ECLI:CZ:US:2019:2.US.3806.19.1
sp. zn. II. ÚS 3806/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Drába, zastoupeného JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 2. 2019, č. j. 19 C 83/2017-249, a rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 23. 8. 2019, č. j. 13 Co 186/2019-270, za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soud v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatel zdůrazňuje zejména porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále jimi mělo být porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud vypořádal zaniklé společné jmění manželů stěžovatele a jeho manželky a ústavní stížností napadeným výrokem IV. žalované uložil zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení jen částku ve výši 6 500 Kč (soud shledal jako spravedlivé, aby se žalovaná podílela jednou polovinou na nákladech za soudní poplatek a jednou polovinou na nákladech za znalecký posudek).
3. K odvolání stěžovatele do výroku IV. krajský soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k postoji účastníků řízení k vypořádání jejich majetku shledal rozhodnutí nalézacího soudu pod bodem IV. výroku jeho rozsudku jako zcela spravedlivé (rozhodl tak za situace, kdy stěžovatel nárokoval na žalované zejména náhradu za zastoupení advokátem v celkové výši 219.845 Kč).
4. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle odst. 3 stejného ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto postačuje připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.
7. V nyní pojednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že okresní a krajský soud podrobně odůvodnily, proč žalovanou zavázaly jen k dílčí náhradě nákladů řízení. Jejich úvahy nevykazují žádný exces, natožpak ústavněprávního charakteru, když naopak argumentace stěžovatele je v podstatě toliko obecná (rozporující skutková východiska, jež obecné soudy k výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalované vedly), a to bez hlubší ústavněprávní dimenze. Stěžovatel si totiž v ústavní stížnosti vystačí v podstatě jen s několika obecnými odkazy na nálezy Ústavního soudu týkající se problematiky náhrady nákladů řízení).
8. Rozhodnutí obecných soudů ve věci stěžovatele rovněž nevykazují překvapivost ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015 (N 156/78 SbNU 353)], neboť ze strany krajského soudu šlo ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku o rozhodnutí potvrzující a soudy se také dostatečně věnují tomu, že stěžovatel nesouhlasil s tím, aby soudní řízení skončilo smírem. Dále se zabývají tím, že to byl právě stěžovatel, kdo během řízení měnil stanoviska ohledně možného způsobu vypořádání společného majetku a kdo během soudního jednání projevoval vůči žalované negativní emoce (nejde tedy jen o to, že by soud přihlížel k domácímu násilí, řešenému v jiném řízení, jehož se měl stěžovatel na žalované dopouštět). Naopak žalovaná se podle obecných soudů chovala tak, aby zbytečně nenavyšovala náklady řízení, z něhož obě napadená rozhodnutí vzešla.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výrokovými částmi) byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu