ECLI:CZ:US:2019:2.US.4161.18.1
sp. zn. II. ÚS 4161/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aktivafin s.r.o., se sídlem Kroměříž, 1. máje 283/15, zastoupené Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Tovačovského 318, Kroměříž, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. KSPL 56 INS 7924/2013, 29 NSČR 175/2016-B-58, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. KSPL 56 INS 7924/2013, 3 VSPH 2394/2015-B-44, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2015, č. j. KSPL 56 INS 7924/2013-B-30, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Plzni vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce dlužnice vydal stěžovatelce jako zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitosti dlužnice ve výši 96.204,80 Kč. Námitky stěžovatelky, že by k uvedené částce měly být ještě připočteny smluvní úroky podle §171 insolvenčního zákona, neshledal důvodnými. Při řešení úpadku konkursem je totiž možné úročení pohledávek podle krajského soudu jen tehdy, je-li veškerý majetek zařazený do majetkové podstaty zpeněžen jedinou smlouvou o prodeji (srov. výslovně §290 insolventního zákona). Při jakémkoliv jiném způsobu zpeněžení majetku (při řešení úpadku konkursem) se pohledávky zajištěných věřitelů nenavyšují o úroky přirostlé po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil a následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
4. Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila (a činí tak i v ústavní stížnosti), že ustanovení §170 insolvenčního zákona sice skutečně obecně vylučuje uspokojení úroků v insolvenčním řízení, to však s výhradou, neupravují-li další ustanovení tohoto zákona z tohoto pravidla výjimku. Taková zvláštní úprava je pak obsažena např. v ustanovení §171 insolvenčního zákona. Na druhou stranu ale podle stěžovatelky ustanovení §290 a ustanovení §171 odst. 2 a odst. 3 insolvenčního zákona jsou zvláštními ustanoveními ve vztahu k ustanovením týkajícím se zpeněžení podniku nebo závodu dlužníka v konkursu. Nejde tak v tomto případě o obecná ustanovení týkající se prodeje majetku či zpeněžení majetkové podstaty v konkursu ani v oddlužení. Ustanovení §171 odst. 1 insolvenčního zákona (umožňující úročení zajištěných pohledávek) je naopak ustanovením obecným, které dopadá na zajištěné pohledávky věřitelů v insolvenčním řízení. Toto ustanovení je pak vtěleno do obecné části insolvenčního zákona, nikoliv výlučně do části upravující způsob řešení úpadku dlužníka konkursem či reorganizací. Předmětné ustanovení tak není omezeno pouze na věřitele v konkursu či reorganizaci. Proto stěžovatelce podle jejího názoru úrok ve smyslu ustanovení §171 insolvenčního zákona náleží.
5. S tímto výkladem stěžovatelky se však obecné soudy neztotožnily. Upozornily, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní nezajištěné pohledávky. Toto obecné pravidlo však může být modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně u některého ze způsobů řešení úpadku. Z ustanovení §171 insolvenčního zákona se pak podle obecných soudů podává, že zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o úpadku poskytuje protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění; ta je konkrétně představována možností úročení (jde tedy o zásadní výjimku vylučující úročení zakotvenou v §170 insolvenčního zákona). V případě zajištěné pohledávky se ovšem úročení promítá do oddlužení, stejně jako do konkursu, jakožto způsobů řešení úpadku. Z toho lze podle obecných soudů dovodit, že jde-li v případě stěžovatelky o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, pak neexistuje rozumný důvod pro výklad preferovaný stěžovatelkou, jenž by zajištěnému věřiteli garantoval při oddlužení úročení zajištěné pohledávky bez zřetele k tomu, zda půjde o zpeněžení jedinou smlouvou podle ustanovení §290 insolvenčního zákona, kdežto zajištěnému věřiteli při konkursu by garantoval úročení jen tehdy, půjde-li právě o zpeněžení jedinou smlouvou podle naposledy citovaného zákonného ustanovení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak vidno i jen z právě uvedené rekapitulace, v dané věci jde výlučně o výklad jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona, tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka se ostatně v ústavní stížnosti o žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci ani nepokouší; naopak Ústavnímu soudu předkládá jen svůj výklad relevantních ustanovení insolvenčního zákona, když ovšem obecné soudy (zvláště pak Nejvyšší soud) v ústavní stížností napadených rozhodnutích svoji odlišnou interpretaci (odlišnou od interpretace předkládané stěžovatelkou) náležitě vysvětlily. Ani stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti například disproporci, jež by vznikla za použití jejího výkladu mezi zajištěným věřitelem při oddlužení a při konkursu, nesnaží přesvědčivě vysvětlit a vyvrátit tak argumentaci provedenou obecnými soudy. Obecné soudy se ale - mimo jiné - pokusily vyložit výjimku z nemožnosti úročení pohledávek jako kompenzaci k míře omezení majetkových dispozic ze strany věřitele. O to se však stěžovatelka dostatečně nepokouší, když se naopak snaží aplikovat úpravu konkursu, která se obdobně použije i na ostatní řešení úpadku (ve vztahu obecného zvláštního) tak, aby dosáhla úročení bez ohledu na to, do jaké míry byla v dispozicích majetkovou úpravou jako věřitel omezena. Ve skutečnosti tak argumentace obsažená v ústavní stížnosti není ničím jiným, než pokračující polemikou stěžovatelky s výkladem podústavního práva provedeného obecnými soudy, což však (bez dalšího) nemůže založit kognici zdejšího soudu.
9. Pokud stěžovatelka upozorňuje, že v dané problematice ohledně možnosti úročení pohledávek v rámci insolvenčního řízení existoval zvláště mezi vrchními soudy rozpor, pak se nyní ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu rozdílné výklady pokouší sjednotit, což je právě úloha Nejvyššího soudu a nikoliv Ústavního soudu (srov. zejm. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Interpretace předložená Nejvyšším soudem je pak podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelná, když stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku opak ani dostatečně netvrdí.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou ústavněprávně souladná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo protiústavním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu