ECLI:CZ:US:2019:2.US.3829.19.1
sp. zn. II. ÚS 3829/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. R., zastoupený Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2019, č. j. 19 Co 171/2019-458, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující též princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a rovněž jeho právo podle čl. 10 odst. 2 Listiny na ochranu rodinného a soukromého života před neoprávněnými zásahy.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 16 C 82/2017-354 uložil žalované (matka jejich nezletilé dcery), aby stěžovateli nahradila mu způsobenou nemajetkovou újmu v částce 50.000 Kč (výrok I), když co do částky 50.000 Kč žalobu stěžovatele vzhledem k její nepřiměřenosti k majetkovým poměrům žalované zamítl (výrok II). K odvolání žalované pak krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl i v rozsahu, jímž mu bylo nalézacím soudem vyhověno.
3. Vyšel totiž z toho, že zabránění styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou (v rozporu s rozhodnutím soudu upravujícím jejich vzájemný styk) mohlo hypoteticky zasáhnout do jeho osobnostních práv a do jeho rodinného života. Vzhledem ke vzájemnému antagonismu rodičů a s přihlédnutím k tomu, že primární právní ochranu rodiče usilujícího o styk s dítětem má zajišťovat řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (včetně eventuálního navazujícího výkonu rozhodnutí) a nikoliv subsidiární ochrana osobnosti rodiče, jakož i vzhledem k tomu, že zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích se má poskytnout až tehdy, neodčiní-li újmu dostatečně prostředek mírnější (například omluva), přistoupil krajský soud k zamítnutí celé žaloby. Jeho požadavek totiž shledal vzhledem k okolnostem případu jako nepřiměřený, když měl rovněž pochybnost, zda ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho osobnostních práv vůbec došlo.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je nutno uvést, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se poněkud míjí s podstatou napadeného rozsudku krajského soudu. Poukazuje-li totiž stěžovatel nyní na mnohé činy žalované, které k jeho odcizení s dcerou skutečně mohly přispět (odvezla ji na Ukrajinu, kde s přestávkami setrvala tři a půl roku), pak tyto krajský soud určitě nezlehčuje. Pouze vychází z toho, že i stěžovatel se choval způsobem, který k možnosti jeho kontaktu s dcerou nepřispíval (například stěžovatel omezil možnost své dcery vycestovat do České republiky; výživné po stěžovateli musela vymáhat žalovaná exekučně) a rovněž proto není přiměřené, aby hypotetický zásah žalované do rodinného života stěžovatele byl odčiněn právě zadostiučiněním poskytnutým v penězích.
7. Z tohoto důvodu nemůže představovat ústavněprávně diskrepanci ani stěžovatelem namítaná okolnost, že krajský soud měl provádět některé důkazy navrhované žalovanou v rozporu s principem neúplné apelace podle §205a o. s. ř. Jednak sám odvolací soud některé nové důkazy navrhované žalovanou (v řízení před odvolacím soudem odvolatelkou) právě s odkazem na princip neúplné apelace neprovedl, jednak i pokud krajský soud přihlédl k vyjádření základní školy, kterou stěžovatelova dcera na Ukrajině navštěvuje, nebo ke zprávám některých ukrajinských orgánů, zabývajících se mj. sociálněprávní ochranou dětí, pak tak učinil pro dokreslení kontextu celé věci, kdy jeho právní hodnocení případu - z ústavněprávního pohledu a při zachování zdrženlivosti Ústavního soudu při kasačních zásazích do rozhodování obecných soudů - i bez odkazu na tyto stěžovatelem procesně zpochybňované důkazy obstojí.
8. Krajský soud totiž dostatečně zohlednil a přesvědčivě vyložil konkrétní okolnosti dané věci, založené zejména tím, že se žalovaná po rozvodu ocitla ve velmi obtížné osobní a sociální situaci, jelikož za stěžovatelem se do České republiky přistěhovala v době těhotenství a její právní status cizinky byl založen na potřebě sloučení rodiny, což se však zásadně změnilo po rozvodu. Její přestěhování zpátky na Ukrajinu proto nebylo primárně motivováno snahou poškodit stěžovatele.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na specifické aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu