ECLI:CZ:US:2019:2.US.597.19.1
sp. zn. II. ÚS 597/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem Bozděchova 7, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017 č. j. 4 T 61/2017-458, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018 č. j. 2 To 19/2018-499 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2018 č. j. 7 Tdo 1426/2018-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soukromý a rodinný život dle čl. 10 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel odsouzen za zločin znásilnění k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedeného skutku se dopustil tím, že opakovaně donutil k pohlavnímu styku nezletilou dívku, čímž jí způsobil posttraumatickou stresovou poruchu. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu rozporuje jednotlivá skutková zjištění obecných soudů obdobně, jak činil i v řízení před nimi. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebylo bezpochyby prokázáno, že by se jednání vůči poškozené dopustil právě on, přičemž provedené důkazy podle něj nevytvořily ucelený logický řetězec, který by vylučoval, že poškozenou popisovaného jednání se nestalo či že se dopustila jiná osoba. Pokud by se skutečně stěžovatel měl dopouštět jednání popisovaného poškozenou, pak je zcela nelogická, aby tato pobyty v domě stěžovatele sama aktivně vyhledávala, že by si jednání stěžovatele po dobu cca 5 let nechávala pouze pro sebe, aniž by své rodině slovně či svým chováním cokoli naznačila. Namítá i pravidlo in dubio pro reo a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel namítá obecně, že mu nebyla trestná činnost dostatečně dokázána a že obecné soudy špatně provedly právní posouzení jeho věci. Nesouhlasí tak se skutkovými zjištěními a s výkladem podústavního práva.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Rovněž v případě stěžovatele nedošlo ani k ústavně nepřijatelnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, nedošlo ani k porušení principu presumpce neviny. Podstata rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkového posouzení věci obecnými soudy, do této jejich pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu