ECLI:CZ:US:2019:2.US.4003.19.1
sp. zn. II. ÚS 4003/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Helenou Ouředníkovou, advokátkou, se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019 č. j. 101 Co 216/2019-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 3. 2019 č. j. 31 Nc 3025/2018-251 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele (jako otce) na úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství tak, že obě dcery byly svěřeny do střídavé péče rodičů a stěžovatel byl zavázán přispívat na výživu jedné z dcer částkou 7 000 Kč měsíčně a na výživu druhé z dcer částkou 6 000 Kč měsíčně k rukám matky. Matka byla zavázána přispívat na výživu jedné z dcer částkou 5 500 Kč měsíčně a na výživu druhé dcery částkou 4 500 Kč měsíčně k rukám stěžovatele. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu - Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019 č. j. 101 Co 216/2019-359 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") bylo rozhodnuto o odvolání matky tak, že byla ponechána střídavá péče, jen byly korigovány doby, po které budou dcery u matky a otce, změnila se i doba, po níž je stěžovatel povinen přispívat na výživném (obdobně i u matky) a bylo sníženo výživné, které má platit matka k rukám stěžovatele. Dále takto vzniklý nedoplatek na stanoveném výživném za dobu od 1. 1. 2017 do 30. 9. 2019 ve výši 196 000 Kč pro jednu dceru a ve výši 168 000 Kč pro druhou dceru byl stěžovatel zavázán zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2020.
3. Stěžovatel namítá, že v řízení před odvolacím soudem došlo k vadám, neboť ačkoli odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud první instance, neočekávaně vyměřil stěžovateli i matce dluh na výživném. Součet dlužného výživného ve prospěch obou nezletilých činí pro stěžovatele 364 000 Kč, pro matku součet dlužného výživného ve prospěch obou dcer činí 98 500 Kč. Stěžovatel je tedy fakticky povinen zaplatit k rukám matky rozdíl, který činí částku ve výši 265 500 Kč. Podle stěžovatele z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč bylo k jeho vyměření přistoupeno. Stěžovatel pokazuje na to, že je povinností soudů svá rozhodnutí odůvodňovat, čemuž odvolací soud nedostál. Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné. Z celkové výše výživného, která původně činila 10 000 Kč měsíčně a kterou byla matka na základě rozsudku soudu prvního stupně povinna přispívat na zajištění životního standardu svých dvou nezletilých dcer, se tato částka snížila o celých 5 500 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu tak kleslo výživné matky na celkovou měsíční výši 4 500 Kč, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Nedostatečně odůvodněné snížení výše výživného vyměřeného matce tak dle stěžovatele zakládá porušení čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny, zakotvující právo nezletilých dětí na zvláštní ochranu, která spočívá rovněž v povinnosti rodičů poskytovat výživu dětem, zvláště pak těm, které se na ni prozatím nemohou pro svůj věk podílet a jsou tak odkázáni na své rodiče a zároveň článek 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví povinnost rodičů, kteří se o dítě starají, nést v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost a zabezpečení životních podmínek pro rozvoj dítěte. Podle stěžovatele tedy Krajský soud v Praze coby soud odvolací vzhledem k nedostatečnému a nepřesvědčivému odůvodnění závěrů, ke kterým během odvolacího řízení došel, založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a zasáhl tak výše uvedeným způsobem do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Současně prostřednictvím snížení výše výživného ze strany matky zasáhl do práva jejích a stěžovatelových nezletilých dětí, které tímto přišly o své právo na srovnatelnou životní úroveň s úrovní rodičů, čímž bylo zároveň zasaženo do ústavně zaručeného práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces a na právo dětí na ochranu a výživu, podstata jeho polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena na nesouhlasu s výši vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. Krajský soud ve svém rozhodnutí své závěry obecně odůvodnil v takovém rozsahu, že rozhodnutí nelze shledat ani rozporné s principy práva na spravedlivý proces, ani zcela nepřezkoumatelné, a jeho závěry nejsou z hlediska ústavně právního nepřijatelné.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti vůbec nemá ústavně právní dimenzi, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu