ECLI:CZ:US:2019:2.US.3523.19.1
sp. zn. II. ÚS 3523/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 303/2019-396 ze dne 17. 9. 2019 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 36/2019-380 ze dne 7. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, a to práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces a projednání věci před nestranným soudem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a porušení práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu, které je ústavně zaručeno v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce na nařízení předběžného opatření, kterým by byl stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou vždy od úterních 12:00 hodin v každém sudém týdnu do pondělních 12:00 hodin v každém lichém týdnu. Stěžovatel poukázal na to, že matka bez jeho vědomí nezletilou odstěhovala z P. do O. v červenci 2017. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2018 č. j. 50 Nc 6186/2017-125 bylo nařízeno předběžné opatření, na základě kterého je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou vždy v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 18:00 hod. do neděle 18:00 hod. Stěžovatel v průběhu řízení o návrhu na předběžné opatření, jímž by mu byl rozšířen styk s dcerou, poukazoval na to, že si zajistil bydlení v O., jakož i možnost práce z domova ve svém zaměstnání, vždy v sudém kalendářním týdnu. Odvolací soud napadeným usnesením zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že styk otce s dcerou je upraven a probíhá a upozornil na účel institutu předběžného opatření, jímž je jen dočasná úprava poměrů, přičemž stále probíhá řízení ve věci samé. Podle obecných soudů pak stěžovatel neosvědčil takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala nařízení nového předběžného opatření.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v řízení ve věci samé již bylo provedeno dokazování výslechem rodičů a znaleckým posudkem a nic nesvědčí o nedostatečných stěžovatelových rodičovských kompetencích. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně v napadeném usnesení uvedl, že v době rozhodování o návrhu otce neměl k dispozici celý opatrovnický spis nezletilé, který se nachází na Městském soudě v Praze. Odvolací soud pak shledal, že se nejedná o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože příslušná prvostupňová soudkyně měla vzhledem k délce řízení již o spisu dostatečný přehled, takže postupovala správně, když o návrhu otce rozhodla bezodkladně. Stěžovatel však vytýká prvostupňovému soudu, že nedisponoval celým soudním spisem v okamžiku svého rozhodnutí, a navíc nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť řízení před soudem prvního stupně trvalo od 17. 8. 2019, kdy soudu doručil své podání, do 11. 10. 2019, kdy mu soud doručil konečné napadené rozhodnutí. Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno a soud se nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání na dostatečné úrovni. Stěžovatel poukazuje na to, že se s dcerou stýká jen čtvrtinu času, přičemž pro to nejsou silné důvody, v čemž spatřuje zásah do svého práva na rodinný život a práva rodiče pečovat o dítě.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
6. Ústavní soud se ve své judikatuře zabývá opakovaně i přezkumem předběžných opatření o styku rodičů s dětmi a vyslovil již v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takové interpretace účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Ústavní soud ostatně v minulosti již rozhodnutí o předběžných opatřeních, rozporná s tímto závěrem, zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)]. Ústavní soud si je vědom toho, že hrozí nebezpečí, že dítě si zvykne na uspořádání vztahů, které nastanou v době opatrovnického sporu, a proto preferuje takové nastavení vztahů, umožňující dítěti mít v zásadě rovnocennou zkušenost ze soužití s oběma rodiči. Ústavní soud však po posouzení argumentů stěžovatele konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
7. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc není ani vyloučeno, že úprava styku stěžovatele s dcerou bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena).
8. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu shledal, že napadeným rozhodnutím obecných soudů není co vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu