infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. II. ÚS 3442/18 [ usnesení / DAVID / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:2.US.3442.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2019:2.US.3442.18.1
sp. zn. II. ÚS 3442/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radima Šimary, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018 č. j. 20 Cdo 2302/2017-735, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016 č. j. 27 Co 259/2016-609 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 2016 č. j. 11 EXE 7026/2016-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s právem na právní pomoc a právem na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny a právo na veřejné vyhlášení rozsudku podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a usnesení Okresního soudu v Pardubicích. 2. Z předložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení byl návrh oprávněných (Simona Roberta Thomase a Nicholase Hugha O´Reillyho) na prohlášení vykonatelnosti rozsudku ze dne 28. 4. 2014 vydaného Chancery Division in The High Courts of Justice of England and Wales pod č. j. 6678/2008, na území České republiky a na jeho základě nařízení exekuce proti stěžovateli k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 7 067 739,72 GBP s příslušenstvím. Podle nalézacího soudu se stěžovatel od začátku září 2007 až do likvidace společnosti GBI INVESTMENT LIMITED vědomě podílel na jejím podnikání s úmyslem poškodit věřitele ve smyslu čl. 213 anglického insolvenčního zákona z roku 1986. Jako člen statutárního orgánu společnosti, pověřený obchodním vedením, se dále dopustil vědomého protiprávního jednání a porušení povinnosti při správě cizího majetku vůči společnosti ve smyslu čl. 212 téhož insolvenčního zákona tím, že zajistil, aby výnosy ze 43 akcií na majitele společnosti byly drženy a použity pro jiné účely než v souladu s řádnými zájmy společnosti. 3. Okresní soud v Pardubicích shora označeným usnesením předmětný rozsudek vydaný Chancery Division in The High Courts of Justice of England and Wales prohlásil za vykonatelný na území České republiky. Své rozhodnutí opřel o čl. 38 odst. 1, čl. 39 odst. 1, čl. 41 věta prvá a čl. 54 nařízení Rady ES. Konstatoval, že ve věci byly splněny všechny formální náležitosti potřebné k prohlášení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora označeným rozsudkem potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích a rozhodl, že návrh stěžovatele na přerušení řízení se zamítá. 4. Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel v dovolání vymezil několik právních otázek. Brojil jimi proti postupu soudů nižších instancí, které se podle jeho názoru nedostatečně vypořádaly zejména s otázkou, jaký právní předpis má být soudy na danou problematiku aplikován [nařízení Brusel I nebo Nařízení Rady (ES) č. 1346/200 ze dne 29. 5. 2000, o úpadkovém řízení]. Soudy se podle stěžovatele dále nezabývaly tvrzeným pochybením anglických soudů, které v řízení zásadním způsobem porušovaly základní práva stěžovatele na spravedlivý proces (nebyl mu ustanoven zástupce a tlumočník). Nejvyšší soud se všemi námitkami podrobně zabýval na více než 15 stranách napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že dovolání jako celek není důvodné. K podrobnému posouzení dílčích námitek stěžovatele si však Ústavní soud dovoluje s ohledem na jejich rozsah odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, které je veřejně dostupné v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry opakuje námitky, které zazněly již v řízení před obecnými soudy. Brojí především proti postupu Nejvyššího soudu, který nerespektoval ústavní požadavek na veřejné vyhlášení napadeného rozsudku. Uvádí, že jde o trvající praxi Nejvyššího soudu a argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16. V dalším textu podává stěžovatel výklad k jednotlivým základním právům, která měla být ze strany obecných soudů (a též anglických soudů) porušena. Uvádí, že je protiústavní, aby Česká republika vykonávala rozhodnutí, které vzniklo za porušení základních práv a je povinna odmítnout vykonatelnost za takových okolností vzniklého soudního rozhodnutí (soudní řízení se odehrává v cizím jazyce bez přítomnosti tlumočníka aj.). Stěžovatel namítá, že od počátku řízení vůči anglickému soudu opakoval, že nemá dostatek finančních prostředků, aby se mohl bránit, a že nerozumí jazyku, v němž je řízení vedeno. 6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. 7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016). 8. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se námitkami stěžovatele, uplatňovanými jak v průběhu řízení, tak i v ústavní stížnosti, zabývaly a dostatečně přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Zejména z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu jasně vyplývá, jaké úvahy jej k dosaženým závěrům vedly. V tomto směru není možné z pohledu Ústavního soudu v rozhodování obecných soudů shledat namítaná pochybení a porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Zbývá se proto vypořádat s námitkou stěžovatele o porušení povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku ze strany Nejvyššího soudu a tedy porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel v posuzované věci poukazuje na skutečnost, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nebyl veřejně vyhlášen a žádný z účastníků nebyl ani předvolán k jednání za účelem vyhlášení předmětného rozsudku. 9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 apeloval na Nejvyšší soud, který v některých případech opomíjí dostát zásadě veřejnosti jednání, včetně veřejnosti vyhlašování rozsudků. Zásada veřejnosti a ústnosti jednání není podle Ústavního soudu absolutní a připouští výjimky (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Exel proti České republice ze dne 5. 7. 2005, stížnost č. 48962/99). V případě povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku, tedy meritorního rozhodnutí v čl. 96 odst. 2 Ústavy, však nejsou připouštěny výjimky z povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku. Pravidlo veřejného vyhlášení rozsudku je tedy bezvýjimečné a bezpodmínečné, nelze jej nijak omezovat [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669)]. 10. I když Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil povinnost (nejen) Nejvyššího soudu dostát požadavku veřejného vyhlášení rozsudků, přesto uzavřel, že "...s ohledem na existenci jiných důvodů kasace napadeného rozsudku, nepovažoval za nutné se touto otázkou, stejně jako otázkou, zda tvrzený zásah v této konkrétní věci (vůbec) mohl vést k porušení nějakého subjektivního ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelky...". K tomu dodal, že požadavku na zajištění veřejné kontroly soudní moci je jistou měrou učiněno zadost alespoň potud, že znění rozsudku je veřejně přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu. Tímto způsobem však není možné veřejné vyhlášení rozsudku "nahradit". 11. Ústavní soud, přestože si je vědom závěrů učiněných v citovaném nálezu, je toho názoru, že pochybení Nejvyššího soudu při vyhlašování rozsudku je ojedinělým formálním pochybením, které nemůže být v této konkrétní věci vnímáno natolik intenzivně, aby vedlo ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud v projednávané věci nemůže odhlédnout od toho, jakým způsobem se zejména Nejvyšší soud podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele a rovněž ani od skutečnosti, že řízení netrpí žádnými jinými vadami. Proto je v dané věci žádoucí na řízení před obecnými soudy nahlížet jako na celek a posoudit, zda jej lze právě jako celek pokládat za spravedlivé. Vzhledem k výše uvedenému však Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ojedinělé pochybení v komplexu daného řízení není natolik intenzivní, aby mohlo způsobit stěžovateli újmu na jeho subjektivních ústavně zaručených základních právech. K tomu dodává, že právní posouzení Nejvyššího soudu je de facto pouhým potvrzením (jakkoli značně rozvedeným) právního posouzení soudů nižších instancí. Jejich argumenty byly stěžovateli známé a mohl se proti nim (průběžně) efektivně bránit; napadený rozsudek Nejvyššího soudu nelze vůči stěžovateli považovat za překvapivý. Jde tak o další z důvodů, proč by podle Ústavního soudu nebylo zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ničím jiným než prodlužováním řízení, které by pro stěžovatele ve svém důsledku neskončilo příznivěji. 12. Zcela mimo rámec posouzení ústavní stížnosti a snad jen pro dokreslení problematiky si Ústavní soud dovoluje připomenout, že novelou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., došlo k podstatnému doplnění právní úpravy řízení před dovolacím soudem. Do ustanovení §243f občanského soudního řádu byly nově doplněny odstavce 5 a 6 upravující pravidla ústního vyhlášení rozsudku a výjimky z této jinak obecně platné zásady. 13. Ve světle shora řečeného Ústavnímu soudu zbývá uzavřít, že v projednávané věci v jejím celku neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2019:2.US.3442.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3442/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2019
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 10. 2018
Datum zpřístupnění 17. 5. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodaj David Ludvík
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 96 odst.2
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 91/2012 Sb.
  • 99/1963 Sb., §156, §243b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné vyhlášení rozsudku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík vykonatelnost
právo EU
exekuce
procesní postup
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3442-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 106849
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-05-24