ECLI:CZ:US:2019:2.US.3469.18.1
sp. zn. II. ÚS 3469/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem náměstí Tomáše Bati 424/2, Sezimovo Ústí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 7 Tdo 845/2018-29, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018 č. j. 6 To 21/2017-1171 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 29. 11. 2016 č. j. 18 T 10/2016-1103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že v postavení místopředsedy představenstva společnosti X, a jako osoba společnost řídící a plně odpovídající za její chod od 11 11. 2013 do 30. 6. 2014 na podkladě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi uvedenou společností a GE Capital Bank, a. s., a zajištěné zástavními smlouvami, jejímž účelem bylo profinancování pohledávek společnosti X, za bankou předem vybranými obchodními partnery, při periodickém předkládání seznamu pohledávek bance v případech popsaných ve výroku prvoinstančního rozsudku předložil fiktivní faktury, na jejichž základě dosáhl neoprávněného čerpání prostředků z kontokorentního úvěru nad rámec stanoveného limitu.
3. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl k odvolání státní zástupkyně zrušen výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na tři roky. Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku bylo rozsudkem odvolacího soudu zamítnuto jako nedůvodné. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nebyl proveden žádný přímý důkaz, ze kterého by vyplývalo, že stěžovatel spáchal skutek vymezený ve výroku rozsudku nalézacího soudu. V řízení bylo prokázáno pouze to, že faktury vystavovala svědkyně V., které zapisovala do knihy vydaných faktur a do systému banky jako soupis pohledávek; svědkyně popřela, že by do systému na základě pokynu stěžovatele zadávala neexistující či hrubě zkreslené informace; společnost X, měla tříčlenné představenstvo, z provedeného dokazování nevyplývá, kým byla společnost zastoupena. Dále nebylo dle stěžovatele prokázáno, že by byly společností X, bance zaslány hrubě zkreslené či neexistující údaje a zpochybňuje relevantnost a věrohodnost důkazu, z něhož byl uvedený závěr nalézacím soudem dovozen. Důkaz provedený před odvolacím soudem skutek rovněž neprokazuje. K právní kvalifikaci skutku namítá, že skutečnost, že pohledávka banky byla přezajištěna, vylučuje spáchání trestného činu úvěrového podvodu, neboť v situaci, kdy splnění pohledávky banky bylo zcela zajištěno, nemohla být jednáním podvedena.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
8. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím skutkové závěry nalézacího a odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na výše vymezený rozsah své pravomoci není oprávněn přezkoumávat zjištění skutkového stavu obecnými soudy. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které nalézací soud řádně vyhodnotil, a dosažené skutkové závěry odůvodnil. Jak již konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší soud, odvolací soud veškeré námitky stěžovatele vypořádal a zejména na str. 3-5 svého rozsudku poukázal na okolnosti a důkazy, z nichž vyplývá rozhodující vliv stěžovatele na předmětné podvodné jednání. Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku týkající se právní kvalifikace skutku. Již nalézací soud odůvodnil, že znakem základní skutkové podstaty úvěrového podvodu dle §211 odst. 1 trestního zákoníku není spáchání škody, což potvrdil i odvolací soud. S námitkou, že jednáním v rozporu s úvěrovou smlouvou nemohlo dojít ke způsobení škody, se pak zabýval i Nejvyšší soud, přičemž ve shodě s nalézacím a odvolacím osudem dospěl k závěru, že naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku není vázáno na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Způsobí-li pachatel jednáním škodu, je její výše až jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. V posuzovaném případě v důsledku zajištění úvěru nebylo možné na straně věřitele - poškozeného dovodit vznik škody, a právě proto byl skutek kvalifikován pouze podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je v první řadě právo banky (popřípadě jiného úvěrujícího subjektu) na svobodné a z dostatečných informací vycházející rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úvěru; dále samozřejmě také ochrana majetku.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu