ECLI:CZ:US:2019:2.US.3303.18.1
sp. zn. II. ÚS 3303/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Kvapila, zastoupeného advokátkou Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, se sídlem Masarykovo nám. 37, Uničov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2018, č. j. 64 EXE 3325/2017-40, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 58 Co 237/2018-82, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Řízení se přerušuje.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 10. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce, jejímž provedením byl usnesením ze dne 20. 10. 2017, č. j. 64 EXE 3325/2017-14, pověřen soudní exekutor Mgr. Dušan Šnaider, Exekutorský úřad Praha - západ. Stěžovatel navrhl zastavení exekuce z důvodu, že u něj proběhlo insolvenční řízení, po jeho ukončení byl od placení doposud neuspokojených pohledávek osvobozen. Oprávněný JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D. s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasil, neboť vymáhaná pohledávka vznikla až po skončení insolvenčního řízení, do kterého z uvedeného důvodu ani nemohla být přihlášena, a proto se na ni osvobození povinného nevztahuje.
3. Obvodní soud vycházel z toho, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 1. 2016, č. j. KSOS 39 INS 32851/2013-B13, rozhodl o oddlužení stěžovatele tak, že vzal na vědomí jeho oddlužení plněním splátkového kalendáře, schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a zprostil ho funkce. Dále - a to zejména - osvobodil stěžovatele od pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny s tím, že osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Rovněž rozhodl, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro jeho pohledávky právo postihu. Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě nabylo postupně právní moci ke dni 11. 1. 2016, 27. 1. 2016 a 9. 2. 2016.
4. Návrhu stěžovatele podle prvostupňového soudu nebylo lze vyhovět, neboť exekučním titulem v dané věci je usnesení soudního exekutora ze dne 22. 3. 2016, č. j. 067 Ex 215772/09-74, jehož výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Podkonickému (nyní oprávněnému) na nákladech exekuce částku 9 377,50 Kč. Toto usnesení nabylo právní moci a vykonatelnosti dne 27. 4. 2016. Jelikož tedy pohledávka oprávněného, jejíhož plnění se v tomto exekučním řízení domáhá, vznikla až po pravomocném ukončení insolvenčního řízení vedeného s povinným stěžovatelem, nevztahuje se na ni osvobození od placení pohledávek zahrnutých do splněného oddlužení. Pohledávka, která nově vznikla až při rozhodnutí oprávněného soudního exekutora o zastavení exekuce, nemohla být do insolvenčního řízení přihlášena, neboť v té době ještě neexistovala.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud vyšel zejména z toho, že exekuční titul je v dané věci představován usnesením soudního exekutora (nyní oprávněného), které bylo vydáno dne 22. 3. 2016. Tímto usnesením soudní exekutor podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci a současně tímto usnesením uložil stěžovateli, aby k jeho rukám zaplatil náklady exekuce v částce 9 377,50 Kč. Okamžik vydání tohoto rozhodnutí, které má v části týkající se nákladů exekuce konstitutivní povahu (v dané souvislosti městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007), stejně jako okamžik, k němuž se posléze usnesení stalo vykonatelným (dne 27. 4. 2016), spadají až do doby po skončení insolvenčního řízení, v němž byl řešen úpadek stěžovatele. Naopak usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatele a jímž ho osvobodil od placení pohledávek, bylo vydáno již dne 11. 1. 2016. Nadto městský soud zdůraznil, že v dané procesní situaci by znamenalo posuzování účinků insolvenčního řízení na pohledávku oprávněného ve svém důsledku posuzování věcné správnosti rozhodnutí oprávněného, které má být nyní vykonáváno. Exekuční soud ale není oprávněn posuzovat věcnou správnost exekučního titulu, nýbrž obsahem tohoto rozhodnutí je vázán a je povinen z něho vycházet.
6. Stěžovatelova argumentace se opírá zejména o dva nálezy Ústavního soudu [jedná se o nález sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 (N 123/82 SbNU 25) a nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018] s tím, že oba jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc. Přesto se jimi soudy podle jeho názoru neřídily. Oba nálezy přitom vycházejí z toho, že exekutor má (může) svoji pohledávku představovanou náklady exekučního řízení přihlásit v rámci insolvenčního řízení. Přitom je třeba vycházet z toho, že uplatnění pohledávky přihláškou v insolvenčním řízení je právem věřitele (zde tedy exekutora) nikoliv jeho povinností. Je přitom na věřiteli, aby zvážil, zda chce usilovat o uspokojení pohledávky touto cestou či zda chce raději vyčkat skončení insolvenčního řízení a teprve následně usilovat o to, aby na jeho pohledávku bylo dlužníkem plněno. V posléze uvedeném případě se však věřitel vystavuje riziku, že v rámci insolvenčního řízení bude dlužníku povoleno oddlužení a v případě jeho úspěšného splnění bude dlužník soudem osvobozen od placení dosud neuspokojených částí pohledávek. Insolvenční zákon (ani exekuční řád) přitom z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky exekutora, který bude usilovat o náhradu nákladů exekuce žádnou výjimku. I podle Nejvyššího soudu přitom platí [zde stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010], že pohledávky, na které se vztahuje osvobození dlužníka od placení v souladu s ustanovením §414 odst. 1 insolvenčního zákona v neuhrazené části nezanikají, avšak je nelze přiznat v soudním nebo jiném řízení a ve vykonávacím řízení mají stejný režim jako pohledávky promlčené. Ústavní soud přitom podle stěžovatele právě v nálezu sp. zn. II ÚS 502/17 vyslovil, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 jsou použitelné i na případ, kdy je již vydán pravomocný a vykonatelný exekuční titul o nákladech soudního exekutora. Není tedy podle stěžovatele chybou, když je věcná správnost exekučního titulu namítána až v navazujícím vykonávacím řízení.
7. Ústavní soud dotazem na Nejvyšší soud zjistil, že u Nejvyššího soudu se nachází dovolání navazující na shora citované rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, evidované pod sp. zn. 20 Cdo 4434/2018, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
8. Za této situace, kdy souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá dovolací řízení, jehož výsledek může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o přípustnosti dovolání stěžovatele. Ústavní soud totiž respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu