ECLI:CZ:US:2019:2.US.2965.18.2
sp. zn. II. ÚS 2965/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavních stížnostech stěžovatele Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 207/2018-255 ze dne 25. 6. 2018, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2008-226 ze dne 13. 4. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 325/2018-269 ze dne 13. 9. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2008-262 ze dne 2. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2965/18 stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 207/2018-255 ze dne 25. 6. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2008-226 ze dne 13. 4. 2018, ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. IV. ÚS 3856/18 pak stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 325/2018-269 ze dne 13. 9. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2008-262 ze dne 2. 8. 2018. Plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 18. 12. 2018 spojilo tyto ústavní stížnosti ke společnému řízení. Z ústavních stížností, napadených rozhodnutí a spisu, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
2. Stěžovatel se žalobou podanou v roce 2008 domáhá na České republice zaplacení 26 600 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Tato škoda mu měla být způsobena v souvislosti s exekučním řízením, které bylo nakonec Okresním soudem v Kladně zastaveno. Žalobu stěžovatele na náhradu škody Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a obvodní soud ho usnesením vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 1 330 000 Kč, vyměřeného podle položky 22 bod 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), tedy dle tzv. Sazebníku poplatků (dále též jen "sazebník"). Stěžovatel poté požádal o osvobození od soudních poplatků.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením ze dne 13. 4. 2018 nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel uváděl, že vykonává závislou činnost pro dvě obchodní společnosti, není mu však pro nedostatek hotovosti vyplácen žádný měsíční výdělek a stěžovatel tak nemá žádný pravidelný měsíční příjem, dále nemá úspory ani movitý majetek větší hodnoty a v nakládání s nemovitostmi je omezen v důsledku exekucí, které jsou proti němu vedeny. Stěžovatel poukázal i na svůj nepříznivý zdravotní stav. Podle obvodního soudu "finanční situace stěžovatele zřejmě není příznivá", avšak stěžovatel nijak nedoložil svá tvrzení, i když o této povinnosti byl poučen. Podle obvodního soudu z dostupných informací není zřejmé, z čeho stěžovatel hradí běžné náklady, jako jsou náklady na bydlení a stravné, když podle svých tvrzení nemá žádné pravidelné příjmy. Výši těchto nákladů navíc stěžovatel nevyčíslil. Současně je stěžovatel právně zastoupen, aniž by uvedl, z čeho právní služby hradí. Podle obvodního soudu tak stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal a namítal mimo jiné, že jeho obživu zajišťuje jeho rodina včetně bývalé manželky a s právním zástupcem se dohodl na podílové odměně závislé na výsledku řízení a splatné až poté, co stěžovatel "dostane skutečně zaplaceno v případě úspěchu ve věci".
4. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2018 usnesení obvodního soudu potvrdil. Podle městského soudu byl soudní poplatek za odvolání správně vyměřen podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku. Po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, totiž nejsou s účinností od 30. 9. 2017 řízení ve věcech náhrady škody způsobené státem osvobozena od soudních poplatků; v této souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/18 ze dne 9. 5. 2018. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem, že údaje poskytnuté stěžovatelem neumožňují posoudit jeho aktuální majetkovou situaci, přičemž tento nedostatek nebyl zhojen ani v odvolacím řízení. Ačkoliv stěžovatel tvrdí, že je podporován svými dětmi a bydlí v bytě, který si pronajímá jeho manželka, podle městského soudu není zřejmé, z čeho stěžovatel hradí měsíční výdaje spojené s tímto bydlením ve výši minimálně 500 Kč. Zdravotní stav stěžovateli nebrání vykonávat závislou činnost jako vedoucí zaměstnanec pro dvě obchodní společnosti, ačkoliv je stěžovatel "srozuměn s tím, že namísto skutečného příjmu získává pouze pohledávku za svým zaměstnavatelem". Podle městského soudu tak vzniká "pochybnost, zda [stěžovatel] nedisponuje materiálními zdroji, které mu sice nepatří, jsou mu však k dispozici na základě faktických vztahů (např. tím, že užívá majetek rodinných příslušníků nebo jiných osob), a případně v jaké výši". Exekuční řízení vedená na majetek stěžovatele lze podle městského soudu přičítat chování stěžovatele, a nemohou tak odůvodnit osvobození od soudního poplatku.
5. Stěžovatel poté požádal znovu o osvobození od soudního poplatku. Obvodní soud napadeným usnesením ze dne 2. 8. 2018 řízení o tomto návrhu zastavil, protože dospěl k závěru, že stěžovatel v něm neuvedl žádné nové skutečnosti oproti své první žádosti, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Novému posouzení tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
6. Městský soud napadeným usnesením ze dne 13. 9. 2018 potvrdil usnesení obvodního soudu. Stěžovatel podle něj opět brojí proti tomu, že mu byl vyměřen soudní poplatek za odvolání, avšak nijak neargumentuje proti závěru obvodního soudu o existenci překážky pravomocně rozhodnuté, ani neuvádí, že by došlo k takové změně jeho poměrů, která by odůvodňovala nové posouzení věci. Nad rámec toho městský soud zopakoval, že poplatek byl stěžovateli vyměřen správně.
II. Argumentace stěžovatele
7. Napadenými usneseními bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Stěžovatel ve své argumentaci brojí proti vyměření soudního poplatku za odvolání. Novelizace zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb. pro něj byla překvapivá. Řízení o jeho žalobě z roku 2008 trvá déle než 10 let kvůli průtahům způsobeným převážně obvodním soudem. Stěžovatel dovozuje, že v době podání žaloby měl legitimní očekávání, že bude mít možnost vést řízení bez vysokých nákladů. Navíc v jiných obdobných věcech měl již stěžovatel úspěch, a nejde tak o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel namítá, že nemá finanční prostředky na úhradu poplatku ve výši 1 330 000 Kč a vyměření tohoto poplatku považuje za odepření spravedlnosti. Odkaz městského soudu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1352/18 stěžovatel nepovažuje za přiléhavé, neboť na rozdíl od citovaného usnesení v jeho případě nejde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018, se podle něj zabývá obdobným případem jako je projednávaná věc, a to osvobozením od soudních poplatků u stěžovatele, který byl ve výkonu trestu odnětí svobody a nebyl schopen zaplatit soudní poplatek. V odkazovaném případě byl navíc stěžovateli vyměřen výrazně nižší soudní poplatek než v projednávané věci.
9. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele dále založena na spekulacích o jeho majetkových poměrech a nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel uvádí, že nepobírá žádný pravidelný měsíční příjem a argumentuje, že "[t]oto ‚nic' není stěžovatel schopen doložit". V případě finanční podpory od rodiny jde "o částky nahodilé". Stěžovatel namítá, že řádně doložil své majetkové poměry a uvedl, jaké exekuce jsou proti němu vedeny. Úvaha městského soudu, že disponuje dalším majetkem, je spekulací. Stěžovatel se dále ohrazuje proti tvrzení, že se do nepříznivé majetkové situace dostal vlastním zaviněním, a namítá, že tato situaci je důsledkem nezákonné exekuce, za níž se nyní domáhá po státu náhrady škody, neboť tato exekuce vedla k jeho druhotné platební neschopnosti a zapříčinila další exekuce proti jeho osobě. Jeho nepříznivou majetkovou situaci tak způsobil stát.
10. Stěžovatel dále uvádí, že ve druhé žádosti o osvobození podrobněji popsal své majetkové poměry. Je si vědom, že rozhodnutí obecných soudů jsou založena na zjištění existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, avšak podle něj jde v jeho věci "o mimořádný zásah do práva na přístup k [soudu,] a proto z důvodu opatrnosti podává ústavní stížnost" i proti těmto usnesením.
11. Městský soud, Okresní soud v Kladně ani Ministerstvo spravedlnosti nevyužily možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011(N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
13. Obecné soudy v první dvojici napadených usnesení, tedy v usnesení obvodního soudu ze dne 13. 4. 2018 a městského soudu ze dne 25. 6. 2018, vyšly z toho, že stěžovatel ani přes výzvu dostatečně nedoložil své majetkové poměry. Tento závěr Ústavní soud neshledává excesivním, neboť není zřejmé, z čeho stěžovatel hradí své běžné výdaje a jaký je rozsah podpory, kterou mu poskytuje jeho rodina. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 není z hlediska skutkové podobnosti případů přiléhavý, neboť tento nález se týká stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Za pravdu je však třeba dát stěžovateli v tom, že městský soud pochybil, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že exekuce vedené proti stěžovateli nemohou vést k přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť je zavinil stěžovatel svým jednáním. Ústavní soud totiž ve své judikatuře dovodil, že "ústavně nelze rozlišovat potenciální žadatele o [osvobození od soudních poplatků] podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je obsahem řízení" (viz již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3112/17, bod 25). Jinak řečeno, i kdyby exekuce zavinil stěžovatel, nebyla by tato skutečnost relevantní pro rozhodování o jeho osvobození od soudních poplatků; při posuzování opodstatněnosti tohoto návrhu mají obecné soudy vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoliv tedy minulých či budoucích [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 151/70 SbNU 401), body 19-20; či nález sp. zn. IV. ÚS 659/12 ze dne 11. 11. 2014 (N 204/75 SbNU 287)]. Toto pochybení však nedosahuje ústavněprávní intenzity, neboť rozhodnutí městského soudu není založeno na závěru, že stěžovatel zavinil exekuce na svůj majetek, nýbrž na tom, že stěžovatel dostatečně nedoložil své majetkové poměry. Ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením je tak zjevně neopodstatněná.
14. Ve druhé dvojici napadených usnesení, tedy usnesení obvodního soudu ze dne 2. 8. 2018 a městského soudu ze dne 13. 9. 2018, obecné soudy dospěly k závěru, že opakovanou žádost stěžovatele není možné znovu posoudit pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté. Tento závěr stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje, a rovněž ústavní stížnost směřující proti těmto usnesením je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel brojí v ústavní stížnosti především proti tomu, že mu byl za odvolání ve věci náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu vyměřen soudní poplatek dle položky 22 bod 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku ve výši 5 % z žalované částky, a to v souvislosti s novelizací zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. Ústavní soud se nemohl touto skutečností zabývat, neboť napadenými usneseními bylo rozhodováno o jiné otázce - návrhu na osvobození od soudních poplatků [pro úplnost Ústavní soud dodává, že samo usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebylo ústavní stížností napadeno, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení by navíc byla nepřípustná, jak Ústavní soud vyložil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ústavní soud však považuje za vhodné zdůraznit, že v mezidobí od podání ústavních stížností stěžovatele se vyjádřil k otázce vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle položky 1 bodu 1 sazebníku v nálezech sp. zn. I. ÚS 1415/18 ze dne 23. 4. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019 a označil vybírání tohoto poplatku za neústavní. Rationes decidendi těchto nálezů je namístě uplatnit v řízení ve věci samé. Nálezy Ústavního soudu přitom mají vyšší precedenční závaznost než usnesení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 88 a násl.].
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu