ECLI:CZ:US:2019:2.US.338.18.1
sp. zn. II. ÚS 338/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., t. č. ve Vazební věznici, P. O. BOX 99, Brno, právně zastoupeného JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem Řípská 1181/18a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016 č. j. 52 T 1/2016-3925, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 6 To 104/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 980/2017-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 95 Ústavy a že byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i dle čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016 č. j. 52 T 1/2016-3925 byli stěžovatel a další obžalovaná uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále byl podle §73 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Postupem podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Stěžovatel i další obžalovaná byli současně podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byla spatřována část pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele a další obžalované bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 6 To 104/2016.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 980/2017-98 bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatele a další obžalované.
5. Právní posouzení skutku je dle stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovým stavem, který byl navíc zjištěn nedostatečně. Stěžovatel namítá, že nebyla prokázána objektivní stránka a subjektivní stránka trestného činu, úmysl soud toliko dovodil a výši škody stanovil bez náležitých ekonomických zjištění na základě vlastního uvážení. V této souvislosti poukazuje na existenci tzv. opomenutého důkazu, znaleckého posudku z oboru ekonomika, který by nepochybně svědčil v jeho prospěch, soudy jej však nenechaly vypracovat, ale spokojily se toliko s odborným vyjádřením, které navíc do značné míry zpochybnily, nijak se nepokusily odstranit nedostatky, které v něm spatřovaly, a nahradily jej vlastními rozporuplnými úvahami. Bez znaleckého dokazování tak obecné soudy posoudily takové skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, na základě nichž následně dospěly k závěru o vině stěžovatele, čímž podle něj zatížily řízení vadou. Soudům stěžovatel vytýká také to, že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná.
6. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
8. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby před Krajským soudem v Brně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
9. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
10. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovaně rekapitulovat. Postačí konstatovat, že Krajský soud v Brně podrobně rozvedl, jaká byla ekonomická situace společnosti X roce 2012 a v roce 2013, vylíčil, jakým způsobem byly získávány finanční prostředky na další chod společnosti, popsal podvodné inkasování peněžního plnění od společnosti ČSOB Factoring, a. s., za postoupení fiktivních pohledávek, a vysvětlil, proč je z provedeného dokazování jednoznačně patrné, že stěžovatel i další obžalovaná jakožto jednatelé společnosti X, si od určitého momentu (jehož bližšímu stanovení se taktéž pečlivě věnoval) museli být vědomi neustále se zhoršující finanční situace společnosti a toho, že společnost nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu svých dalších závazků, což poškozeným subjektům zatajili, dále se dopouštěli majetkových dispozic popsaných ve výroku rozsudku, přičemž závazky vyplývající z půjček a úvěrů a závazky za odebrané zboží ve stanovených termínech neuhradili a způsobili tak škodu velkého rozsahu.
11. Stěžejní námitku pak představuje tvrzení stěžovatele o existenci tzv. opomenutého důkazu, kterým má být znalecký posudek z oboru ekonomie. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 a mnohá další).
12. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány, ale naopak byly s patřičným zdůvodněním zamítnuty. Vrchní soud v Olomouci řádně vysvětlil, proč nepokládal doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomie za potřebné. Upozornil, že kompletní účetnictví společnosti není k dispozici, jelikož bylo při převodu obchodního podílu předáno osobě, kterou lze označit za tzv. "bílého koně", dále poukázal na to, že Krajský soud v Brně výsledky odborného vyjádření a závěry vyplývající z výslechu jeho zpracovatele u hlavního líčení nehodnotil izolovaně, ale správně je zasadil do kontextu všech dalších provedených důkazů, a poté uzavřel, že ekonomická situace společnosti X, v roce 2012 a v roce 2013 transparentně vyplývá z celého provedeného dokazování a potřeba zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie tak dána nebyla. Svůj postup tedy Vrchní soud v Olomouci v potřebném rozsahu odůvodnil a dostál tak ústavněprávním požadavkům, které jsou na rozhodování obecných soudů v tomto směru kladeny.
13. V této souvislosti stěžovatel namítá, že soudy bez znaleckého dokazování posoudily skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Ústavní soud však naopak souhlasí s názorem, dle kterého k posouzení jednání stěžovatele a k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku nebyla v konkrétním případě nezbytná speciální ekonomická erudice. Na základě provedeného dokazování dokázaly soudy v širších souvislostech popsat fungování společnosti X, v rozhodném období a doložit její zhoršující se hospodářskou situaci. V souvislosti s trestnou činností stěžovatele pak logicky poukázaly zejména na postupování pohledávek faktoringové společnosti na základě fiktivních daňových dokladů, na množství uzavřených smluv o půjčkách s nebankovními subjekty v krátké časové návaznosti s krátkou dobou splatnosti a vysokým úrokovým zatížením, jejich nesplácení (ať již ve lhůtě splatnosti či dokonce vůbec), nehrazení odebraného zboží, deklarování nepravdivých skutečností vůči poškozeným subjektům, vědomé předložení zfalšovaného pokladního výdajového dokladu a výpisu z bankovního účtu společnosti, či na informace o způsobu převodu obchodních podílů ve společnosti dokreslující celkovou situaci. Úvahy, které obecné soudy v tomto směru učinily, nepovažuje Ústavní soud za rozporuplné, svévolné či jinak nepřijatelné a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu proto v takovém postupu pochybení neshledává.
14. Souhlasit nelze ani s názorem stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání učinily.
15. Obecné soudy se komplexně věnovaly také obhajobě stěžovatele, na kterou detailně reagovaly. V tomto ohledu se zabývaly argumentací stran druhotné platební neschopnosti či údajně dobré finanční kondice společnosti X, nebo také námitkami, že čerpání půjček či úvěrů je běžnou obchodní praxí a že poškozeným subjektům byl stav společnosti znám. Vypořádaly se také s tvrzeními o údajných administrativních omylech týkajících se fiktivních faktur zasílaných k proplacení faktoringové společnosti, o záměru rozšířit sortiment zboží o nerezové komponenty a údajném příslibu bankovního úvěru za tímto účelem, či s tvrzením o roli osoby Z. L. a vlivu jeho jednání na ekonomickou situaci společnosti nebo s tvrzením o údajném živelném odvozu skladových zásob a vykradení skladu dalšími subjekty. Opomenuta přitom nezůstala ani úvaha týkající se otázky subsidiarity trestní represe, přičemž soudy jasně vyložily, proč je v daném případě vyloučeno rezignovat na vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele. Soudy přiměřeně zohlednily i skutečnost, že v daném případě nešlo o společnost účelově založenou k páchání trestné činnosti. Trestná činnost stěžovatele (a další obžalované) byla spíše výsledkem spoléhání se na nejisté budoucí události a projevem slepé víry v udržení stále ztrátovější společnosti, a to za vědomí, že se tak při strategii "vytloukání klínu klínem" bude nutně dít na úkor jiných subjektů. Jak soudy vhodně poznamenaly, tato skutečnost nemohla stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti, ale svůj odraz nalezla v rámci uložení trestu při spodní hranici příslušné zákonné trestní sazby.
16. Lze proto uzavřít, že obecné soudy své závěry opřely o přiléhavé a srozumitelné zdůvodnění, na které lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
17. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu