ECLI:CZ:US:2019:2.US.3205.19.1
sp. zn. II. ÚS 3205/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti N. S., t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Beatou Kolcunovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2019 č. j. 14 To 74/2019-916, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 10. 2019 a byla doplněna podáními doručenými dne 11. 10. 2019 a 29. 10. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je přesvědčen, že v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Arménské republiky by bylo dáno reálné riziko porušení jeho základních práv podle čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného usnesení, jakož i soudního rozhodnutí, které mu předcházelo, do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 7. 2019 č. j. 14 To 74/2019-916 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 5. 2019 č. j. Nt 430/2018-845, kterým bylo rozhodnuto, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Arménské republiky pro skutky spočívající - stručně shrnuto - v tom, že
a) v přesně nezjištěné době od neznámé osoby nezákonně získal a schoval na adrese svého pobytu v Jerevanu čtyři ve výroku uvedeného usnesení specifikované zbraně a střelivo - celkem 168 kulek různých ráží,
b) v přesně nezjištěné době od neznámé osoby za účelem prodeje nezákonně získal a schoval na adrese svého pobytu v Jerevanu drogy - 0,61 g MDMA ve velkém množství, 0,7 g metamfetaminu ve velkém množství, 0,12 g kokainu ve velkém množství a 0,1 g drogy typu a- PVP ve značném množství,
přičemž tyto zbraně, střelivo a drogy byly nalezeny důstojníky Národní bezpečnostní služby Arménské republiky dne 25. 6. 2018 při zadržení dvou osob, které se pokusily je převézt na jiné místo z bytu v Jerevanu, kde byly uvedené věci přepraveny a dočasně uchovávány stěžovatelem po dohodě s další osobou, na jejíž pokyn jednaly zadržené osoby,
c) v době od 20. 11. 2013 do prosince 2013 zneužil důvěry jiné osoby, od níž dostal celkem 14 obrazů malíře Martirose Saryana v hodnotě 150 000 USD, resp. 60 753 000 AMD (arménských dramů), za účelem prodeje obrazů zděděných po předcích, s tím, že se získanou částkou a s částkou, kterou sám vloží, společně vykonají podnikatelskou činnost, k čemuž však nedošlo, a obrazy si ponechal,
d) zorganizoval jednání, v rámci něhož byl dne 15. 8. 2017 kolem 15.00 hod. dvěma osobami s použitím násilí unesen z přední části kavárny "Coffee Story" v Jerevanu a dočasně držen ve sklepě budovy v Jerevanu, kterou vlastní stěžovatel, a zde také zbit A. K., od nějž bylo následně stěžovatelem, který na něj mířil pistolí, hrozil mu a za pomoci dalších osob jej pálil plynovým zapalovačem v oblasti pravého ramene, loketního kloubu a bérce a způsobil mu krátkodobé poškození zranění, žádaje jej, aby se vzdal úmyslu pronajmout si za účelem podnikání klub "O." v Jerevanu, a poté jej za stejným účelem s dalšími osobami převezl do pokoje v administrativní budově autosalonu nákladních automobilů "S.", patřícího rodině stěžovatele, kde byl A. K. po dobu 2 až 3 hodin nezákonně držen a zbit, přičemž až poté, co tato osoba dala požadovanou záruku, dal stěžovatel pokyn k jeho propuštění.
3. Těmito skutky měl stěžovatel spáchat
a) trestný čin neoprávněného získání, skladování, přepravy zbraní a střeliva, spáchaný skupinou osob po předchozí dohodě podle čl. 235 odst. 2 trestního zákoníku Arménské republiky,
b) trestný čin nezákonného uvedení do oběhu drogy za účelem prodeje, který byl spáchán skupinou osob ve velkém rozsahu podle čl. 266 odst. 2 bodu 1 a 2 trestního zákoníku Arménské republiky,
c) trestný čin podvodu, spáchaného ve zvlášť velkém rozsahu podle čl. 178 bodu 1 a 3 trestního zákoníku Arménské republiky, a
d) trestný čin organizování a řízení únosu člověka, který byl spáchán skupinou osob po předchozí dohodě, za použití násilí ohrožujícího život nebo zdraví nebo pohrůžky takového násilí, s použitím zbraní nebo předmětu, použitelných jako zbraň, ze zištných motivů podle čl. 38-131 odst. 2 bodu 1, 2 a 3 trestního zákoníku Arménské republiky.
4. O přípustnosti vydání rozhodl městský soud za současného přijetí ujištění uvedených v přípisu Generální prokuratury Arménské republiky ze dne 26. 12. 2018 č. j. 21/16-652-18 a ze dne 6. 3. 2019 č. j. 21/16-652-18 a ministra spravedlnosti Arménské republiky, že
- v Arménské republice budou zabezpečena práva stěžovatele stanovená Evropskou úmluvou o vydávání, uveřejněnou pod č. 549/1992 Sb., a dalšími mezinárodními smlouvami,
- trestné činy připisované stěžovateli a jeho trestní stíhání nemají politickou, vojenskou nebo finanční povahu,
- stěžovatel má veškerá práva stanovená vnitrostátními právními předpisy Arménské republiky a mezinárodními smlouvami s Arménskou republikou,
- bez souhlasu České republiky stěžovatel nebude podléhat trestní odpovědnosti, přičemž bude-li po jeho vydání zjištěno, že dříve spáchal jiný trestný čin, který není zahrnut v žádosti o vydání a pro který nebyl vydán, pak podle čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání Arménská republiky musí požádat o souhlas České republiky,
- jako občan Arménské republiky nemůže být stěžovatel vydán cizímu státu,
- stěžovateli budou poskytnuty veškeré možnosti obhajoby, včetně pomoci obhájce,
- stěžovatel bude držen po vydání a v případě uložení trestu odnětí svobody v jednom z nápravných zařízení Ministerstva spravedlnosti Arménské republiky v souladu s Úmluvou a se Základními zásadami evropských vězeňských pravidel o zacházení s odsouzenými,
- zaměstnanci konzulárního oddělení Velvyslanectví České republiky v Jerevanu (dále jen "konzulární oddělení") po dohodě s ředitelem nápravného zařízení budou moci kdykoli navštěvovat stěžovatele a povídat si s ním, a to i během výkonu trestu odnětí svobody,
- za tímto účelem v souladu s právními předpisy Arménské republiky stěžovatel bude mít možnost písemně komunikovat se zaměstnanci konzulárního oddělení,
- zaměstnanci konzulárního oddělení budou mít možnost žádat a obdržet od Generální prokuratury Arménské republiky informace o průběhu trestního stíhání (pro čin, pro který byl předán) vedenému vůči stěžovateli a účastnit se úkonů soudního řízení. V daném trestním řízení nejsou důvody k provedení soudního jednání za zavřenými dveřmi, proto se zaměstnanci konzulárního oddělení mohou zúčastnit veřejného soudního jednání provedeného s účastí stěžovatele.
5. Vrchní soud se ztotožnil s právním posouzením městského soudu a neshledal ani žádné porušení procesních práv stěžovatele. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájců, jakož i tlumočnice z jazyka arménského. Městský soud provedl důkaz extradiční žádostí a dalšími extradičními materiály doručenými arménskou stranou i dalšími pro rozhodnutí významnými podklady, zejména zprávami o situaci v oblasti ochrany lidských práv v justičním a vězeňském systému Arménské republiky. Stěžovatel měl možnost se k věci vyjádřit, uvést vše, co pro zpochybnění důvodnosti případného rozhodnutí o přípustnosti vydání považoval za podstatné a mohl se vyjádřit i k důkazům, které byly v průběhu veřejného zasedání prováděny či předkládat nebo navrhovat důkazy další.
6. Popis trestných činů v usneseních o zahájení trestního stíhání podle názoru vrchního soudu není nepřezkoumatelný, je dána podmínka trestnosti skutků podle práva České republiky, včetně toho, že horní hranice v úvahu přicházejících trestných činů podle práva České republiky je vyšší než rok. Neobstojí námitka, že stěžovatel měl předmětné zbraně držet legálně, ani že z hlediska práva České republiky by mělo jít o přečin menší společenské škodlivosti, u něhož by se uplatnila zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Protože měl získat a chovat uvedené drogy za účelem prodeje, a nikoli pro vlastní potřebu, nelze ani tvrdit, že by jednání, pro které je stíhán, v České republice nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 trestního zákoníku. V případě údajného podvodného jednání při nakládání se 14 obrazy namítl stěžovatel, že nejde o trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku, neboť skutek nevymezuje subjektivní stránku (podvodný úmysl) a není zřejmé, jak byla určena hodnota obrazů. Vrchní soud nicméně považoval za určující, že popsané jednání by bylo v České republice posouzeno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Okolnost, jakým způsobem byla stanovena hodnota obrazů, považoval za bezpředmětnou. K poslednímu skutku, jímž se měl stěžovatel dopustit vydírání, pak vrchní soud uvedl, že extradiční materiály poskytují dostatečný podklad pro závěr o důvodném vedení trestního stíhání, když v tomto ohledu existuje usvědčující výpověď poškozeného. Vrchní soud dodal, že trestní řízení vedené v Arménské republice je zatím ve stádiu předsoudního řízení, takže lze předpokládat, že v průběhu dalšího řízení budou objasněny další skutečnosti a okolnosti významné z hlediska rozhodnutí o vině stěžovatele, například pokud jde o časové údaje, kdy měl získat zbraně od neznámé osoby a schovat je na adrese svého pobytu.
7. Ve shodě se závěry městského soudu vrchní soud dále posoudil existenci důvodů nepřípustnosti vydání. Podle jeho závěrů nebrání vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Arménské republiky žádná z překážek vydání podle §91 odst. 1 písm. a) až p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ani jeden z trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán, není trestným činem politickým, vojenským nebo fiskálním [§91 odst. 1 písm. f) a g) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních]. Bylo zjištěno, že stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana [§91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních]. Příslušné rozhodnutí Ministerstva vnitra, podle něhož stěžovateli nelze udělit azyl ani doplňkovou ochranu, sice posléze bylo napadeno žalobou, o níž v době vydání napadeného usnesení nebylo rozhodnuto, tato skutečnost však nebrání rozhodnutí o přípustnosti vydání. Teprve ministr spravedlnosti musí s rozhodnutím o povolení vydání vyčkat až do doby úplného skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu. Vrchní soud nezjistil ani žádné skutečnosti, které by svědčily pro obavu z toho, že stěžovatel bude v případě vydání vystaven v Arménské republice pronásledování z některého ze zakázaných důvodů [§91 odst. 1 písm. p) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních].
8. Pokud jde o otázku, zda vydání stěžovatele není v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [§91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních], vrchní soud i městský soud vyšly z několika zdrojů informací v podobě zpráv různých orgánů a organizací monitorujících dodržování lidských práv a svobod, jimiž provedly důkaz. Poukázaly na to, že i když je v Arménské republice nepříznivá situace ohledně dodržování lidských práv, včetně případů mučení, a nedostatečná nezávislost justice, z jiných zpráv, zejména ze zprávy Velvyslanectví České republiky v Jerevanu, vyplývá, že v Arménské republice dochází ke zlepšování situace. Daří se zlepšovat podmínky ve věznicích a nová vláda se snaží postupovat co nejdemokratičtějším způsobem při provádění reforem. Stav ve sledovaných oblastech není třeba považovat za natolik nepříznivý, že by vyžadoval úplný zákaz vydávání do Arménské republiky. Vrchní soud i městský soud současně hodnotily, zda se s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu lze důvodně domnívat, že by stěžovateli hrozil nepřípustný zásah do jeho základních práv. Takovéto riziko, respektive riziko flagrantního odepření spravedlnosti, přitom neshledaly. Žádné důkazy, že by takovéto riziko hrozilo, nepředložil ani stěžovatel.
9. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel je synovcem bývalého prezidenta Arménské republiky S. S., zastávajícího tento úřad v letech X až Y. Podle zprávy Velvyslanectví České republiky v Jerevanu jde v případě stíhání stěžovatele o citlivou kauzu, u níž vazba, příprava procesu i samotné soudní jednání budou pod pečlivým dohledem medií, opozice i obhájců rodiny stěžovatele. Podle vrchního soudu i městského soudu lze předpokládat, že stěžovateli bude zaručeno právo na spravedlivý proces. Předložené důkazy neodůvodňují závěr, že je stíhán pro smyšlené jednání, nebo že si chce tímto způsobem nové politické vedení země "vyrovnat účty" a získat nemalé finanční prostředky prostřednictvím kriminalizace, odsouzení či případné likvidace stěžovatele v arménských věznicích. Tato tvrzení stěžovatele vyvrací obsah extradičních materiálů. Záruky Generální prokuratury Arménské republiky a ministra spravedlnosti Arménské republiky rovněž nejsou jen formální, nýbrž jsou dostatečně způsobilé zamezit případnému porušení práv stěžovatele v oblastech, kde jsou deficity systému arménské justice a vězeňství nejčastěji konstatovány.
III.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení vrchního soudu je založeno na neúplném dokazování, jež bylo nesprávně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo vedeno v neprospěch či k tíži stěžovatele. Toto rozhodnutí se podle jeho názoru nevypořádává s řadou skutečností svědčících o reálném riziku porušení jeho základních práv zaručených Úmluvou v případě vydání k trestnímu stíhání do Arménské republiky.
11. Stěžovatel poukazuje na to, že je synovcem bývalého prezidenta Arménské republiky S. S., který se po skončení volebního období v XXXX stal předsedou vlády, po několika dnech však musel odstoupit pod vlivem masových protestů. Jeho nástupcem se stal vůdce protestů N. P., jehož politický blok vyhrál v XXXX volby se ziskem 70,4 % hlasů, díky čemuž získal parlamentní většinu, sestavil vládu a personálně obsadil a začal ovládat všechny složky výkonné a soudní moci. Na základě politické objednávky má proto v současnosti probíhat stíháni některých členů rodiny bývalého prezidenta. Proti stěžovateli má být zároveň vedena mediální kampaň, v jejímž rámci je podněcována nenávist vůči jeho osobě a požadováno jeho uvěznění. Za součást této kampaně stěžovatel označuje i některé projevy předsedy vlády N. P., jenž měl na veřejném shromáždění v Jerevanu uvést, že najde způsob jak členy rodiny bývalého prezidenta potrestat. Podle stěžovatele již měli příslušníci Národní bezpečnostní služby Arménské republiky pod pohrůžkou stíhání přinutit jeho otce darovat částky o celkové výši 19 600 000 USD pro potřeby ozbrojených sil Arménské republiky. Pokud by byl stěžovatel vydán, hrozí, že dojde znovu k vydírání jeho rodiny, která bude nucena platit další peníze.
12. Skutky uvedené v žádosti o vydání považuje stěžovatel za smyšlené a zdůrazňuje, že se žádného z nich nedopustil. U některých není ani zřejmé, kdy se měly stát a zda již nedošlo k jejich promlčení. Protokoly o výpovědích svědků byly sepsány bez účasti advokáta stěžovatele, čímž byl stěžovatel zásadním způsobem zkrácen na svých procesních právech a na možnosti se hájit. Nadto nebyl k žádosti o vydání přiložen jediný znalecký posudek či doklad prokazující existenci obrazů a jejich pravost. Neexistuje lékařská zpráva prokazující mlácení či pálení poškozeného A. K. při údajném únosu a vydírání, ani stopy otisků prstů či DNA z místa, kde k tomu mělo dojít, či z automobilu, kterým měl být poškozený převážen. Podle stěžovatele je postup příslušných orgánů Arménské republiky v rozporu s obvyklým chápáním spravedlivého procesu podle mezinárodních smluv o lidských právech. Není myslitelné, aby soud rozhodující o přípustnosti vydání předstíral, že nevidí zcela flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede. Zároveň nejde přehlédnout, že Ministerstvo spravedlnosti Arménské republiky se v průběhu řízení zaručilo, že stěžovatel bude vykonávat trest v souladu s Úmluvou. Tím ale ve své podstatě - v rozporu se zásadou presumpce neviny - otevřeně přiznalo, že bude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
13. Umístění stěžovatele do vězení může reálně ohrozit jeho život a zdraví. Stačí jej umístit do cely s osobou či osobami odsouzenými pro násilný trestný čin v době, kdy úřad prezidenta zastával jeho strýc. Tyto osoby budou stěžovatele fyzicky napadat a můžou ho i zabít, přičemž vše může vypadat jako náhoda či sebevražda. O reálné hrozbě porušení lidských práv vypovídají i stěžovatelem vyžádané stanovisko spolku Amnesty International Česká republika, z.s. či zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických (United States Department of State) o stavu lidských práv v Arménské republice z dubna 2018. Jako nedostatečné stěžovatel označuje záruky poskytnuté Generální prokuraturou Arménské republiky a Ministerstvem spravedlnosti Arménské republiky. Je logické, že z vyjádření těchto orgánů nebudou vyplývat skutečnosti, které by byly důvodem pro nevydání stěžovatele k trestnímu stíhání. Za dostatečnou nelze považovat ani možnost kontroly zacházení se stěžovatelem pracovníky konzulárního oddělení, v jehož kompetenci není zasahovat, ani ovlivňovat soudní řízení a výkon trestu v Arménské republice. Ve prospěch vydání vyznívající vyjádření Velvyslanectví České republiky v Jerevanu se neopírá o osobní zkušenost. Jeho obsah je podle stěžovatele zároveň ovlivněn skutečností, že s ohledem na diplomatické zvyklosti by kritické a negativní stanovisko bylo považováno za vměšování do vnitřních záležitostí jiného státu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím i obsahem spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. Nt 430/2018, který si zapůjčil pro účely tohoto řízení, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a jeho zásah tudíž nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
V./a
Východiska ústavněprávního přezkumu
17. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je jím zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života. Přestože k uvedenému zásahu dochází za legitimním účelem, aby se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu nebo za jeho spáchání odsouzená nevyhýbala (a tím nebránila) trestnímu řízení nebo výkonu trestu pobytem v jiném státě, samotný může obstát jen za předpokladu, že podléhá soudnímu přezkumu. Právě jeho prostřednictvím je zaručeno, že k vydání dojde v souladu se zákonem a že při něm nebude nepřípustně zasaženo do základních práv a svobod dotčené osoby [nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14 (N 155/82 SbNU 451), body 31 a 32].
18. V rámci řízení o žádosti cizího státu o vydání osoby k trestnímu stíhání podle §87 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních spočívá stěžejní záruka ochrany základních práv a svobod osoby, o jejíž vydání jde, právě v rozhodování soudu o tom, zda je její vydání přípustné (§95 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních). Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu (z hlediska rozsahu uvážení politickému) rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání (§97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným [srov. nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 (N 160/70 SbNU 477), bod 36]. Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, zahrnující rovněž možnost uplatnění argumentace a důkazních návrhů tuto přípustnost zpochybňujících. V jejím rámci se plně uplatní zásady spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy [nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
19. Úlohou obecných soudů při rozhodování o přípustnosti vydání nicméně není rozhodovat o tom, zda se osoba, o jejíž vydání jde, skutečně dopustila trestného jednání, pro které má být vydána (např. usnesení ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. I. ÚS 507/98, usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 427/05). Tato otázka bude v příslušném řízení posouzena teprve ze strany dožadujícího státu, přičemž ze samotného povolení vydání ještě nelze dovozovat, že vydaná osoba bude posléze uznána vinou. Předmět rozhodování soudů v extradičním řízení se omezuje výlučně na otázku, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání podle §91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
20. Má-li rozhodnutí o přípustnosti vydání obstát z ústavněprávního hlediska, musí již samotná žádost cizího státu, na jejímž základě má k vydání dojít, dostát požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, případně též jiných základních práv, do nichž by v důsledku vydání mohlo být zasaženo. Je nezbytným předpokladem posouzení takovéto žádosti, že musí být dostatečně určitá, jasná a odůvodněná. Nadto se musí i ve vztahu k extradičním materiálům uplatnit alespoň minimální standardy pro meritorní rozhodnutí v trestní věci. Soud proto např. nemůže akceptovat natolik vágní popis extradičního skutku, z něhož by nebylo možné s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů podle českého trestního zákoníku. Z extradičních materiálů musí být dále seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, a tedy že podezření ze spáchání trestného činu je rozumným způsobem odůvodněno. Není myslitelné přehlížet zcela flagrantní nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede [nález ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13 (N 161/70 SbNU 501)].
21. Protože rozhodnutí o přípustnosti vydání vede v případě jeho následného povolení ke zbavení osobní svobody, musí být na něj kladeny odpovídající nároky i z hlediska požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. Mají-li být zachována pravidla spravedlivého procesu, musí příslušný soud z úřední povinnosti bedlivě zkoumat všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání. Soud rozhodující o přípustnosti vydání, jakož i soud rozhodující o stížnosti proti takovému rozhodnutí, se zároveň musí procesně adekvátně vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, jež má být vydána (nález sp. zn. III. ÚS 534/06). Při jeho právním hodnocení se přitom uplatní zásada, že zákonné důvody, pro něž může být kdokoli postupem orgánů státu omezen na své osobní svobodě, je třeba vždy vykládat restriktivně [např. nález ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225)].
22. Vydání do cizího státu může představovat i zásah do jiných práv vydávané osoby. Vedle práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy jde zejména o zákaz být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, jakož i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Povinnost státu plynoucí z tohoto zákazu (či jemu odpovídajícího práva), mající rovněž povahu mezinárodního závazku, musí mít v případě kolize se závazky plynoucími z extradičních mezinárodních smluv přednost [nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. července 1989 ve věcí stížnosti č. 14038/88 - Soering proti Spojenému království].
23. Vydávající stát nemůže nikdy s jistotou zaručit, že se dožadující stát nedopustí postupu, který by vedl k porušení základních práv a svobod. Obecné soudy jsou však při rozhodování o přípustnosti vydání povinny z moci úřední posoudit, zda v případě jeho realizace nehrozí osobě, jež má být vydána, reálné nebezpečí, že k takovémuto následku dojde, případně zda neexistuje reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti. Pakliže by takovéto nebezpečí zjistily, nesmí vydání připustit [blíže např. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 nebo nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)].
24. Pojmu "reálného nebezpečí" je třeba (v souladu s ustáleným výkladem pojmu "substantial grounds" zavedeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království, bod 91) rozumět tak, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Nevyžaduje se zde intenzita trestního standardu "nade vší pochybnost" ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech ["vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne" (balance of probabilities)], neboť za situace, kdy by mohlo dojít k tak závažným důsledkům, jakými může být smrt či vážné fyzické nebo psychické poškození vydávané osoby, nelze požadovat, aby tato dokazovala, že k těmto důsledkům skutečně bez pochyby či s nadpoloviční pravděpodobností dojde (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008 č. j. 2 Azs 71/2006-82). K pojmu "flagrantního odepření spravedlnosti" ("flagrant denial of justice") je pak nutno připomenout, že tento je Evropským soudem pro lidská práva vykládán jako nespravedlnost soudního procesu, která je natolik zásadní, že způsobuje naprostou destrukci práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Takovýto následek lze identifikovat např. s nemožností obnovy řízení v případě, kdy je vydávaná osoba odsouzena in absentia, s naprostým odepřením práva obhajoby, s držením ve vazbě bez možnosti o přezkum důvodů této vazby požádat nezávislý a nestranný soud či se záměrným a systematickým odepíráním přístupu k právníkovi [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 1. 2012 ve věci stížnosti č. 8139/09 - Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, bod 259].
25. Při rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny je třeba otázku splnění všech právních podmínek vyplývajících z vnitrostátní úpravy a mezinárodních smluv posuzovat ve vztahu ke konkrétní osobě, jež má být vydána, a jejímu jednání, pro které má být vydána. Nejde tedy o abstraktní rozhodování v tom smyslu, zda je vydání do některého státu obecně přípustné, či nikoli. Při posuzování, zda vydání nebrání důvod jeho nepřípustnosti podle §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, jenž spočívá v existenci důvodné obavy, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy, anebo že by trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy, je pak třeba vycházet z aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva se při posuzování celkové situace v zemi pro účely zjištění, zda osobě v případě jejího vydání reálně hrozí vystavení mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, opírá o informace a důkazy, které považuje za spolehlivé a objektivní, mezi něž počítá informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů Organizace spojených národů nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací (např. Amnesty International), nebo vládních zdrojů [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2007 ve věci stížnosti č. 1948/04 - Salah Sheekh proti Nizozemsku, bod 136].
26. Má-li soud na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv v dožadujícím státě (po jejich zhodnocení ve vztahu ke konkrétní osobě) nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, pak je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které tyto pochybnosti rozptýlí, zvláště, jde-li o stát, který zjevně určité standardy respektování lidských práv naplňuje. Vždy je přitom nezbytné se vypořádat s otázkou, zda takovéto ujištění představuje dostatečnou záruku, že vydávaná osoba bude v praxi chráněna před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou, a zda jeho prostřednictvím dožadující stát poskytuje dostatečné prostředky kontroly [např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009 ve věci stížnosti č. 48514/06 - Gasayev proti Španělsku, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 sp. zn. 11 Tcu 1/2016].
27. Obecné soudy musí v neposlední řadě zvažovat, zda na straně osoby, jež má být vydána, nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by jí vydání do cizího státu způsobilo nepřiměřenou újmu [nález ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 (N 171/67 SbNU 97), bod 23].
V./b
Posouzení ústavnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele
28. Uvedená východiska se plně uplatní i ve vztahu k posouzení napadeného usnesení, jímž bylo podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Arménské republiky je přípustné.
29. Podle stěžovatele je jeho trestní stíhání v Arménské republice vedeno snahou tamní vlády "vyřídit si účty" s bývalými představiteli státní moci, a za tímto účelem je kriminalizovat, případně vydírat. V této souvislosti upozorňuje na nedávný politický vývoj, kdy v roce XXXX došlo po masových protestech k odstoupení jeho strýce, bývalého prezidenta, z funkce předsedy vlády a vytvoření nové vlády ze strany tehdejší opozice, která posléze vyhrála i parlamentní volby. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě vydání bude najisto uznán vinným, aniž by se mu v trestním řízení vedeném před orgány Arménské republiky dostalo spravedlivého procesu. Bude-li pak umístěn do vězení, má obavu, že s ohledem na stav tamních věznic a případné zájmy jiných osob, bude vystaven ohrožení života a zdraví.
30. Z napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud (a před ním i městský soud) se zabýval podmínkami vydání u každého ze čtyř skutků, pro které má být stěžovatel v Arménské republice stíhán, i situací v tamních věznicích, přičemž neshledal důvody nepřípustnosti jeho vydání a tento svůj závěr náležitě odůvodnil. V rámci svého celkového hodnocení vzal v úvahu i již zmíněný kontext politického vývoje v dožadujícím státě a příslušnost stěžovatele k rodině bývalého prezidenta. Z provedeného dokazování ovšem nevyplynula taková skutková zjištění, jež by opodstatňovala závěr o tom, že trestní stíhání stěžovatele není rozumně odůvodněno předloženými extradičními materiály, že je vedeno ryze z politických důvodů, nebo že odsouzení stěžovatele je nutno považovat, s ohledem na politický zájem současné vlády, za nezvratné či předem rozhodnuté. Jakkoli v této souvislosti nelze přehlížet aktuální politický vývoj, včetně politických projevů aktuálních vládních představitelů, na které upozornil stěžovatel v ústavní stížnosti, tyto skutečnosti nevypovídají o tom, že by v Arménské republice byla ve vztahu k rodinným příslušníkům bývalého prezidenta vyloučena či podstatně omezena možnost spravedlivého projednání věci stěžovatele před nezávislým a nestranným soudem. Nebylo zjištěno, že by v jeho případě existovalo reálné riziko "flagrantního odepření spravedlnosti", zakládajícího důvod nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Vrchní soud navíc správně reflektoval záruky poskytnuté příslušnými orgány Arménské republiky, na jejichž základě bude možné prostřednictvím zaměstnanců konzulárního oddělení sledovat průběh trestního řízení i komunikovat se stěžovatelem. Bez ohledu na politické změny v dožadujícím státě nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat význam těchto záruk.
31. Ústavní soud proto přisvědčil právním závěrům vrchního soudu i městského soudu v otázce přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání s tím, že v podrobnostech zcela postačuje odkázat na relevantní části odůvodnění jejich rozhodnutí. Napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
VI.
Závěr
32. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (a jemu předcházejícího usnesení městského soudu) podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu