ECLI:CZ:US:2019:2.US.3965.19.1
sp. zn. II. ÚS 3965/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem Holečkova 29/657, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 773/2019-8658 ze dne 13. 8. 2019 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 108/2018 ze dne 19. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017 č. j. 1 T 35/2015-7853 uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 trestního zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu celkem deseti obviněných. Za tyto přečiny byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. K odvolání jednotlivých obviněných Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. 6 To 108/2018-8363 výrokem I. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně mj. ohledně stěžovatele, nicméně ve vztahu ke stěžovateli nový výrok o vině i trestu zůstal v podstatě stejný jako v rozsudku soudu prvního stupně, došlo pouze k menším změnám ve znění tzv. skutkové věty. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací spočíval v podstatě v tom, že jako vrchní inspektor Obvodního ředitelství policie X, Odbor obecné kriminality, přistoupil na to, že jako policista s přístupem do informačního systému Policie České republiky (dále jen " IS PČR") bude zneužívat pravomoc úřední osoby a podle pokynů spoluobviněného provádět lustrace osob v IS PČR. Přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky (spáchaného ve spolupachatelství) se dopustil v podstatě tím, že ve vzájemné dohodě, součinnosti a dělbě úkolů s dalšími třemi osobami v úmyslu obejít zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch v době od konce října 2013 do nejméně 23. 6. 2014 v Praze i jinde pomáhali k neoprávněnému pobytu na území České republiky osobě s ukrajinskou státní příslušností, která podala na OAMP žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU z důvodu sloučení s občanem ČR jako svým druhem, přičemž všichni (včetně stěžovatele) věděli, že čestné prohlášení o jejich vztahu druh-družka, jakož i všechny další skutečnosti dokládající jejich vztah, nejsou pravdivé.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil stěžovateli, že odejmutí věci GIBS a její přikázání jinému policejnímu orgánu byl v jeho věci možný a souladný s §157 odst. 2 písm. b) tr. ř. jako odnětí a přikázání věci od jednoho policejního orgánu téhož druhu a stupně k druhému takovému orgánu. I kdyby nebyl stěžovateli prokázán úmysl získat pro sebe či jiného nějaký prospěch, postačí, pokud úmysl opatřit neoprávněný prospěch je naplněn i ve vztahu k jiné osobě. K námitce nedostatečné specifikace předpisů, jež měl stěžovatel porušit, Nejvyšší soud připouští, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jsou uvedeny pouze obecné odkazy na zákony a interní normativní akty (tj. zákony č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a závazné pokyny policejního prezidenta č. 215/2008 z 31. 12. 2008 a č. 168/2009 z 31. 12. 2009), které byly jednáním stěžovatele porušeny, nikoliv jejich konkrétní ustanovení, přičemž ta nejsou uvedena ani v odůvodnění rozsudku. V tomto ohledu je námitka stěžovatele jako dovolatele opodstatněná. Na druhou stranu nelze dovodit z uvedeného popisu skutku, že by byl neurčitý do té míry, že na jeho základě nebylo možné dospět k závěru o vině uvedeným trestným činem tak, jak jej nakonec soudy shledaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 3 Tdo 3/2004). K námitce, že mělo být přistoupeno jen ke kázeňskému postihu stěžovatele, Nejvyšší soud upozornil, že škodlivost jednání stěžovatele je zvyšována i tím, že se v podstatě jednalo o obchodování s policejními informacemi, což zpochybňuje důvěryhodnost orgánů policie i státu navenek
4. Stěžovatel namítá nezákonnost celého přípravného řízení v jeho trestní věci, neboť vyšetřování konal policejní orgán, který k tomu nebyl příslušný. Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud se vypořádal s jeho odvolacími námitkami i s celou jeho obhajobou natolik úsporně, až tím založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku. Stěžovatel má přitom za to, že vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je třeba klást zvláště v případě, kdy je v odvolacím řízení rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele rušen a je rozhodováno nově. Stěžovatel také trvá na tom, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť dokazování v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání neprokázalo, že by se stěžovatel předmětných neoprávněných lustrací dopouštěl v úmyslu získat pro sebe nebo jiného nějaký majetkový prospěch. Dále pak namítá nedostatečné prokázání, že se trestné činnosti dopustil, a též to, že by postačil jiný typ vyvození právní odpovědnosti, neboť trestní postih má být pouze řešením ultima ratio.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy. K dílčím námitkám stěžovatele lze upozornit, že se jimi dostatečně zabýval dovolací soud, o čemž svědčí rekapitulace provedená výše v bodě 3 tohoto rozhodnutí.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu