ECLI:CZ:US:2019:2.US.2834.18.1
sp. zn. II. ÚS 2834/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Floreána, právně zastoupeného Mgr. Robertem Pšenkem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 837/2018-1466, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále mělo dojít i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. 43 C 274/2005-314 zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem parc. č. A - zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je budova č. p. B - objekt bydlení, a parc. č. C - zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je budova č. p. D, objekt bydlení, vše zapsáno na LV č. E, obec B., okres B., k. ú. Č., (výrok I.) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal část parc. č. C - zastavěná plocha a nádvoří, nacházející se pod domem ev. č. F, B. a dům ev. č. F, B., vše zapsáno na LV č. E pro obec B., okres B., k. ú. Č., (výrok II.), a do výlučného vlastnictví žalovaného (stěžovatele) přikázal nemovitosti parc. č. A - zastavěná plocha a nádvoří, dům č. p. C - zastavěná plocha a nádvoří nacházející se pod domem G, B. a dům ev. č. 3G, B., vše zapsáno na LV č. E pro obec B., okres B., k. ú. Č., (výrok III.) a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na dorovnání podílu 1 025 000 Kč do 30 dní od právní moci rozsudku (výrok IV.).
3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný (stěžovatel). Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2017 č. j 44 Co 223/2012-1322 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zrušil spoluvlastnictví a rozdělil oba bytové domy č. p. D a č. p. H na jednotky, které přikázal do výlučného vlastnictví zčásti žalobci a zčásti žalovanému. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 11. 2017.
4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Na základě výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.
9. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu to, že na jeho základě bude Krajský soud v Brně opětovně rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj