ECLI:CZ:US:2019:2.US.3712.19.1
sp. zn. II. ÚS 3712/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019 č. j. 20 Co 265/2016-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok III. napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele, kterým se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 306 523 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nepřiměřenou délku trestního řízení, k němuž se jako poškozený připojil se svým nárokem na náhradu škody.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2016 č. j. 17 C 59/2016-64, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 39 848 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 20 054 Kč. Ve zbylé částce 266 675 Kč žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 20 Co 265/2016-99, rozhodl tak, že žalobu stěžovatele zamítl rovněž v rozsahu, v němž mu byla soudem prvního stupně přiznána částka náhrady škody ve výši 39 848 Kč, a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v dalším řízení rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2016 č. j. 17 C 59/2016-64 změnil a žalobu zamítl i co do částku 21 457 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek potvrdil (výrok I. a II.). Současně ve výroku III. rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani před okresním soudem ani před krajským soudem.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Současně uvádí, že proti meritorním výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu bylo podáno dovolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
6. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i v případě některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019 konstatoval, že v případě, kdy má účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Pokud by totiž Ústavní soud přezkoumal výrok rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
9. Přestože stěžovatel podal ústavní stížnost proti výroku III. rozsudku krajského soudu "předčasně", tato skutečnost jej nijak nelimituje na jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu opět v budoucnu. Jestliže by tedy stěžovatel nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala dovolací řízení, včetně samotného rozhodnutí o dovolání.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj