ECLI:CZ:US:2019:2.US.3978.19.1
sp. zn. II. ÚS 3978/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1535/ 2019-164 ze dne 17. 10. 2019 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 276/2018-140 ze dne 14. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 2. 2018 č. j. 4 C 141/2017-73 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částky 679.000 Kč s příslušenstvím, 14.171 Kč a aby převzala vozidlo Mazda 6 2.2 D, VIN X, RZ XX. Napadeným rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 č. j. 55 Co 276/2018-140 Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že na vady vozidla se vztahovala dvouletá záruční doba a tříletou záruku - s taxativně vyjmenovanými výjimkami - žalovaná poskytla pouze na jednotlivé komponenty vozidla (§2113 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. z."). Uplatnil-li stěžovatel vadu 8. 4. 2016, učinil tak opožděně, neboť vozidlo převzal 27. 2. 2014; žalovaná namítla, že vada nebyla včas oznámena (§2111, §2112 o. z.). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť se domáhal přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné. Je třeba připomenout, že v souzené věci nejde o výjimečný případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry soudu, tedy o pochybení v procesu hodnocení důkazů, které by zakládalo oprávněnost námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
3. Stěžovatel namítá, že obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod tím, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z dvouleté záruční lhůty, ač žalovaný garantoval tříletou záruční lhůtu. Obecné soudy podle stěžovatele neprovedly navrhované důkazy, ač tyto byly pro rozhodnutí ve věci samé potřebné (výpověď účastníka, svědecké výpovědi ostatních poškozených, znalecký posudek na vady). Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze při svém rozhodování použily podle stěžovatele nesprávné ustanovení občanského zákoníku. Stěžovatel dále uvedl, že v rámci odvolacího řízení navrhl Městskému soudu v Praze doplnit dokazování. Městský soud v Praze doplnění dokazování nepřipustil se zdůvodněním, že tyto návrhy měl stěžovatel uplatnit u soudu prvního stupně.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, jsou zpracována pečlivě a odpovídají na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy. Rovněž způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy, z pohledu ústavně právního obstojí.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu