ECLI:CZ:US:2019:2.US.3872.18.1
sp. zn. II. ÚS 3872/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky BONVER WIN, a.s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava-Hrabůvka, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, v substituci Mgr. Janem Kramperou, advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 33 Cdo 4857/2016-195, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2016 č. j. 8 Co 135/2016-154 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2015 č. j. 131 C 5/2013-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, a to pro jejich tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. 131 C 5/2013-125 vyhověl žalobě podané Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky a úroky z prodlení jako příslušenství z částek vymezených ve výroku; dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2016 č. j. 8 Co 135/2016-154 potvrdil rozsudek okresního soudu a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně.
3. Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka byla dlužnicí obchodní společnosti EUROJET s.r.o. ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 10. 2008 (předmětem půjčky bylo 17 000 000 Kč). Předmětná peněžitá pohledávka za stěžovatelkou pak byla zajištěna v trestním řízení a správou zajištěného majetku byla pověřena žalobkyně. Před podáním žaloby stěžovatelka uhradila část svého závazku. V průběhu řízení před okresním soudem pak byla nařízena daňová exekuce proti stěžovatelce jako poddlužnici přikázáním žalované peněžité pohledávky dlužnice EUROJET s.r.o. a v rámci této daňové exekuce stěžovatelka uhradila částky ve výši jistiny pohledávky na účet Specializovaného finančního úřadu (v tomto rozsahu bylo poté řízení před okresním soudem zastaveno). Na příslušenství pohledávky stěžovatelka dosud nic neplnila. Oba soudy shledaly a v reakci na námitky stěžovatelky zdůraznily, že žalobkyně byla aktivně legitimována k podání žaloby proti stěžovatelce a soudnímu vymáhání pohledávky; byla řádně pověřena správou pohledávky a v daném řízení postupovala podle §10 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů. Okresní soud též pro úplnost doplnil, že současně vedená daňová exekuce nezakládá nedostatek podmínek řízení; navíc ať při dobrovolném plnění žalobkyni, či v rámci daňové exekuce, v obou případech se finanční prostředky vždy "sejdou" na jediném účtu státu, který je tím aktuálním věřitelem stěžovatelky.
4. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 33 Cdo 4857/2016-195 jako nepřípustné. Ke stěžovatelkou předložené otázce ohledně posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud připomenul, že soudy dovodily legitimaci žalobkyně k podání žaloby s odkazem na rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, pověření a přípis policejního orgánu i přípis soudu činného v trestním řízení; žalobkyně tedy disponovala oprávněním vymáhat předmětnou pohledávku soudně a byla v řízení aktivně legitimována. Vychází-li stěžovatelka naopak z jiného skutkového stavu (že žalobkyně nedisponovala pověřením, resp. ani souhlasem k podání žaloby), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Ke stěžovatelčině otázce týkající se posouzení účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy na pohledávku vymáhanou žalobkyní Nejvyšší soud konstatoval, že zde není naplněn požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Navíc se se samotným tvrzením, že žalobou uplatněné právo zaniklo v důsledku inhibitoria po vydání exekučního příkazu, stěžovatelka podle Nejvyššího soudu přichází v rozporu se zákonem až v dovolání. A vytýkala-li stěžovatelka, že odvolací soud tuto otázku účinků inhibitoria vyvolaného exekučním příkazem ve svém rozhodnutí nevypořádal, pak podle Nejvyššího soudu namítala vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, které však stěžovatelka nepodala. Navíc Nejvyšší soud podotkl, že odvolací soud neměl důvod vyjadřovat se k dotčené právní otázce, neboť stěžovatelka ve svém odvolání v tomto ohledu neuplatnila žádné námitky.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu konkrétně uvádí, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce, neboť nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí jejího dovolání. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud zaprvé nesprávně vyhodnotil otázku právního posouzení jako otázku skutkovou, a to konkrétně otázku předchozího souhlasu soudu s nakládáním se zajištěnou věcí podle §10 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., mimoto stěžovatelka též rozporuje právní názor a výklad Nejvyššího soudu týkající se této otázky předchozího souhlasu soudu a oprávnění žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku soudně. Zadruhé stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se protiústavně odmítl zabývat otázkou účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy dle daňového řádu (v podobě zániku práva žalobkyně vymáhat spornou pohledávku a přechodu tohoto práva na příslušný finanční úřad). Stěžovatelka nesouhlasí s poukazem Nejvyššího soudu na nesplnění požadavku určitého vymezení právní otázky v tomto ohledu a domnívá se, že řádná právní otázka z obsahu dovolání jednoznačně vyplývala. Tato otázka navíc byla zcela zásadní v projednávané věci, neboť byla důležitá pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně v řízení. Stěžovatelka pak souhlasí, že odvolací soud se dotčenou otázkou účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy nezabýval, avšak podle stěžovatelky se jí měl zabývat z úřední povinnosti, a proto nemůže být vyloučeno, aby stěžovatelka tuto otázku učinila předmětem dovolacího řízení. Navíc stěžovatelka uvádí, že této otázce se ve svém odvolání věnovala, a to v souvislosti s náhradou nákladů řízení. Zatřetí pak stěžovatelka kritizuje také závěr Nejvyššího soudu, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není dovolacím důvodem. Ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského soudu a okresního soudu potom stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces způsobené absencí řádného odůvodnění a nepřezkoumatelností těchto rozhodnutí. Kritizuje, že tyto soudy se vůbec nezabývaly otázkou zániku práva na uspokojení pohledávky a účinků inhibitoria podle daňového řádu, což byla podle stěžovatelky stěžejní právní otázka celého řízení.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
9. Ústavní soud konstatuje, že obdobné ústavní stížnosti stěžovatelka podala ještě v dalších dvou věcech skutkově i právně obdobných; tyto ústavní stížnosti Ústavní soud projednával pod sp. zn. II. ÚS 102/17 a sp. zn. II. ÚS 1916/18. V prvním případě již Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 102/17 ze dne 19. 6. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka uvádí, že tato odmítnutá ústavní stížnost se zakládala na odlišných důvodech, než jsou prezentovány v nyní posuzované ústavní stížnosti; s tím však Ústavní soud nesouhlasí, vzhledem k téměř totožným námitkám uplatněným v obou ústavních stížnostech i k v zásadě totožným závěrům obecných soudů přijatým v obou věcech. V nyní posuzovaném případě proto Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od svého posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 102/17, na něž odkazuje (zejména na body 9 a násl. citovaného usnesení).
10. Ústavní soud dále uvádí, že z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především nesouhlasí s věcným posouzením žaloby a zpochybňuje právo žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku. V tomto ohledu Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a pouhá polemika a nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů a s jejich výkladem a aplikací podústavního práva nezakládá protiústavnost jejich rozhodnutí a důvod ke kasaci těchto rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud též připomíná, že v souladu s jeho ustálenou judikaturou patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. V posuzovaném případě přitom všechna napadená rozhodnutí, včetně rozsudků krajského soudu a okresního soudu, obsahují dostatečná odůvodnění, z nichž je zřejmé, jaká zjištění a právní posouzení soudy učinily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou srozumitelná, přesvědčivá a vypořádávají všechny relevantní námitky, argumenty a tvrzení, které v dotčených řízeních zazněly. Rozsudky krajského soudu a okresního soudu tedy nelze považovat ani za nepřezkoumatelné a tyto soudy rovněž nelze vinit ze skutečnosti, že se blíže nezabývaly konkrétními argumenty (námitkou zániku práva žalobkyně na vymáhání a uspokojení pohledávky), které stěžovatelka nevznesla dříve než v dovolacím řízení. Pokud stěžovatelka podotýká, že na vedení daňové exekuce upozorňovala již v odvolacím řízení, pak je nutno připomenout, že tam tato její argumentace mířila zcela jiným směrem, a to k posouzení otázky náhrady nákladů řízení - stěžovatelka tvrdila, že k částečnému zpětvzetí žaloby nedošlo pro její chování, ale v důsledku zásahu jiného orgánu státu, a proto by jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Ani stěžovatelka sama tedy netvrdí, že by již v nalézacím či odvolacím řízení namítala nedostatek žalobní legitimace žalobkyně v důsledku vydaných exekučních příkazů. Mimoto jak okresní, tak krajský soud reflektovaly souběžné vedení dotčeného civilního řízení a daňového exekuce, přitom shledaly, že vedená daňová exekuce nebrání rozhodnutí v daném civilním řízení. Okresní soud navíc upozornil, že ať při stěžovatelčině dobrovolném plnění žalobkyni, či v rámci daňové exekuce, finanční prostředky se vždy "sejdou" na jediném účtu státu, který je aktuálním věřitelem žalobkyně.
11. Opodstatněné nejsou ani konkrétní výtky stěžovatelky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud v prvé řadě opakuje, že též Nejvyšší soud se řádně a ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal se všemi relevantními dovolacími námitkami a dostatečně reagoval na všechny předestřené právní otázky, ve vztahu k nimiž stěžovatelka odůvodňovala přípustnost dovolání (srov. blíže principy a rozsah přezkumu Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí o přípustnosti dovolání v usnesení sp. zn. II. ÚS 102/17, citovaném výše, body 10-12, včetně odkazů na další relevantní judikaturu Ústavního soudu). Zaprvé, v otázce posouzení nezbytnosti předchozího souhlasu soudu s podáním žaloby Nejvyšší soud připomněl, že žalobkyně v daném případě byla odpovídajícími orgány státu pověřena správou vymáhané pohledávky a i soud činný v trestním řízení výslovně vyjádřil souhlas s podáním žaloby (navíc podle odvolacího soudu takový souhlas může být dán i dodatečně). To Ústavní soud považuje za dostatečnou reakci na stěžovatelčinu dovolací námitku, která nebyla jen bez dalšího přejita coby skutková otázka. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti také blíže polemizuje s názorem a posouzením Nejvyššího soudu v této otázce; v tomto ohledu ovšem Ústavní soud znovu opakuje, že výklad podústavního práva je primárně záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje. Ani stěžovatelčina argumentace v projednávaném případě v tomto směru nemá potřebný ústavněprávní přesah.
12. Zadruhé, Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu ani tím, že se věcně blíže nezabýval otázkou účinků inhibitoria vyvolaného exekučními příkazy a zánikem práva (možnosti) žalobkyně vymáhat žalovanou pohledávku. Jednak ani stěžovatelka sama v podstatě netvrdí, že by dotčenou právní otázku v dovolání vymezila se vší jasností a určitostí; jednak nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud zároveň zdůraznil, že námitku o zániku práva žalobkyně v důsledku exekučních příkazů stěžovatelka uplatnila až v dovolání, nikoli již v předcházejícím řízení (tudíž i proto by jí Nejvyšší soud nemohl věcně zabývat). Jde zde o jinou situaci než například v nálezu sp. zn. III. ÚS 2714/16 ze dne 31. 10. 2017, na nějž poukazuje stěžovatelka, neboť v něm byla řešena situace, kdy účastnice řízení konstantně ve všech instancích řízení upozorňovala na důležité otázky, které však obecné soudy pominuly. V projednávaném případě lze pak nad rámec uvedeného konstatovat, že obecné soudy se ve všech třech instancích zabývaly otázkou aktivní legitimace žalobkyně v daném řízení a své posouzení náležitě odůvodnily; mimoto zejména okresní soud reflektoval též existenci daňové exekuce, a to i co do vlivu na úhradu žalované pohledávky stěžovatelkou. Konečně ke třetí výtce stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soud Ústavní soud souhlasí, že i námitka absence řádného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, zakládající porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, je obecně uplatnitelná jako dovolací důvod. Nejvyšší soud nicméně fakticky i tuto námitku ve svém usnesení vypořádal; přičemž jí nepřisvědčil, neboť odvolací soud neměl důvod (nebyl povinen) vyjadřovat se k právní otázce a námitkám, které stěžovatelka v odvolacím řízení neuvedla.
13. Ústavní soud tak shrnuje, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu nebylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (a vůbec nebylo dotčeno právo na zákonného soudce). Všechna napadená rozhodnutí obsahují odůvodnění, která vyhovují ústavněprávním požadavkům; jsou dostatečná a náležitě reagují na všechny relevantní námitky účastnic řízení, které byly v řízení předneseny. Také v usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud řádně osvětlil, proč podané dovolání nebylo na základě v něm předestřených právních otázek a uplatněných námitek shledáno přípustné, uplatněné námitky a argumenty stěžovatelky přitom náležitě vypořádal a nevykročil z mezí ústavnosti.
14. S ohledem na závěr, že napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu