ECLI:CZ:US:2019:2.US.3939.18.1
sp. zn. II. ÚS 3939/18
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatele Alojze Cipka, právně zastoupeného Mgr. Barborou Schmidtovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 10. 2018 č. j. MHMP 1539072/2018, stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2017 č. j. MHMP 421710/2017 a přípisu Nemocnice Na Františku ze dne 8. 12. 2016 č. j. 497/9/16/Ř takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 12. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení "napadených rozhodnutí", tedy stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy (dále též jen "magistrát") ze dne 5. 10. 2018 a stanoviska ke stížnosti stěžovatele vydaného Nemocnicí Na Františku (dále jen "nemocnice") dne 8. 12. 2016. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a přiložené listiny dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel ve skutečnosti napadá také v záhlaví citované stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 23. 3. 2017, které bylo v pořadí prvním stanoviskem magistrátu ve věci. Stěžovatel má za to, že tato stanoviska jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy dle čl. 31 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatel podal stížnost proti postupu nemocnice - tj. poskytovatele zdravotních služeb - při poskytování zdravotních služeb stěžovateli ve smyslu §93 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zdravotních službách"). Podstatou stížnosti bylo, že dne 1. 8. 2016 personál nemocnice neposkytl stěžovateli pomoc a zdravotní služby, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem o zdravotních službách. Ředitel nemocnice stížnost prošetřil a ústavní stížností napadeným přípisem ze dne 8. 12. 2016 ji shledal nedůvodnou. Odůvodnil to mj. tím, že službu mající lékařka musela vyšetření stěžovatele ukončit z důvodu jeho nekooperativního, urážlivého a agresivního jednání. Dále konstatoval, že dle zápisu o zdravotním stavu byl stěžovatel při vědomí, bez známek úrazu, orientovaný, bez zvýšené teploty a s dýcháním v normě.
3. Jelikož stěžovatel s vyřízením své stížnosti nesouhlasil, podal stížnost k magistrátu (§93 odst. 2 zákona o zdravotních službách), jenž ji vyřídil ústavní stížností napadeným stanoviskem ze dne 23. 3. 2017. Magistrát na základě obsahu stěžovatelovy stížnosti, stanoviska poskytovatele, zdravotnické dokumentace stěžovatele a vyjádření Policie České republiky a Městské policie hl. m. Prahy dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
4. Stěžovatel se obrátil na veřejnou ochránkyni práv, která ve "Zprávě o šetření ve věci vyřízení stížnosti na neposkytnutí péče" ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 2149/2017/VOP konstatovala, že magistrát pochybil, neboť nezajistil vyjádření nemocnice k otázce, zda nemocnice splnila svou zákonnou povinnost vydat stěžovateli písemnou zprávu o ukončení péče. Kromě toho uvedla, že závěr magistrátu o agresivním chování stěžovatele má oporu v opatřených podkladech.
5. V reakci na to se magistrát rozhodl provést došetření stěžovatelovy stížnosti a vydal nové, ústavní stížností napadené stanovisko ze dne 5. 10. 2018. Stěžovatel byl informován, že magistrát dodatečně provedl kontrolu u poskytovatele (nemocnice) a na základě kontrolního zjištění dospěl k závěru, že nemocnice spáchala přestupek podle §117 odst. 3 písm. c) zákona o zdravotních službách, pročež jí uložil pokutu. S ohledem na tuto skutečnost byla stěžovatelova stížnost překvalifikována na částečně oprávněnou.
6. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel podal na personál nemocnice trestní oznámení. Policie České republiky zahájila úkony trestního řízení pro přečin neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 trestního zákoníku, avšak věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu byla zamítnuta, neboť okresní státní zastupitelství ji nepovažovalo za důvodnou.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byť dne 1. 8. 2016 trpěl závažným infekčním onemocněním, personál nemocnice mu neposkytl potřebnou pomoc. Obsáhle popisuje povahu a symptomy předmětného onemocnění a průběh následné léčby v jiných zdravotnických zařízeních. Uvádí, že personál nemocnice neměl žádný legitimní důvod k tomu, aby jej neošetřil, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí přijetí stěžovatele do péče (§48 zákona o zdravotních službách). V této souvislosti rozporuje tvrzení, že se choval agresivně, a pokud se choval "nervózně," byl to pouze jeden ze symptomů daného onemocnění. Rovněž brojí proti rozsahu dokazování, které magistrát provedl, a uzavírá, že "pokud tedy byla (magistrátem - pozn.) a ředitelem nemocnice stížnost stěžovatele vyhodnocena jako nedůvodná, aniž by byl řádně přezkoumán stav tvrzený stěžovatelem, jedná se o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces". Ze stejných důvodů má za to, že došlo i k porušení jeho práva na ochranu zdraví. Závěrem zdůrazňuje, že pokud by Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl, mělo by to pozitivní dopad na stovky až tisíce lidí bez domova, kteří se potýkají se srovnatelnými problémy jako stěžovatel.
8. Petit ústavní stížnosti směřuje proti stanovisku magistrátu ze dne 5. 10. 2018, stanovisku magistrátu ze dne 23. 3. 2017 a přípisu, resp. stanovisku nemocnice ze dne 8. 12. 2016, přičemž je označuje za "rozhodnutí" porušující stěžovatelova základní práva ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání. K takovému závěru nicméně nedospěl, neboť nyní posuzovaná ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Úvodem Ústavní soud předesílá, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Jedním z projevů této skutečnosti je fakt, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti.
11. Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn, pokud vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Co se týče jiného zásahu veřejné moci, může Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, je-li to možné, obnovil stav před porušením.
12. Pro posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání nyní posuzované ústavní stížnosti je nezbytné najít odpověď na otázku, zda stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo alespoň - materiálně vzato - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ač se Ústavní soud doposud detailně nezabýval otázkou právní povahy stanovisek ke stížnosti podle §93 a násl. zákona o zdravotních službách, tato otázka byla již zodpovězena právní doktrínou a především judikaturou obecných soudů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že "[p]ředmětem stížnostního řízení dle citovaného zákona není rozhodování o právech a povinnostech podatele stížnosti, ale jde o prošetření skutečností ve stížnosti uvedených, přičemž zákon stěžovateli v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná konkrétní procesní oprávnění. Výsledkem stížnostního řízení je pak zjištění, zda při poskytování zdravotních služeb (...) bylo shledáno pochybení dotýkající se práv nebo povinností pacienta. V případě pozitivního zjištění pak správní orgán uloží poskytovateli nápravná opatření nebo podá podnět příslušnému orgánu či komoře (...) [§96 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotnických službách]. Ani jedna z uvedených alternativ se nedotýká veřejných subjektivních práv stěžovatele (...). Uplatnění stížnosti dle §93 a násl. zákona o zdravotních službách lze tedy připodobnit k pouhému podnětu, přičemž jeho možný důsledek (uložení nápravných opatření, resp. podání podnětu příslušnému orgánu) závisí na posouzení tohoto podání správním orgánem, a stěžovatel tak nemá právní nárok na jeho kladné vyřízení. K zásahu do subjektivních práv stěžovatele samotným vyřízením jeho stížnosti dojít nemohlo, neboť nesvědčí-li stěžovateli veřejné subjektivní právo na provedení určitého opatření nebo na zahájení určitého řízení, nemůže být dotčen ani sdělením, že správní orgán pro takový postup neshledal důvody. [Přípis správního orgánu - pozn.] je tedy třeba považovat za pouhé sdělení výsledku přezkumu stěžovateli, které není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v jeho právní sféře; jeho práva a povinnosti zůstávají zcela nedotčeny" [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2014 č. j. 2 As 41/2014-47, body 10 a 11; usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014 č. j. 22 Ad 7/2014-12; MACH, J., BURIÁNEK, A., ZÁLESKÁ, D., MÁCA, M., VRÁBLOVÁ B. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Zákon o specifických zdravotních službách. Praktický komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 356-357]. Stručně řečeno, jelikož stanovisko správního orgánu nebo poskytovatele není způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatele, obecné soudy dospěly k závěru, že jej nelze považovat za "rozhodnutí" ve smyslu §65 a násl. soudního řádu správního ani za "zásah" ve smyslu §82 a násl. soudního řádu správního, pročež proti němu nelze podat správní žalobu dle citovaných ustanovení soudního řádu správního.
14. Tyto závěry lze přiměřeně použít i pro účely posouzení příslušnosti Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti stěžovatele. V souladu s výše uvedenou judikaturou a závěry právní doktríny má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená stanoviska magistrátu a nemocnice vydaná podle §93 a násl. zákona o zdravotních službách nelze považovat za "rozhodnutí" nebo "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na princip, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a jen způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), je Ústavní soud nucen konstatovat, že není příslušný k projednání a rozhodnutí o stěžovatelově ústavní stížnosti.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že i kdyby dospěl k opačnému závěru, musel by ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4245/16 ze dne 25. 4. 2017 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), body 11 až 13], a to především civilní žalobu.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.