ECLI:CZ:US:2019:2.US.3073.18.1
sp. zn. II. ÚS 3073/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T.K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 4. 2018 č. j. 70 Co 153/2018-354 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 2. 2018 č. j. P 139/2014-337, spojené s návrhem na zrušení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů a §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v souvislosti s řízením ve věci péče soudu o nezletilé dítě stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2017 č. j. 70 Co 291/2017-310 bylo v odvolacím řízení rozhodnuto ve věci samé o úpravě výživného pro nezletilé dítě a o úpravě jeho styku s prarodičem (rozsudek Okresního soudu v Přerově, jako soudu prvního stupně, byl částečně změněn a částečně potvrzen); toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 2017. V odvolacím řízení byl stěžovatel zastoupen zplnomocněnou advokátkou JUDr. Zdeňkou Polákovou. V průběhu řízení si stěžovatel podal žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), které nebylo vyhověno (usnesení okresního soudu ze dne 23. 2. 2017 a usnesení krajského soudu ze dne 18. 5. 2017).
3. Dne 15. 11. 2017 stěžovatel u Okresního soudu v Přerově podal znovu žádost o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř., uváděje, že v řízení potřeboval pomoc advokáta a jeho velmi špatná sociální situace mu neumožňuje, aby si poskytnutou právní pomoc hradil sám. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2018 Okresní soud v Přerově rozhodl, že stěžovateli se zástupce z řad advokátů neustanovuje, neboť stěžovatel splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků jen částečně (nemá žádné příjmy) a ustanovení zástupce není ani nezbytně třeba k ochraně zájmů stěžovatele, a to i s ohledem na to, že ve věci samé již bylo pravomocně rozhodnuto a od vyhlášení rozsudku krajského soudu v řízení neprobíhají další úkony. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 4. 2018 zrušil usnesení okresního soudu a řízení o ustanovení zástupce stěžovateli zastavil. Krajský soud poukázal na dřívější rozhodnutí své i soudu prvního soudu o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů a dále zdůraznil, že postup podle §30 o. s. ř. připadá v úvahu v řízení již zahájeném, popřípadě před jeho zahájením, nikoli však po jeho ukončení. V daném případě bylo meritorní řízení o výživném pro nezletilého, pro které stěžovatel opětovně žádá ustanovit zástupce, pravomocně skončilo již dnem 30. 11. 2017, a tak již v době vydání napadeného usnesení okresního soudu nebyly dány podmínky pro věcné rozhodnutí.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o žádosti podle §30 o. s. ř. postupují diskriminačně a toto ustanovení vykládají značně restriktivně v neprospěch žadatele a výlučně v zájmu ušetřit finanční prostředky státu. Stěžovatel poukazuje na to, že je osobou nemajetnou a má snížené schopnosti, takže právní zastoupení potřebuje. Stěžovatel též doplňuje, že žádost o ustavení zástupkyně v řízení musel podat opětovně, neboť při prvním podání soudu nebyly zaslány potřebné dokumenty. Dále uvádí, že výklad krajského soudu nemá oporu v zákoně, jelikož ten nevylučuje, aby žádost dle §30 o. s. ř. byla podána kdykoliv v průběhu řízení. Zmiňuje též, že ve věci péče o jeho nezletilé dítě a úpravy výživného nyní probíhá další řízení před okresním soudem. Nakonec stěžovatel obecně shrnuje, že obecné soudy zneužívají situace a žádostem o ustanovení zástupce pro řízení i u nemajetných žadatelů pro různými záminkami nevyhovují. Poukazuje též na nálezy sp. zn. I. ÚS 848/16 a sp. zn. IV. ÚS 2295/16. Závěrem stěžovatel uvádí, že pro případ odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti navrhuje, aby §30 o. s. ř., případně i §33 odst. 2 trestního řádu byly z těchto zákonů jako neživotné vypuštěny.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci navrhl podanou ústavní stížnost odmítnout, nesdíleje přesvědčení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Okresní soud v Přerově pak plně odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení. Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné argumenty relevantní pro posouzení ústavní stížnosti a Ústavní soud z nich při svém posouzení nevycházel, nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 0 P 139/2015, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Specificky ve vztahu k rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů pak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce (dle §138 odst. 1 a §30 odst. 2 občanského soudního řádu) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
10. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje a napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a to ani v aspektu práva na bezplatnou právní pomoc či v aspektu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §30 o. s. ř. dvakrát, poprvé v průběhu odvolacího řízení a této žádosti nebylo vyhověno (důvodem pro nevyhovění přitom nebylo stěžovatelovo nedoložení podkladů pro rozhodnutí, respektive podkladů osvědčujících jeho nemajetnost); podruhé pak až po vyhlášení rozsudku odvolacího krajského soudu ve věci samé (byť právní moci nabyl tento rozsudek až po podání žádosti stěžovatele). Ústavní soud, povolaný k přezkumu ústavnosti, nikoli "prosté" zákonnosti postupu obecných soudů, nespatřuje žádnou protiústavnost v tom, že za této situace obecné soudy neshledaly možnost rozhodnout o ustanovení (ustanovit) zástupce pro stěžovatele ve smyslu §30 o. s. ř., o což si požádal po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Projednávaný případ se zásadně odlišuje od případů řešených v nálezu sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693) a nálezu sp. zn. IV. ÚS 2295/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 219/83 SbNU 445) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). V nich se totiž jednalo o obhajobu v trestním řízení, konkrétně o neodkladné úkony obhajoby učiněné v několikadenním mezičase mezi převzetím obhajoby a doručením návrhu na přiznání bezplatné obhajoby soudu, respektive právní mocí rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu; přičemž tyto úkony byly prováděny v začátku řízení a po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo v řízení dále pokračováno. V projednávaném případě byla naopak žádost o ustanovení zástupce podána až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přitom zplnomocněná advokátka zastupovala stěžovatele od počátku odvolacího řízení a již v průběhu odvolacího řízení byla negativně posouzena první žádost stěžovatele podle §30 o. s. ř.
11. Lze shrnout, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že by v daném případě obecné soudy postupovaly diskriminačně či použily protiústavně restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele a v zájmu ušetřit finanční prostředky státu či se jinak dopustily porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud také konstatuje, že pokud nyní stěžovatel vede další řízení, má možnost si v něm podat novou žádost o ustanovení zástupce, s poukazem na své aktuální poměry a tvrzenou nutnost ochrany svých zájmů v řízení touto cestou.
12. Z uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Návrh na zrušení §30 o. s. ř. a §33 odst. 2 trestního řádu má akcesorickou povahu, a tak sdílí osud ústavní stížnosti a byl rovněž odmítnut [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Druhého z uvedených ustanovení navíc nebylo použito v projednávaném případě, a tak stěžovatel ani nebyl oprávněn navrhnout jeho zrušení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu