ECLI:CZ:US:2019:2.US.3910.18.1
sp. zn. II. ÚS 3910/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem, se sídlem Americká 33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2018 č. j. 11 Co 202/2018-120 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 5. 2018 č. j. 6 Nc 13014/2018-72, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení a K. K., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo nebýt diskriminován na základě pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
2. Stěžovatel je otcem nezletilého syna, narozeného v červenci XXXX. S matkou dítěte, vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem, žil ve společné domácnosti od března 2015, v srpnu 2017 se z ní odstěhoval. Stěžovatel a vedlejší účastnice se poté dohodli na střídavé péči o syna, a to s týdenními intervaly. V lednu 2018 vedlejší účastnice u okresního soudu podala návrh na úpravu péče o syna a výživného, neboť se domnívala, že střídavá péče nebude nadále možná s ohledem na to, že od září 2018 měl nezletilý nastoupit do školky. Vedlejší účastnice proto požádala o svěření syna do své péče. Stěžovatel s tímto návrhem nesouhlasil a žádal o svěření syna do střídavé péče, tak aby bylo pokračováno ve stávajícím režimu, který dosud fungoval.
3. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. 6 Nc 13014/2018-72 svěřil nezletilého do péče vedlejší účastnice (výrok I.) a stěžovateli stanovil právo stýkat se s nezletilým v běžném roce každý sudý týden od čtvrtka 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin a ve zvláštním režimu v období prázdnin (výrok IV.), dále určil řádné a dlužné výživné, které je stěžovatel povinen hradit (výroky II. a III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.). Okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče matky a otci byl stanoven velmi široký styk s ním. Svěření nezletilého do střídavé péče soud nepovažoval za vhodné s ohledem na velmi útlý věk nezletilého a skutečnost, že stěžovatel se odstěhoval 40 km od místa bydliště vedlejší účastnice, kde bude nezletilý v září 2018 nastupovat do mateřské školy (též v souvislosti s návratem vedlejší účastnice do zaměstnání), přitom nástup do školky je spojený se zvýšenou zátěží, včetně zvýšené nemocnosti a ani není v zájmu nezletilého, aby jej stěžovatel každé ráno do školky vozil, protože pak by nezletilý musel vstávat brzy ráno a trávil by v autě 80 km denně. Vzhledem k tomu, že výchovné prostředí bylo shledáno v pořádku u obou rodičů a stěžovatel má velký zájem podílet se na péči o nezletilého, soud mu stanovil velmi široký styk s nezletilým.
4. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal. Nesouhlasil se svěřením syna do výlučné péče vedlejší účastnice, a protože uznal nevhodnost každodenního dojíždění syna do školky ze svého bydliště, předběžně zajistil možnost syna docházet do mateřské školy v místě svého pracoviště v týdnech, kdy by syn byl u něj. Stěžovatel opakovaně zdůraznil, že se chce plně podílet na výchově nezletilého ve stejné míře jako doposud, kdy probíhá střídavá péče, a nechce se stát pro nezletilého jen jakýmsi víkendovým rozptýlením. Vedlejší účastnice s odvolacími argumenty nesouhlasila a navštěvování dvou mateřských škol nezletilým nepovažovala za souladné s jeho zájmem. Upozornila také na nedostatečnou úroveň vzájemné komunikace se stěžovatelem.
5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 9. 2018 č. j. 11 Co 202/2018-120 potvrdil rozsudek okresního soudu vyjma výroků o výživném, které změnil. Soud uvedl, že argumenty stěžovatele ve prospěch střídavé péče by bylo možno akceptovat, pokud by nezletilý nebyl nastupoval do mateřské školy. Tato skutečnost představuje zásadní zlom v dosavadním životě nezletilého a je třeba jeho poměry stabilizovat. Nástup do mateřské školy je pro dítě zátěží a náročnost této situace by byla jenom znásobena, pokud by nezletilý měl navštěvovat dvě mateřské školy současně. Dále krajský soud přihlédl k úrovni komunikace mezi rodiči, která není kvalitní; avšak u takto malého dítěte je třeba na kvalitní komunikaci rodičů trvat a nelze připustit, aby po dobu celého jednoho týdne nemělo dítě kontakt s druhým rodičem, ať telefonický, nebo třeba formou kratších návštěv. Proto též krajský soud apeloval na oba rodiče, aby pracovali na zlepšení své komunikace do budoucna, což je jedině v zájmu jejich syna. Nakonec krajský soud zohlednil také bytové poměry obou rodičů; zatímco u vedlejší účastnice je v blízké době očekáváno zlepšení bytových prostor, poměry stěžovatele jsou zcela závislé na jeho partnerce, v jejíž nemovitosti stěžovatel žije.
II. Argumentace účastníků a vedlejší účastnice řízení
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a porušily jeho ústavně zaručená práva. V daném případě totiž nebyly dány důvody pro nesvěření dítěte do střídavé péče, jako je například velmi velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů ve spojení se školní docházkou dítěte či zásadní problémy v komunikaci mezi rodiči. Stěžovatel připomíná, že nezletilý byl zhruba po dobu jednoho roku před rozhodnutím odvolacího soudu ve střídavé péči, jak se na ni s vedlejší účastnicí původně dohodli, tento režim nezletilému prospíval, stěžovatel za tu dobu prokázal schopnost postarat se o syna a nedostatky v jeho péči nebyly shledány ani v řízení před soudem. Při hodnocení majetkových poměrů obou rodičů se krajský soud dopustil jednostranných spekulací v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále uvádí, že si byl vědom, že pro vedlejší účastnici je možnost docházky nezletilého do školky nezbytná, a proto s ní také souhlasil. Zároveň se ovšem v řízení snažil hledat řešení, jak zabránit zpřetrhání vazeb se synem a pokračovat ve střídavé péči.
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Plzni má podanou ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázal na skutkové a právní závěry, k nimž dospěl v napadeném rozhodnutí. Okresní soud Plzeň-sever rovněž plně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Ani ve vyjádření vedlejší účastnice nebylo obsaženo nic nového nad rámec její argumentace z řízení před obecnými soudy. Proto Ústavní soud neshledal jako nezbytné tato vyjádření poslat k replice stěžovateli.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dalších vyjádření dotčených subjektů zaslaných Ústavnímu soudu, jakož i spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 Nc 9334/2017, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě, neboť soudní rozhodování v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů, nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
12. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Také podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález sp. zn. I. 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. S 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, bod 67]. Právě zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je přitom základním kamenem rozhodování o svěření dítěte do péče; byť je třeba zvažovat i jiné oprávněné zájmy.
13. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů."
14. Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
15. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. To odůvodnily potřebami nezletilého, kombinací jeho nižšího věku a zároveň zásadně odlišných přístupů obou rodičů k jeho výchově a zejména změně okolností spočívajících v nástupu dítěte do mateřské školy. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní; stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky, při němž obecné soudy vzaly v potaz jednak větší schopnost matky dohodnout se o výchově dítěte se stěžovatelem i její větší respekt k rodičovské roli stěžovatele nežli naopak.
16. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena stěžovatelova rodičovská práva, střídavá péče o nezletilého byla zvažována, ale nebyla shledána v souladu s jeho nejlepším zájmem, který musel být uvážen jako přední hledisko; tuto úvahu přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily. Nelze tak uvažovat ani o diskriminaci stěžovatele; oba rodiče nezletilého byli ve vztahu k němu hodnoceni jako rodiče, nikoliv jako matka (žena) a otec (muž). Zároveň je třeba poznamenat, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě stěžovatele platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž může nastat situace, že zájmům nezletilého bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele či jeho nezletilého dítěte. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu