ECLI:CZ:US:2019:2.US.367.19.1
sp. zn. II. ÚS 367/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Odila Abdujalolova, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2018, č. j. 7 Azs 371/2018-29, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2018, č. j. 30 A 102/2017-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 29. 1. 2019 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel domnívá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho svoboda pohybu podle čl. 14 Listiny. Stěžovatel zároveň žádá, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že usnesením ze dne 21. 5. 2015 Ministerstvo vnitra (jako správní orgán prvního stupně) zastavilo řízení o žádosti stěžovatele o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Stěžovatel totiž k žádosti nedoložil potvrzení orgánů správy sociálního zabezpečení a doklad o cestovním zdravotním pojištění. Po výzvě správního orgánu prvního stupně doložil pouze potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků a platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2014. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a doložil chybějící doklady. Žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců však následně rozhodnutím ze dne 10. 5. 2017 odvolání stěžovatele zamítla. Uvedla, že k dodatečně předloženým dokladům s ohledem na zásadu koncentrace řízení podle ustanovení §82 odst. 4 správního řádu nemůže přihlížet.
3. Následně byla ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta žaloba proti rozhodnutí jmenované komise, a zamítnuta byla rovněž navazující kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností taktéž napadeným rozsudkem. Oba soudy v zásadě konstatovaly, že stěžovatel byl detailně a srozumitelně seznámen s tím, jaké vady jeho žádost má a jakým způsobem je má odstranit, když byl poučen i o následcích, jestliže této výzvě nevyhoví. Přesto stěžovatel do dne vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra chybějící doklady nepředložil. Jednalo se přitom o doklady, které byl stěžovatel povinen předložit ze zákona. Jejich nedoložení tak ve svém důsledku znamenalo nemožnost tyto doklady z formálního i obsahového hlediska posoudit. Jelikož stěžovatel neodstranil podstatné vady žádosti, bylo řízení o jeho žádosti v souladu se zákonem zastaveno.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí.
7. V nyní posuzované věci je přitom zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel tak nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný závažný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, setrvale traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by teprve odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
8. Předně je nutno uvést, že stěžovatelova ústavní stížnost je velmi kusá, zcela obecná a neobsahuje v podstatě žádnou (natožpak ústavněprávní) relevantní argumentaci, a ve svých důsledcích není namítáno ani porušení podústavního práva (tzn. některého konkrétního ustanovení zákonného či podzákonného právního předpisu). Stěžovatel totiž jen uvádí, že se zcela spoléhal na pomoc svého zmocněnce (rovněž cizího státního příslušníka), který za něj měl spolupracovat se správními orgány tak, aby bylo stěžovateli vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání na území České republiky, jelikož prý tyto služby poskytoval hromadně. Nyní je podle svého názoru za pochybení zmocněnce trestán. Ani v ústavní stížnosti přitom neuvádí, jaké byly okolnosti, které mu osobně bránily ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu předložit požadované doklady již orgánu prvního stupně. Místo toho zcela formálně v ústavní stížnosti odkazuje na principy dobré správy zakotvené ve správním řádu, čímž patrně chce naznačit, že správní orgány postupovaly v jeho věci příliš formalisticky, což však nijak argumentačně nepodkládá. Místo toho stěžovatel toliko uvádí, že je právní laik a obtížně chápe jazyk právních předpisů. Ústavní soud nicméně plně akceptuje právní závěry správních soudů, vyslovené v této věci, že vyzval-li správní orgán stěžovatele k tomu, aby ke své žádosti doplnil ve třicetidenní lhůtě dva konkrétní dokumenty, což stěžovatel neučinil a ani nepožádal o prodloužení lhůty, pak lze ze strany správních orgánů těžko mluvit o přepjatém formalismu. Veškeré námitky stěžovatele jsou přitom skutkové a nikoliv právní, jelikož stěžovatel se ve své podstatě jen snaží vysvětlit okolnosti nesplnění své zákonné povinnosti. Takto pojatá ústavní stížnost však zcela zjevně nemůže mít ústavněprávní relevanci.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu