ECLI:CZ:US:2019:2.US.3805.19.1
sp. zn. II. ÚS 3805/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Armaturka Vránová Lhota, a.s., sídlem Vránová Lhota 1, Moravská Třebová, zastoupené JUDr. Tomášem Tintěrou, advokátem, se sídlem P. F. Krchňáka 256/27, Letovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 26 Cdo 1826/2019-258, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 11. 2018 č. j. 23 Co 306/2018-203 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 5 C 173/2017-117 ze dne 21. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejích základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala svým návrhem, aby bylo určeno, že nájemní vztah mezi stěžovatelkou a společností MANTEX a.s. i po jejím podání označeném jako odstoupení od smlouvy ze dne 15. 5. 2017 nadále trval a trvá. Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl rozsudkem č. j. 5 C 173/2017-117 ze dne 21. 3. 2018. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 11.2018 č. j. 23 Co 306/2018-203 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 6. 11. 2018 č. j. 23 Co 306/2018-203 podala dne 22. 12. 2018 dovolání k Nejvyššímu soudu.
3. Nejvyšší soud podané dovolání přezkoumal, zhodnotil, že je formálně bezvadné a s ohledem na to, že stěžovatelka v dovolání nastolila otázky, které dosud nebyly judikaturou řešeny, bylo dovolání shledáno jako přípustným. Nejvyšší soud sice v některých nastolených právních otázkách přitakal argumentaci stěžovatelky, ve výsledku se ale ztotožnil se závěrem, který učinily shodně i nižší soudy, a to sice, že nájem stěžovatelky ohledně nemovitých věcí skončil ke dni 15. 5. 2017 a to odstoupením od smlouvy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že se Nejvyšší soud nezabýval řadou argumentů, které snesla v podaném dovolání, proto shledává jeho rozhodnutí nedostatečně odůvodněné. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí mu předcházející tak podle názoru stěžovatelky zasáhlo do jejích základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla formulována poměrně povšechně, nicméně ačkoli stěžovatelka přislíbila, že ji do patnácti dní doplní, tak tak neučinila.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. I přes pouze kusé odůvodnění je ústavní stížnost projednatelná, neboť netrpí žádnou vadou.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Z námitek stěžovatelky se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výsledkem řízení a jediné, co rozporuje, je nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud však dospěl k závěru, že je rozhodnutí náležitě odůvodněno, právní závěr Nejvyššího soudu z pohledu logického i argumentačního obstojí. I kdyby se snad nezabýval všemi konkrétními argumenty stěžovatelky, je zřejmé, z jakých právních argumentů vycházel a proč rozhodl, jak rozhodl. Ústavní stížnost stěžovatelky tedy nedosahuje ústavněprávní dimenze.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu