ECLI:CZ:US:2019:2.US.2858.19.1
sp. zn. II. ÚS 2858/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Štarmana, zastoupeného Mgr. Kateřinou Velíškovou, advokátkou, se sídlem Nad akáty 1599/13, Praha 4 - Kuratice, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 187/2019-35 ze dne 17. 6. 2019 a č. j. 62 Co 19/2019-16 ze dne 17. 1. 2019 a proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 4/2018-27 ze dne 3. 5. 2019 a č. j. 25 C 4/2018-10 ze dne 3. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále též namítá porušení článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 39 C 229/2006-457 ze dne 16. 4. 2018 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání. Stěžovatel reagoval na výzvu soudu přípisem, který označil jako "Soudní poplatek - sdělení a žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost ze dne 7. 5. 2018, v němž uvedl, že považuje toto usnesení za nejasné a že jeho majetkové poměry mu neumožňují zaplacení vyměřeného soudního poplatku. Na tuto výzvu Obvodní soud pro Prahu 4 odeslal stěžovateli usnesení č. j. 25 C 4/2018-5 ze dne 16. 6. 2018, aby stěžovatel ve lhůtě doplnil své žaloby o obnovu řízení a pro zmatečnost. V návaznosti na to stěžovatel zaslal dne 8. 8. 2018 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přípis, který označil jako "sdělení, námitka podjatosti a žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost", v němž shrnul důvody, pro které trvá na podání uvedených žalob a tvrdí protiprávní postup soudu v této věci proti jeho osobě. Usnesením ze dne 3. 12. 2018 č. j. 25 C 4/2018-10 Obvodní soud pro Prahu 4 odmítl pro neodstranění vad bránících jeho projednatelnost podání stěžovatele ze dne 7. 5. 2018, kterým stěžovatel brojil proti usnesení soudu ze dne 16. 4. 2018 č. j. 39 C 229/2006-457 o zaplacení soudního poplatku za dovolání. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým napadeným usnesením č. j. 62 Co 19/2019-16 ze dne 17. 1. 2019 tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 19/2019-16 podal stěžovatel dovolání a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro toto dovolací řízení. Usnesením ze dne 3. 5. 2019 č. j. 25 C 4/2018-27 Obvodní soud pro Prahu 4 však žádosti stěžovatele nevyhověl a ve výroku I. rozhodl, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává, a proto pak ve výroku II. rozhodl tak, že stěžovateli se pro dovolací řízení ani neustanovuje právní zástupce. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal stěžovatel včas odvolání, kterému však Městský soud v Praze nevyhověl a svým usnesením ze dne 17. 6. 2019 č. j. 62 Co 187/2019-35 napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 v celém rozsahu potvrdil.
3. Městský soud v Praze v tomto svém rozhodnutí vysvětlil, že stěžovatel sice soudu předkládá určitá tvrzení, která mohou být obecně pokládána za faktory působící ve svém důsledku negativní materiální situaci žalovaného, ale k žádným nepřidává konkrétní údaje tak, aby bylo možné tyto faktory kvalitativně zhodnotit. Pokud tedy udává, že je proti němu vedena exekuce, pak k danému tvrzení je třeba uvést konkrétní údaj o výši vymáhané částky. Pokud udává, že obživu získává prodejem vlastních osobních věcí, pak to musí doprovázet údaj o průměrném příjmu z takovýchto aktivit. Takto však žalovaný nepostupoval a poskytl soudu ke své majetkové situaci jen povšechné a v mnoha ohledech i nevěrohodné informace. Stěžovatel nepředložil potřebné dokumenty (např. exekuční příkazy apod.), resp. jeho jediným doloženým tvrzením je skutečnost, že nebylo vyhověno jeho žádosti o poskytnutí starobního důchodu. Protože stěžovatel nepředložil soudu prvního stupně (ale ani soudu odvolacímu) dostatečná tvrzení a k nim připojené důkazy, aby bylo možné vůbec posoudit jeho celkové poměry a poté kvalifikovaně rozhodnout o možné aplikaci §138 odst. 1 občanského soudního řádu na jeho případ, limitoval se tímto postupem již v řízení před soudem prvního stupně v dalším posuzování splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že svým rozhodnutím č. j. 62 Co 187/2019-35 ze dne 17. 6. 2019 mu vlastně Městský soud v Praze znemožnil bránit se dále cestou dovolání. Stěžovatel nesouhlasí s popsanými závěry obecných soudů a poukazuje na to, že na výzvu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 4. 2019 doložil řádně vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Tím že soudy trvají na splnění jeho poplatkové povinnosti, tak mu fakticky jakožto sociálně slabému a nemajetnému odňaly právo na spravedlivý proces a znemožnily mu bránit své právo a hájit své zájmy u soudu. Takový postup soudů stěžovatel odmítá jako diskriminační a protiústavní, neboť institut osvobození od soudních poplatků má sloužit k ochraně účastníků řízení nacházejících se v tíživých majetkových poměrech.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Osvobození od soudních poplatků představuje výjimečný postup, jehož účelem je odstranění nebezpečí odmítnutí spravedlnosti u osob, které nemají objektivní možnost zákonem stanovený poplatek zaplatit. Posouzení majetkových poměrů účastníka řízení je však úkolem obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich skutkové závěry přehodnocovat. Rovněž požadavek obecných soudů na to, aby tvrzení osoby, žádající o osvobození od soudních poplatků, byla podepřena přesvědčivými tvrzeními a dostatečně doložena příslušnými dokumenty, vychází ze zákona a není ústavně nepřijatelný.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Paušální nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu