjektivní lhůty podle ustanovení §58 zákoníku práce (zejména pak doručením rozvazovacího úkonu ve lhůtě žalobci).
7. Konečně pak ve smyslu ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud ve výroku II svého kasačního usnesení nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát Okresního soudu v Mostě. Důvod takového postupu vyjádřil tak, že okresním soudem nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu, což vedlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění změny soudce je nedostatečné, v rozporu se základními pravidly soudního řízení. Odvolací soud se nezabýval tím, zda je řízení opravdu zatíženo takovou intenzitou nerespektování dostatečně konkrétních pokynů odvolacího soudu, která by v důsledku znamenala neschopnost soudu prvního stupně věc uzavřít zákonným způsobem. Odvolací soud nerespektoval skutečnost, že vykládat §221 odst. 2 o. s. ř. lze pouze restriktivním způsobem a je přitom nutné šetřit ústavně zaručená práva účastníka řízení. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Vyjádření účastníků řízení
8. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejšího účastníka. Odvolací soud uvedl, že důvody jeho rozhodnutí o změně senátu dostatečně vyplývají z celého kontextu jeho odůvodnění i z kontextu věcného obsahu předchozích rozhodnutí. Postup odvolacího soudu není projevem svévole či pochybení ve vztahu k právům účastníků řízení, natož pochybením přesahujícím do roviny ústavněprávní. Odvolací soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník se ve lhůtě dané Ústavním soudem ke stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud nepovažoval, vzhledem k opakujícím se argumentům stěžovatele, za hospodárné zasílat vyjádření odvolacího soudu stěžovateli k replice.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud shledal procesní podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. K přípustnosti ústavní stížnosti pak Ústavní soud podotýká, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí však připouští považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale uzavírá se jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout; k tomuto typu rozhodnutí řadí Ústavní soud rovněž nyní dotčený výrok podle §221 odst. 2 o. s. ř. či postup soudu podle §262 trestního řádu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť bylo-li by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny shledáno až na samém konci soudního řízení, probíhalo by takové řízení nutně nehospodárně [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 389/05, ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 116/08, ze dne 15. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08 nebo ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 901/10 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zároveň však klade zvláštní důraz na principy sebeomezení a minimalizace vlastních zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší postavení arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi obecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech postupu odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. připadá v úvahu jen tehdy, lze-li shledat, že takový postup byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez adekvátního odůvodnění.
10. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a průběh řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci [§44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV. Právní posouzení věci
a) K právu na zákonného soudce obecně
11. Významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, a to tak, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, svévole apod. Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu nebo zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani oprávněním vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci z důvodu jeho podjatosti. Toto právo představuje neopomenutelnou podmínku řádného výkonu toho dílu státní moci, jenž byl soudům ústavně svěřen. Princip zákonného soudce na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [(viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71)].
12. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají ke způsobu určení soudce, který bude věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci; z toho plyne, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinak řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení senátu projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
13. Možnost změny rozhodujícího senátu skýtá ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož "[z]ruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen".
14. Ústavní soud se v minulosti zabýval ústavností citovaného ustanovení, přičemž odmítl návrh na zrušení jeho části ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" [nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105)]. V citovaném nálezu uvedl, že smyslem ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. "je především ,odblokovat' řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které ... mohou být rovněž sporné".
b) Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
15. V nyní projednávaném případě odvolací soud odůvodnil rozhodnutí o změně senátu Okresního soudu v Mostě takto:
"Ve smyslu §221 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát Okresního soudu v Mostě. Důvod takového postupu spočívá ve skutečnosti, že okresním soudem nebyl dodržen závazný právní názor odvolacího soudu, což vedlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí."
16. Jak bylo uvedeno v rekapitulaci průběhu řízení (body 3 a následující nálezu), soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly ve věci již dvakrát.
17. Soud prvního stupně v prvním svém rozsudku určil, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele je neplatné. Vycházel zejména z tvrzení samotné žalované, která v předmětné listině mimo jiné uvedla, že "jednání, při kterém dlouhodobě poškozoval zájmy zaměstnavatele a na kterém osobně profitoval, je možno kvalifikovat jako rozsáhlou činnost s trestněprávními konsekvencemi, která zaměstnavatele poškodila řádově částkou několika milionů Kč; tato činnost ke svému odhalení a prokázání vyžadovala spolupráci orgánů činných v trestním řízení, a proto nebylo možno ze strany zaměstnavatele ukončit žalobcův pracovní poměr dříve a v obecně stanovené subjektivní a objektivní lhůtě". Soud proto uzavřel, že žalovaná vzhledem k časovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele nevyužila svého práva okamžitě zrušit pracovní poměr stěžovatele včas (viz ustanovení §58 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), a to tak zaniklo. Proto soud dále nezkoumal existenci daného důvodu a jeho intenzitu.
18. Odvolací soud s těmito závěry nesouhlasil a rozsudek zrušil s odůvodněním, že právní názor o marném uplynutí lhůt podle §58 zákoníku práce je přinejmenším předčasný a není zřejmé, jak soud běh lhůt posuzoval. Nelze se spokojit s tím, že žalovaná sama připustila v předmětné listině svou vědomost o marném uplynutí objektivní lhůty. Podle závěrů odvolacího soudu neprovedl soud prvního stupně "adekvátní důkazy, z nichž by mohl čerpat skutková zjištění pro závěry o počátku (a konci) objektivní a subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem. Své úvahy v tomto směru ani relevantním způsobem neobjasnil tak, aby mohly být odvolacím soudem řádně přezkoumány". Odvolací soud poté instruoval soud prvního stupně v obecné rovině, jak má dále ve věci postupovat: kromě otázky, zda bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno zaměstnanci v zákonem stanovené době od porušení pracovní kázně, má soud posoudit jeho platnost z hledisek formálních náležitostí a určitosti vymezených důvodů.
19. Ve svém druhém rozsudku soud prvního stupně dospěl opětovně k závěru o neplatnosti rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem. Doplnil dokazování a k pokynu odvolacího soudu ohledně běhu lhůty uvedl, že "zcela chybí časové vymezení pouze obecně popsaného jednání, kterým mělo docházet ... ke stále stejnému porušování interních předpisů - v písemnosti není výslovně určen ani počátek tohoto jednání, ani jeho konec. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je tak v listině podle názoru soudu vyjádřen natolik neurčitě, že jeho vymezení svými tvrzeními v průběhu řízení mění i sám žalovaný". Počátek a běh prekluzivní subjektivní a objektivní lhůty, ve které je možné okamžitě skončit pracovní poměr, tedy podle svých slov soud prvního stupně nehodnotil vzhledem k neurčitosti textu okamžitého zrušení pracovního poměru. Jak dále soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, z usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele se žalovaná dozvěděla pouze o šesti útocích v období od 3. 11. 2006 do 18. 5. 2007, čemuž podle jeho názoru odpovídá i vyjádření žalované o její vědomosti uplynutí obou prekluzivních lhůt vzhledem k datu (13. 7. 2009), kdy bylo k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupeno.
20. Odvolací soud poté ve svém druhém zrušujícím rozsudku v podstatě znovu vytkl soudu prvního stupně, že se otázce běhu objektivní i subjektivní lhůty k rozvázání pracovního poměru (objektivní běžící od existence důvodu k rozvázání pracovního poměru, subjektivní běžící od vědomosti zaměstnavatele o tomto důvodu s tím, že právní jednání je dovršeno doručením listiny zaměstnanci) náležitě ve smyslu §58 zákoníku práce nevěnoval a připomněl mu, že dříve nelpěl na neurčitosti znění rozvazovacího úkonu.
21. Těžiště kontradikce mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím tedy leží v hmotněprávním posouzení věci, jehož částečná odlišnost spolu s některými kusými pasážemi odůvodnění druhého prvostupňového rozsudku vedla odvolací soud k postupu, jemuž se v soudcovské praxi říká "přepřahání" senátů, resp. soudců. Nedá se však hovořit o jednoznačném nerespektování pokynů odvolací instance, jako spíše o argumentačních vadách odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež způsobily, že se právní názory obou instancí staly mimoběžnými. Taková situace však nemůže představovat dostatečný důvod k postupu podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., i když řízení trvá již delší dobu. Dalším důvodem, proč Ústavní soud shledává postup odvolacího soudu ústavně nekonformním, je - již formálně nedostatečné - vysvětlení mimořádného postupu, jenž byl použit. Jakkoli lze pochopit, že odvolací soud vnímal vady postupu instančně podřízeného soudu v kontextu dalších výtek, které mu současně adresoval, pouhé ztotožnění kasačního odůvodnění se závěrem o přikázání věci jinému senátu nižšího soudu bez dalšího objasnění mimořádnosti opatření představujícího výjimku z práva na zákonného soudce nemůže dostačovat.
22. Ústavní soud proto po přezkoumání věci z hlediska aplikace ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že k tomuto postupu ze strany odvolacího soudu došlo bez adekvátního odůvodnění (viz bod 15 nálezu) a na základě nedostatečných věcných důvodů. Postup odvolacího soudu podle §221 odst. 2 o. s. ř. proto považuje Ústavní soud za předčasný a porušující práva stěžovatele zaručená obecně v čl. 36 odst. 1 a zejména pak v čl. 38 odst. 1 Listiny. Přistoupil tedy ke zrušení příslušného výroku odvolací instance; v řízení bude pokračovat soud prvního stupně v tomtéž obsazení.
23. Nikoli zcela nad rámec odůvodnění nálezu považuje Ústavní soud za vhodné vyjádřit se též k hmotněprávní stránce věci, a to vzhledem k délce řízení a dalším hrozícím průtahům, i když za daného procesního stavu není oprávněn závazně ovlivnit postupy obecných soudů. Neuralgickým bodem posouzení běhu zákonných lhůt podle ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce se stala atypická a v odůvodněních rozhodnutí zmíněná (leč právně nedostatečně posouzená) situace, za níž zaměstnavatel měl přinejmenším podezření, vyčkával však výsledku policejního šetření o potenciálně deliktních pracovních aktivitách zaměstnance a bezprostředně poté, co bylo zahájeno trestní stíhání, použil v podstatě tytéž důvody k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro posouzení počátku běhu subjektivní lhůty jsou tu rozhodná fakta, nikoli jen tvrzení zaměstnavatele k témuž, či dokonce průběžné doplňování závazného obsahu rozvazovacího úkonu. Nicméně zaměstnavatel se vystavil širokým koncipováním více skutkových důvodů rozvázání pracovního poměru (srov. §60 zákoníku práce) riziku, že některé (i pokračující) skutky byly dovršeny v momentu, který se posléze ocitl mimo běh objektivní (a prekluzivní) jednoroční lhůty podle §58 odst. 1 in fine zákoníku práce, stanovené v zájmu právní jistoty obou účastníků pracovněprávního vztahu. V těchto intencích měly být formulovány, nehledě na dostatečnou judikaturu k tématu, též pokyny odvolací instance.
V. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění uvedl, že "dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení, jímž bylo [v návaznosti na výrok I o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení - §219a odst. 1 písm. a), §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] rozhodnuto, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný senát okresního soudu (§221 odst. 2 o. s. ř.), není - samo o sobě rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí". Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, i když je pouze stručně odůvodněno podle §243f odst. 3 o. s. ř., vychází z relevantních ustanovení občanského soudního řádu a Ústavní soud nevidí důvod pro zpochybnění závěru o nepřípustnosti takto podaného dovolání. V této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
IV. Závěr
25. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a napadený výrok II usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v tomto rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.