ECLI:CZ:US:2019:2.US.3769.18.1
sp. zn. II. ÚS 3769/18
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Hyundai Motor Czech, s. r. o., sídlem Siemensova 2717/4, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018- -281, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a 1. Jana Válka a 2. obchodní společnosti ACA Centrum, s. r. o., sídlem Třebovická 5534/1a, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018-281 bylo v části, kterou se doplňuje výrok V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018-276, porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018-281 se v části, kterou se doplňuje výrok V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2018 č. j. 11 Co 115/2018-276, ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 11. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník 1 koupil dne 23. 8. 2013 od vedlejší účastnice 2 osobní automobil značky Hyundai za kupní cenu ve výši 1 017 019 Kč, kterou uhradil, a automobil si převzal. Dne 12. 12. 2013 od takto uzavřené kupní smlouvy písemně odstoupil, a to podle §622 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"), za použití §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Ze strany vedlejší účastnice 2 totiž nedošlo ve lhůtě 30 dnů k vyřízení reklamace a odstranění vady automatické převodovky. Současně vedlejší účastník 1 požádal o vrácení zaplacené kupní ceny podle §457 občanského zákoníku do 20. 12. 2013. Protože vedlejší účastnice 2 neshledala tento požadavek důvodným, vedlejší účastník 1 uplatnil nárok na zaplacení odpovídající částky žalobou podanou dne 2. 1. 2014. Stěžovatelka, která je autorizovaným dovozcem vozidel uvedené značky, vstoupila do řízení o žalobě dnem 17. 6. 2016 jako vedlejší účastnice na straně žalované podle §93 odst. 1 občanského soudního řádu.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2017 č. j. 19 C 12/2014-229 byla připuštěna změna vedlejším účastníkem 1 podané žaloby (výrok I). Zároveň bylo této žalobě vyhověno a vedlejší účastnici 2 byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1 017 019 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 21. 12. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku oproti vydání ve výroku blíže specifikovaného vozidla značky Hyundai (výrok II). Vedlejší účastnici 2 byla podle §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi 1 částku 255 307 Kč (výrok III) a státu částku 34 539 Kč (výrok IV).
4. Vedlejší účastnice 2 podala proti uvedenému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2018 č. j. 11 Co 115/2018-276 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku II (výrok I). Ve výrocích III a IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice 2 je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vedlejšímu účastníkovi 1 částku 224 622 Kč a státu částku 29 539 Kč (výrok II). Nadto rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice 2 zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Vedlejšímu účastníkovi 1 měla zaplatit částku 46 028 Kč (výrok III) a státu částku 6 518 Kč (výrok IV). V odůvodnění tohoto rozsudku je uvedeno, že povinnost k náhradě nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi 1 i státu má také vedlejší účastnice 2 společně a nerozdílně se stěžovatelkou.
5. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 8. 2018 č. j. 11 Co 115/2018-281 bylo rozhodnuto o doplnění jeho rozsudku. Nově bylo stanoveno, že náklady řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi 1 a státu výrokem II rozsudku krajského soudu je spolu s vedlejší účastnicí 2 povinna zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelka (doplněný výrok V). Mimoto je stěžovatelka povinna zaplatit spolu s vedlejší účastnicí 2 společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi 1 a státu výroky III a IV rozsudku krajského soudu (doplněný výrok VI). Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že ve svém rozsudku nerozhodl o nákladech řízení ve vztahu k stěžovatelce, která v řízení před obecnými soudy byla v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, a tudíž byla v řízení stranou procesně neúspěšnou. Z tohoto důvodu tak učinil doplňujícím usnesením vydaným podle §166 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu.
III. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka zastává názor, že napadené usnesení bylo vydáno na základě svévolného výkladu a použití §166 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pro takovýto postup neměla být splněna zákonná podmínka, že soud v rozsudku nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Krajský soud rozhodl ve svém rozsudku o všech částech předmětu řízení, včetně nákladů řízení. Nutnost doplnění rozsudku přitom nevzniká, jestliže soud nerozhodne o povinnosti nahradit náklady řízení vůči vedlejšímu účastníkovi řízení.
7. Pokud měl krajský soud za to, že o nákladech řízení rozhodl nesprávně, protože k jejich náhradě vedlejšímu účastníkovi 1 zavázal pouze vedlejší účastnici 2, a nikoli společně a nerozdílně s ní také stěžovatelku jako vedlejší účastnici na straně žalované, pak nejde o rozhodnutí chybějící, nýbrž o rozhodnutí nesprávné. Nesprávnost rozhodnutí ovšem není důvodem pro postup podle §166 občanského soudního řádu. Akceptace takovéto výkladu by ve svém důsledku znamenala, že by bylo možné doplnit rozhodnutí o nákladech řízení kupříkladu v případech, kdy soud opomněl přiznat jejich náhradu za některý úkon právní služby či náhradu hotových výdajů. Takovýto postup ale §166 občanského soudního řádu zjevně neumožňuje. O tom, že krajskému soudu šlo primárně o opravu již vydaného rozhodnutí, svědčí i skutečnost, že v doplněných výrocích se odkazuje na "doplňovaný" rozsudek jeho číslem jednacím a datem vydání, ačkoli tyto výroky mají být na základě tohoto usnesení integrální součástí tohoto rozsudku.
8. Součástí argumentace stěžovatelky je i poukaz na některá rozhodnutí [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163) nebo nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 113/13 (N 224/75 SbNU 517)], v nichž Ústavní soud v minulosti shledal porušení základního práva ve vydání doplňujícího rozhodnutí, jestliže k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Vždy šlo sice o případy, kdy k jeho vydání došlo bez návrhu po nabytí právní moci původního rozhodnutí, nic však nebrání tomu, aby byly tyto závěry vztaženy i na podmínku, že o nákladech řízení nebylo rozhodnuto. Stěžovatelka nakonec uvádí, že i kdyby připustila, že o nákladech řízení nebylo odvolacím soudem rozhodnuto, krajský soud by o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl nepřípustným způsobem. Podle §222 odst. 2 občanského soudního řádu měl totiž nařídit okresnímu soudu, aby svůj rozsudek doplnil o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před ním, a nikoli o těchto nákladech rozhodnout sám. Podle stěžovatelky jde o další zřejmou nezákonnost, a tudíž svévoli v procesním postupu, jež měla za následek porušení principu dvojinstančnosti řízení.
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 12/2014 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2018 uvedl, že vedlejší účastník vystupující na straně žalované má v případě neúspěchu žalované vždy povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci. Za situace, kdy okresní soud rozhodl tak, že žalobě ve věci samé vyhověl a zavázal procesně neúspěšnou žalovanou k náhradě nákladů procesně úspěšnému žalobci a státu, by doplňující výrok okresního soudu o nákladech řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nemohl znít jinak, než že je povinen uvedené náklady řízení zaplatit společně a nerozdílně s žalovanou. Nebyl tedy důvod, aby krajský soud vrátil spis okresnímu soudu s pokynem vydat doplňující usnesení, byť by při takovémto postupu stěžovatelce svědčilo právo odvolání.
11. Ve vztahu k samotné možnosti vydat doplňující rozhodnutí krajský soud uvedl, že považuje svůj postup za jsoucí v souladu s §166 občanského soudního řádu. Původním rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí 2 a vedlejším účastníkem 1 a mezi vedlejší účastnicí 2 a státem, přičemž byla stanovena výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Smyslem napadeného usnesení bylo zavázat k plnění společně a nerozdílně také stěžovatelku.
12. Vedlejší účastník 1 a vedlejší účastnice 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
13. Na vyjádření krajského soudu reagovala stěžovatelka podáním ze dne 23. 1. 2019. Argumentaci krajského soudu označila za vnitřně rozpornou, neboť na jedné straně se v ní tvrdí částečná absence rozhodnutí o nákladech řízení, na straně druhé se rozhodnutí o nákladech řízení vytýká nesprávnost spočívající v tom, že k jejich náhradě nebyla společně a nerozdílně zavázána stěžovatelka. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že podle jejího názoru bylo rozsudkem krajského soudu rozhodnuto o nákladech řízení, a tudíž zde nebyl žádný prostor k odlišnému rozhodnutí. Současně poukazuje na to, že krajský soud ve svém vyjádření přiznal porušení principu dvojinstančnosti, když o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl sám namísto toho, aby k tomu vyzval okresní soud. Doplněním rozsudku krajského soudu došlo v podstatě k jeho opravě, ačkoli takovýto postup zákon neumožňuje.
14. Dle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení
16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení i obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
17. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
18. Stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny v tom, že jí byla jako vedlejší účastnici řízení dle §93 občanského soudního řádu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení doplňujícím usnesením k rozsudku krajského soudu, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Krajský soud se měl dopustit nepřípustného výkladu a použití §166 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť na základě tohoto ustanovení doplnil rozsudek, kterým již ale o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena vedlejší účastnici 2. Dalšího pochybení se měl krajský soud dopustit tím, že i kdyby mohl takovéto doplnění provést, doplnění by se nemohlo týkat rozsudku okresního soudu, a to z toho důvodu, že §222 odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje odvolacímu soudu toliko nařídit soudu prvního stupně doplnění jeho rozsudku.
19. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o obsah těchto záruk, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát. Tyto požadavky se přitom uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189); srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci stížnosti č. 9815/10 Čepek proti České republice].
20. Podle §166 občanského soudního řádu nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o části předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního rozsudku (odstavec 3).
21. Jak vyplývá ze znění uvedeného ustanovení, jeden z případů, v nichž §166 odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje doplnit rozsudek, spočívá v absenci rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud se musel v napadeném usnesení vypořádat s otázkou, zda lze takovouto absencí rozumět výlučně situaci, kdy soud nerozhodne o nákladech řízení vůbec, nebo také jen absenci rozhodnutí o nákladech řízení mezi některými z účastníků, případně vedlejších účastníků řízení. Právě k posléze uvedenému výkladu se přiklonil krajský soud v napadeném usnesení. Jestliže by přitom tento výklad neobstál z hlediska výše uvedených zásad spravedlivého procesu, pak by na jeho základě stanovená povinnost k úhradě nákladů řízení znamenala vedle porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny také porušení jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 672/03).
22. Ústavní soud konstatuje, že samotné znění §166 odst. 1 občanského soudního řádu nevylučuje žádný z uvedených výkladů. Ve prospěch druhého z nich pak svědčí účel tohoto ustanovení, jímž je mimo jiné umožnit, aby soud v mezidobí, kdy ještě nedošlo k nabytí právní moci jeho rozsudku, odstranil stav, že nerozhodl o všem, o čem rozhodnout měl. Povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, je jednoznačně stanovena v §151 občanského soudního řádu, přičemž je splněna právě v případě, že bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky či vedlejšími účastníky řízení na straně žalující a všemi účastníky či vedlejšími účastníky řízení na straně žalované navzájem. Pakliže ale mezi některými z nich nebyl náhradověnákladový vztah takto vypořádán, ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje soudu rozhodnout o doplnění rozsudku v tom smyslu, aby byl tento vztah upraven mezi všemi bezezbytku. Vzhledem k omezení možnosti tohoto postupu do doby nabytí právní moci doplňovaného rozsudku zároveň nemůže být nepřípustným způsobem dotčena právní jistota účastníků či vedlejších účastníků řízení. Tento postup nelze ztotožňovat s přehodnocováním výše nákladů řízení, jež mají být nahrazeny, jak to nesprávně činí stěžovatelka ve své argumentaci.
23. Z hlediska napadeného usnesení nelze přehlédnout, že jím došlo nejen k doplnění rozsudku krajského soudu, ale ve své podstatě také ke změně obsahu povinnosti vedlejší účastnice 2, jíž byla původně samostatným výrokem uložena povinnost zaplatit náklady řízení samostatně. Ústavní soud se nicméně nezabýval otázkou, zda byla tato změna, k níž došlo ve prospěch vedlejší účastnice 2, v souladu s §166 odst. 1 občanského soudního řádu. I kdyby totiž v tomto ohledu došlo k pochybení, nijak by se netýkalo stěžovatelky, a tudíž by jeho následkem nemohlo být zasaženo do jejích základních práv a svobod. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že ve vztahu k stěžovatelce došlo k rozhodnutí o nákladech řízení teprve tímto doplněním. Uložení povinnosti zaplatit náklady řízení, které vznikly vedlejšímu účastníkovi 1 a státu, společně a nerozdílně spolu s vedlejší účastnicí 2, navíc odpovídá §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu, ve spojení s §93 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník.
24. Uvedené znamená, že výklad §166 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož může být v případě, že bylo rozsudkem rozhodnuto o nákladech řízení toliko mezi některými z účastníků či vedlejších účastníků řízení, předmětem doplnění také rozhodnutí o nákladech řízení mezi ostatními z účastníků či vedlejších účastníků řízení, není svévolný a jeho použití ve věci stěžovatelky neznamená vybočení ze zásad spravedlivého procesu, jak byly vymezeny výše. Již na tomto místě tak lze učinit závěr, že částí napadeného usnesení, kterou byl doplněn výrok VI rozsudku krajského soudu, nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky.
25. Přisvědčit je nutno naopak zbylé argumentaci stěžovatelky, podle níž krajský soud nebyl podle §166 občanského soudního řádu oprávněn rozhodnout o doplnění rozsudku okresního soudu. Ustanovení §222 odst. 2 občanského soudního řádu stanoví, že nerozhodl-li soud prvního stupně o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o návrhu na předběžnou vykonatelnost, odvolací soud může ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby své rozhodnutí doplnil. Toto ustanovení nepřipouští jiný výklad než ten, že odvolací soud může soudu prvního stupně pouze nařídit doplnění jeho rozhodnutí. Není však oprávněn toto rozhodnutí sám doplnit. Odvolací soud totiž může v rámci svého rozhodování přezkoumávat pouze to, o čem bylo ze strany soudu prvního stupně skutečně rozhodnuto. Stejně tak může za podmínek §220 občanského soudního řádu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně jen ve vztahu k tomu, co bylo skutečně jeho předmětem.
26. Krajský soud napadeným usnesením formálně rozhodl o doplnění měnícího výroku jím vydaného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o odvolání vedlejší účastnice 2, tím však fakticky doplnil rozsudek okresního soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů řízení mezi vedlejším účastníkem 1 a státem na straně jedné a vedlejší účastnicí 2 na straně druhé, což znamená, že náhradověnákladové vztahy mezi vedlejším účastníkem 1 a státem na straně jedné a stěžovatelkou na straně druhé nebyly vůbec jeho předmětem. Za této situace bylo povinností krajského soudu postupovat podle §222 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud tak krajský soud neučinil, jeho pochybení nejde zhojit poukazem na to, že soud prvního stupně neměl žádný prostor pro odlišné rozhodnutí. Tato skutečnost nemění nic na tom, že krajský soud nebyl k doplnění rozsudku soudu prvního stupně vůbec oprávněn. Ustanovení §166 odst. 1 občanského soudního řádu svěřuje pravomoc k doplnění pouze tomu soudu, který rozsudek vydal. Stěžovatelka nemohla odlišný postup krajského soudu nijak předvídat. Místo toho mohla v důvěře v zákon předpokládat, že nerozhodl-li o doplnění svého rozsudku okresní soud, pak jí povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně již dodatečně nemůže být stanovena.
27. Zatímco tedy krajský soud napadeným usnesením doplnil svůj rozsudek o výrok VI, jímž uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči vedlejšímu účastníkovi 1 také stěžovatelce, v souladu s §166 odst. 1 občanského soudního řádu, v případě doplnění výroku V, jímž fakticky obdobně doplnil rozsudek okresního soudu o povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, rozhodl nad rámec (neboli mimo) oprávnění podle tohoto ustanovení. Nadto tak učinil v rozporu s §222 odst. 2 občanského soudního řádu, který jednoznačně upravuje postup odvolacího soudu pro případ jeho zjištění, že soud prvního stupně nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o návrhu na předběžnou vykonatelnost.
28. Napadené usnesení je v části, kterou se doplňuje výrok V rozsudku odvolacího soudu, založeno na nepřípustném výkladu §166 odst. 1 a §222 odst. 2 občanského soudního řádu, který neobstojí z hlediska obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů. Jestliže soud prvního stupně vůbec nerozhodl o náhradověnákladovém vztahu mezi některými účastníky či vedlejšími účastníky řízení, pak doplnění rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž se podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, nemůže zahrnovat uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi těmito účastníky či vedlejšími účastníky řízení. Tím je odůvodněn závěr, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně také její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
VII. Závěr
29. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou v části, ve které směřovala proti části napadeného usnesení, kterou se doplňuje výrok V rozsudku krajského soudu, a podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí v tomto rozsahu vyhověl (výrok I) a předmětnou část napadeného usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil (výrok II). Ve zbytku ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok III).