ECLI:CZ:US:2019:2.US.3793.19.1
sp. zn. II. ÚS 3793/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kuliga, zastoupeného JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem Třinec-Lyžbice, nám. Svobody 527, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 11 C 206/2013-199 ze dne 9. 10. 2015, doplňující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 11 C 206/2013-208 ze dne 9. 11. 2015, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 272/2016-275 ze dne 3. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4462/2017-390 ze dne 29. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též namítá porušení článku 37 odst. 3, článku 40 odst. 6, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. 10. 2015 č. j. 11 C 206/2013-199 ve spojení s doplňujícím rozsudkem č. j. 11 C 206/2013-208 (dále případně jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1 237 637,33 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 15. 5. 2013 do zaplacení. Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úroku z prodlení za dobu od 2. 3. 2013 do 14. 5. 2013 a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 57 Co 272/2016-275, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podstata sporu spočívala v tom, zda stěžovatel odpovídá za pohledávku žalobce vůči insolvenčnímu dlužníkovi, protože jako statutární zástupce nepodal včas insolvenční návrh. Odvolací soud měl za to, že právo na náhradu škody je spjato s postoupenou pohledávkou bez zřetele k tomu, že odpovědnost za škodu se vyvozuje vůči jiné osobě (jednateli), než vůči dlužníku postoupené pohledávky. K argumentaci stěžovatele, že nebyl prokázán jeho úmysl ani nedbalost, uvedl, že není právně významná, neboť v případě §99 odst. 1 insolvenčního zákona jde o objektivní odpovědnost za škodu.
3. Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím stěžovatelovo dovolání. Vycházel z toho, že stěžovatel byl od 2. 1. 2008 jediným jednatelem a společníkem pozdějšího insolvenčního dlužníka - společnosti K+W servis, s. r. o. Odvolací soud (v souladu s §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenčního zákona) podle Nejvyššího soudu správně uzavřel, že bylo prokázáno, že pozdější insolvenční dlužník se dostal do úpadku již v roce 2008, přičemž stěžovatel v té době nepodal insolvenční návrh, ačkoli tak měl učinit nejpozději v roce 2009. Tehdy se totiž dozvěděl nebo při náležité pečlivosti dozvědět měl, že pozdější insolvenční dlužník byl v úpadku. Poznat to při náležité pečlivosti musel již v době, kdy bylo zřejmé, že pohledávka pozdějšího insolvenčního dlužníka ve výši přes 5 mil. Kč nebude v insolvenčním řízení uspokojena, resp. bude uspokojena v minimální výši. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud správně zdůraznil, že kdyby stěžovatel podal včas insolvenční návrh, škoda by nevznikla, neboť by původní dlužníkův věřitel nevstoupil do obchodního vztahu a nedošlo by ani k postoupení pohledávky na žalobce. Byl-li insolvenční návrh podán až v roce 2012, míra uspokojení věřitelů se s ohledem na stále se zhoršující ekonomickou situaci dlužníka (nárůst závazků a pokles aktiv) snižovala. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že výše škody odpovídá rozdílu mezi výší zjištěné pohledávky a výší jejího uspokojení v rozvrhu. Nejvyšší soud uvedl, že ve výkladu §98 a §99 insolvenčního zákona je rozsudek odvolacího soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zčásti ustálenou až v době po vydání napadeného rozhodnutí), od které nemá důvodu se odchylovat ani v tomto případě. K námitce stěžovatele, že odvolací soud aplikoval nesprávné znění §98 insolvenčního zákona Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postavil své závěry na skutkových zjištěních, že již k 30. 9. 2008 i v roce 2009 byl pozdější insolvenční dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. K námitce stěžovatele o spoluzavinění žalobce Nejvyšší soud odkázal na to, že zavinění i příčinná souvislost se u odpovědnosti za škodu dle §99 insolvenčního zákona presumuje. Odpovědná osoba - škůdce, pak má možnost se odpovědnosti zprostit jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat. K námitkám ohledně aktivní legitimace a postoupení sporných pohledávek na žalobce Nejvyšší soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, podle nějž oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník zpravidla nemá vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
4. Stěžovatel podle své ústavní stížnosti spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že v daném případě obecné soudy (včetně soudu dovolacího) založily jeho deliktní odpovědnost na základě právní normy, která nebyla v rozhodném období platná a účinná, tudíž soudy porušily zákaz retroaktivity. Dále namítá, že dovolací soud vychází ze skutkových závěrů, na kterých nalézací soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí, a sice že byly splněny obě formy úpadku, jak platební neschopnost, tak předlužení a jelikož mohl stěžovatel mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) brojit toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, došlo k tzv. odejmutí instance, neboť o platební neschopnosti se okresní soud vůbec nezmiňuje. Stěžovatel též namítá, že neměl řádnou možnost procesní obrany zproštěním odpovědnosti za škodu (liberací), když jako žalovaný neměl v řízení možnost prokázat, že dlužník nebyl v platební neschopnosti nejméně do začátku roku 2012 (kdy podal insolvenční návrh). Stěžovatel též nesouhlasí s tím, že obecné soudy nevzaly v potaz námitku nedostatku subjektivní aktivní legitimace žalobce, který nabyl pohledávku ve značné výši za bagatelní částku, a nepřipustily argumentaci stěžovatele spoluzaviněním poškozeného.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a další ustanovení Listiny, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu (viz výše popis argumentace Nejvyššího soudu v bodě 3 tohoto rozhodnutí).
9. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Ústavní soud nad to neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu