ECLI:CZ:US:2019:2.US.3603.18.1
sp. zn. II. ÚS 3603/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Březinové, zastoupené Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou, sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. února 2018 č. j. 69 Co 485/2017-289, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2015 č. j. 19 C 425/2014-41, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2018 č. j. 47 EXE 3133/2018-69 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. ledna 2019 č. j. 40 Co 666/2018-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze své úřední činnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 19 C 425/2014-41, který byl vydán jako rozsudek pro zmeškání podle §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Společenství domu X (dále jen "vedlejší účastník") částku ve výši 34 407 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatek záloh za služby za užívání bytu za roky 2010 - 2012 (výrok I.) a dále povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 920 Kč (výrok II.). Právě uvedené rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 69 Co 485/2017-289 potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 8 400 Kč (výrok II.).
4. Na základě výše uvedených vykonatelných rozhodnutí bylo zahájeno exekuční řízení na majetek stěžovatelky, jejímž provedením byl pověřen Mgr. Svatopluk Šůstek, soudní exekutor, Exekutorský úřad Olomouc (dále jen "soudní exekutor"). V průběhu tohoto exekučního řízení, řízení o němž je okresním soudem vedeno pod sp. zn. 47 EXE 3133/2018, stěžovatelka požádala okresní soud o ustanovení zástupce z řad advokátů podle §29 občanského soudního řádu. Tento návrh stěžovatelky byl usnesením okresního soudu Olomouci ze dne 5. 6. 2018 č. j. 47 EXE 3133/2018-69 odmítnut. Jak bylo Ústavním soudem zjištěno, napadla stěžovatelka toto rozhodnutí odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2018 č. j. 40 Co 338/2018-80, jímž krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Toto rozhodnutí pak stěžovatelka napadla dovoláním, o němž do dnešního dne nebylo rozhodnuto.
5. Dne 13. 8. 2018 stěžovatelka v předmětném exekučním řízení učinila podání označené jako "námitky k protizákonné exekuci". V reakci na něj soudní exekutor stěžovatelku vyzval, aby jej ve lhůtě 15 dnů doplnila tak, aby bylo zřejmé, zda je toto podání návrhem na zastavení exekuce či zda jde o námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, aby označila důkazy k prokázání svých tvrzení a předložila listinné důkazy. Jelikož stěžovatelka na tuto výzvu nikterak nereagovala, odmítl soudní exekutor její podání podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu svým usnesením ze dne 19. 10. 2018 č. j. 185 EX 160/18-65. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním, o němž bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 40 Co 666/2018-76, jímž krajský soud napadené usnesení soudního exekutora jako věcně správné potvrdil.
III.
6. V záhlaví označená rozhodnutí okresního a krajského soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že napadenými rozhodnutími, zejména pak rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 69 Co 485/2017-289, bylo nepřípustně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. Tento zásah spatřuje především ve skutečnosti, že exekučním titulem pro nyní probíhající exekuci na její majetek se stal rozsudek pro zmeškání, který byl krajským soudem potvrzen, a to přesto, že toto rozhodnutí je dle jejího přesvědčení rozporné s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k otázce rozsudku pro zmeškání. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že jí předvolání k jednání soudu, na němž bylo rozhodnuto o vydání rozsudku pro zmeškání, bylo doručeno na základě fikce doručení, neboť se jí výzva k převzetí tohoto předvolání do rukou nikdy nedostala, a to z důvodu, že - jak je stěžovatelka přesvědčena - jí neznámý pachatel opakovaně vykrádal domovní schránku. V den předmětného jednání byla navíc zdravotně indisponována, což dle svého názoru řádně doložila lékařskou zprávou. S touto skutečností se však obecné soudy nikterak nevypořádaly. Popsaný postup obecných soudů tak stěžovatelce znemožnil vyjádřit se k meritu věci, vznést námitku promlčení žalobou uplatněného nároku či svůj protinávrh. Stěžovatelka dále namítla, že obecné soudy postupovaly ve vztahu k její osobě "se vší přísností", a to za situace, kdy je zjevné, že je "osobou znevýhodněnou při uplatňování práva a přístupu ke spravedlnosti." Tato skutečnost by dle jejího názoru měla být vzata v úvahu též Ústavním soudem při zvažování včasnosti její ústavní stížnosti. V návaznosti na skutečnosti právě uvedené má stěžovatelka rovněž za to, že nezákonný je i postup obecných soudů v nyní probíhajícím exekučním řízení, kdy tyto postupují vůči stěžovatelce formalisticky bez jakéhokoli ohledu na to, že stěžovatelka zjevně není schopna adekvátně bránit svá práva.
IV.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, zda byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zda je přípustná. Přitom dospěl k závěru, že nyní posuzovaná ústavní stížnost tyto podmínky nesplňuje v části, v níž směřuje proti rozsudku krajského soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 69 Co 485/2017-289 a rozsudku okresního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 19 C 425/2014-41, když ve vztahu k těmto rozhodnutím je třeba ústavní stížnost považovat za opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona. To proto, že posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky v nalézacím řízení bylo odvolání proti rozsudku okresního soudu. O tomto odvolání přitom bylo rozhodnuto právě rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 69 Co 485/2017-289, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2018 a stěžovatelce byl doručen nejpozději dne 9. 2. 2018, neboť tohoto dne jej stěžovatelka napadla ústavní stížností, kterou podala okresnímu soudu, jenž jí dne 14. 2. 2018 postoupil soudu Ústavnímu [tato ústavní stížnost byla následně usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2018 odmítnuta pro neodstraněné vady podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tak stěžovatelce ve vztahu k rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení začala běžet nejpozději dne 9. 2. 2018 a marně uplynula dne 9. 4. 2018, když nyní posuzovanou Ústavní stížnost stěžovatelka podala až dne 5. 11. 2018. Pouze na okraj pak Ústavní soud dodává, že při posuzování otázky včasnosti ústavní stížnosti nebyl oprávněn přihlížet k tomu, že stěžovatelka je "osobou znevýhodněnou", jak mu navrhovala, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti je lhůtou zákonnou a kogentní, jejíž zmeškání nelze prominout (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 568/19 ze dne 19. 3. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní stížnost stěžovatelky dále nesplňuje shora vymezené podmínky pro její věcné projednání též v části, v níž směřuje proti usnesení okresního soudu ze dne 5. 6. 2018 č. j. 47 EXE 3133/2018-69, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů pro předmětné exekuční řízení, neboť v této části je stěžovatelčina ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona. To proto, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí není rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně jejích práv. Tímto prostředkem je ve věcech žádostí účastníků řízení o ustanovení zástupce podle §29 občanského soudního řádu odvolání [srov. §238 odst. 1 písm. j) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 a čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.]. Rozhodnutí o tomto opravném prostředku však stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhla a v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. S přihlédnutím k této skutečnosti proto Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost tak, že tato směřuje výhradně proti označenému rozhodnutí okresního soudu. Tato situace přitom podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu představuje důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. I. ÚS 242/03 ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 270/05 ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 173/19 ze dne 6. 3. 2019 a další).
V.
9. Ve zbývající části, tj. v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 1. 2019 č. j. 40 Co 666/2018-76, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti usnesení soudního exekutora o odmítnutí podání stěžovatelky ze dne 13. 8. 2018 pro jeho vady, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má za to, že krajský soud toto své rozhodnutí pečlivě odůvodnil, když řádně vysvětlil důvody, pro které odvoláním napadené usnesení soudního exekutora potvrdil. Z předmětného rozhodnutí se nepodává žádné pochybení, jehož by se krajský soud při posuzování odvolání stěžovatelky dopustil (natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity), přičemž sama stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí neuvedla ve své ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky, na které by Ústavní soud mohl reagovat, když se (přes zjevnou snahu její právní zástupkyně o pečlivé odůvodnění ústavní stížnosti) omezila na obecné konstatování o nezákonnosti předmětné exekuce a formalistickém postupu justice vůči její osobě. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
VI.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, a to s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zčásti opožděné, zčásti nepřípustné a zčásti zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu