ECLI:CZ:US:2019:2.US.3865.19.1
sp. zn. II. ÚS 3865/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem, se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti usnesení Okresního soudu Znojmo ze dne 18. 10. 2019 č. j. 21 Nt 240l/2019-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zajištění jejího majetku v trestním řízení z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá i porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením policejního orgánu PCR, KRPJK, ÚO Znojmo, OOK č. j. KRPB-12274-1122/TČ-2016-061371-SVE ze dne 19. 9. 2019 (dále též jen "usnesení") došlo k zajištění věci, a to funkčního souboru nemovitostí nočního klubu X1 v obci Y. Napadeným rozhodnutím Okresní soud ve Znojmě zamítl stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení. Soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že jedná-li se o domy s pozemky či jiné vysoké hodnoty, je obecně pachatel dlouhodobé trestné činnosti páchané ze zištných úmyslů motivován zabránit možnosti postihnout je v rámci trestního řízení. Uložení omezení nakládat s tímto majetkem je podle okresního soudu zcela namístě. Obavu policejního orgánu o převedení nemovitosti z dispozice stěžovatelky v daném případě podporují i poznatky ohledně postupu dalšího z obviněných, bratra stěžovatelky, jenž měl dle usnesení o zahájení trestního stíhání organizovat danou trestnou činnost a jenž se měl zbavovat majetku v době po provedení domovních prohlídek ve všech třech podnicích v únoru 2018.
3. K argumentu stěžovatelky ohledně nesprávného označení zajištěných nemovitostí okresní soud uvedl, že je pravda, že budova č. p. XY je v usnesení uvedena samostatně, ačkoli je součástí pozemku, na němž stojí. Takové duplicitní uvedení budovy však nemá vliv na vymezení zajišťovaných nemovitostí. Jedná se o formální nedopatření bez vlivu na věcnou správnost, na které stížnostní soud nemusí reagovat. Dále okresní soud uvedl, že nástroj trestné činnosti byl definován nedávnou novelou č. 287/2018 Sb. v §135a trestního zákoníku jako věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků, tj. jedná se z definice o věci bez rozlišení toho, zda jsou movité či nemovité. Za nástroj trestné činnosti trestní zákoník tedy považuje i věc nemovitou, resp. její součást jako je např. budova, i když by navíc výklad činěný v rozporu s jasnou dikcí zákona nedával smysl ani věcně. Proporčností zajištění se již zabýval policejní orgán, který poukázal na relaci mezi možnou cenou nemovitostí dle prodejní ceny nemovitostí podniku X2 a možnou výší zisku z prostituce v řádu desítek milionů korun českých, která byla odhadnuta policejním orgánem na základě zaheslovaných údajů z počítače podniku X1 ze stanoveného podílu z ceny služeb poskytnutých v pokoji jednotlivými pracovnicemi (označeného jako nájemné). Trestní stíhání je na začátku, výše prospěchu z případného kořistění na prostituci bude zpřesňována, řádově se však zdá i s přihlédnutím k době páchání případné trestné činnosti, že se může jednat o částky zcela úměrné hodnotě všech zajištěných nemovitostí. Přitom jestliže má být projednávaná organizovaná trestná činnost, jejímž cílem byl majetkový prospěch získávaný od roku 2008, lze očekávat v případě vyslovení viny právě citelné postižení majetku, které může být i v násobku hodnoty majetkového prospěchu ať již uskutečněného či pouze zamýšleného tak, aby byl zajištěn smysl trestu spočívající v individuální a generální prevenci. Je navíc dáno podezření, že předmětné nemovitosti mohou nadále sloužit jako nevěstinec, o čemž svědčí i poznatky policejních orgánů.
4. Podle stěžovatelky se okresní soud dopustil pochybení, pokud neposkytnul stěžovatelce ochranu před šikanózním postupem orgánů činných v trestním řízení. Okresní soud podle stěžovatelky neučinil dostatečné kroky směřující k zajištění práva na obhajobu stěžovatelky, nezabýval se nedostatky orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, nesprávně dovodil, že nemovité věci mohou být nástrojem trestné činnosti. Stěžovatelka dále tvrdí, že se nezabýval proporcionalitou hodnoty zajištěných věcí k možnému peněžitému trestu nebo trestu propadnutí věci. Stěžovatelka zopakovala i argument nesprávného označení zajištěných věcí.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout i závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení či dokonce úkonům jej předcházejícím má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, respektive zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v případných následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1477/09 ze dne 25. 6. 2009; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
8. K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám pak Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se okresní soud těmito námitkami zabýval, jak ostatně plyne i z rekapitulace napadeného rozhodnutí uvedené výše v bodě 2 a 3 tohoto rozhodnutí. Způsob, jakým na stěžovatelčiny námitky okresní soud v napadeném rozhodnutí reagoval, odpovídá požadavkům, které jsou na tento typ rozhodnutí kladeny, a neodepřel tedy stěžovatelce soudní ochranu.
13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak je namítáno v ústavní stížnosti. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu