ECLI:CZ:US:2019:2.US.3330.19.1
sp. zn. II. ÚS 3330/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Svobodové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech n. Vltavou, Riegrova 172, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 201/2018-193, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím i k porušení čl. 90 Ústavy, a dále bylo zasaženo její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 49 Cm 131/2016-137, určil, že žalobkyně i žalovaný č. 1 jsou společným členem družstva (žalovaného č. 4) a nájemci družstevního bytu č. X1 domu č. p. X2 v M., a tím vyhověl stěžovatelčině žalobě. Proti tomuto rozsudku se odvolali všichni čtyři žalovaní k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolání (v případě prvního žalovaného bylo odvolací řízení zastaveno) Vrchní soud v Praze vyhověl a rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
3. Na základě shora uvedeného stěžovatelka podala ústavní stížnost, ve které namítá, že postup i argumentace Vrchního soudu v Praze je neústavní, jelikož narušuje její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, a to v případě porušení ochrany jejího vlastnického práva, na jehož ochranu má jako účastník řízení právo. Dále tvrdí, že soud zatížil průběh dokazování i odůvodnění rozsudku zcela zásadními procesními vadami.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se zabývá obsahovou stránkou návrhu, je vždy povinen přezkoumat splnění všech procesních podmínek řízení vyžadovaných zákonem o Ústavním soudu (§42 zákona o Ústavním soudu), což zahrnuje i posouzení, zda návrh splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně brojit jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva.
6. Nepřípustnost v nyní projednávaném případě je nutno dovodit z toho, že stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, což je konkrétně dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., jakožto mimořádný opravný prostředek. Z poučení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze přitom vyplývá, že stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí za splnění ostatních zákonných podmínek mohla podat dovolání. Pokud by tak stěžovatelka učinila, byla by procesní možnost podat ústavní stížnost po rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání zachována, a to i tehdy, byl-li by tento mimořádný opravný prostředek následně odmítnut jako nepřípustný (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud totiž důsledně dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). Pokud by proto Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval, aniž by předtím byly vyčerpány všechny jiné prostředky, jak dosáhnout nápravy tvrzeného protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence obecných soudů. Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost v těchto případech za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
8. Dle shora uvedeného, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj