ECLI:CZ:US:2019:2.US.4036.18.1
sp. zn. II. ÚS 4036/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Karla Klinkovského, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Tovačovského 3161, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 1. 10. 2018 č. j. 58 Co 44/2018-233, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým mu (jako neúspěšnému žalovanému) bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 521.460 Kč a náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 6.667,- Kč.
2. Proti tomuto rozhodnutí vznáší stěžovatel v podstatě dvě námitky. Podle námitky první neměl odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty vycházet z ustanovení §8 odst. 1, nýbrž z ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel, ač byl žalován na vyklizení nemovitosti, jejíž hodnotu určit lze, totiž zdůraznil, že neužíval nemovitost celou, nýbrž pouze její část. Hodnotu této části pak lze určit jen s nepoměrnými potížemi. Zároveň stěžovatel upozorňuje, že byť se ve spise nacházel znalecký posudek, který hodnotu nemovitosti odhadl, nebyl tímto posudkem proveden důkaz, a proto z něho nebylo možno při stanovení tarifní hodnoty vycházet. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že ten nepřistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Individuální okolnosti případu totiž dle stěžovatele odůvodňovaly zásah soudu a snížení přiznaných nákladů řízení.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Jak již bylo shora uvedeno, jádrem stěžovatelovy argumentace je námitka, že náklady řízení, které měl žalobkyni nahradit, byly vypočteny dle chybně zvoleného ustanovení advokátního tarifu.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by totiž mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].
8. Pokud jde proto v tomto případě konkrétně o otázku aplikace ustanovení §9 odst. 1, resp. §8 odst. 1 advokátního tarifu, uvádí Ústavní soud, že není jeho úkolem přezkoumávat, které z těchto ustanovení mělo být při určení tarifní hodnoty sporu použito (to je otázka výhradně výkladu podústavního práva), nýbrž pouze zjistit, zda interpretací a aplikací ustanovení použitého v projednávané věci obecný soud nevybočil z naznačených ústavních mantinelů.
9. K tomu zdejší soud uvádí, že v napadeném usnesení je závěr o aplikaci ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu řádně odůvodněn a odvolací soud se důkladně vypořádává i s argumenty stěžovatele, které proti takovému postupu brojily (a jež nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti). Právní názor odvolacího soudu, podle něhož hodnotu věci či práva bylo možno určit, není svévolný a navíc se opírá o dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016, podle něhož se pro účely stanovení tarifní hodnoty i v řízení o vyklizení nemovitosti vychází primárně z hodnoty této nemovitosti. Výsledek řízení před odvolacím soudem i samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí proto Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
10. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že Ústavní soud akceptuje jako ústavně konformní i rozhodnutí "v opačném gardu", tj. rozhodnutí, v nichž je v rámci řízení o vyklizení nemovitosti stanovena tarifní hodnota podle ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, a nevychází se tudíž z hodnoty nemovitosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 201/01 ze dne 24. 1. 2002). Jak se totiž podává již ze shora uvedeného, úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury v oblasti intepretace advokátního tarifu; v závislosti na skutkových okolnostech případu a kvalitě odůvodnění aplikace toho či onoho ustanovení proto mohou být považovány za ústavně konformní obě varianty výkladu.
11. Protiústavní pochybení nespatřuje Ústavní soud ani v tom, že odvolací soud nepřistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací se soud se totiž potencialitou tohoto ustanovení explicitně a relativně podrobně zabýval (srov. zejména odst. 20 napadeného rozhodnutí), přičemž vzal v úvahu řadu relevantních faktorů, zejména pak kontext věci a majetkové poměry stěžovatele. Svůj závěr, tedy neaplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud rovněž řádně odůvodnil. Nejedná se tudíž o případ svévolného rozhodování o nákladech řízení, jak ve své stížnosti tvrdil stěžovatel.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu