ECLI:CZ:US:2019:2.US.619.19.1
sp. zn. II. ÚS 619/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 28 Co 183/2018-798 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2018 č. j. 0 Nc 30005/2015-736, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Z. Š. a nezletilého N. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena základní práva nezletilého N. i jeho na rodinný život a jeho ochranu zaručená v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále základní právo stěžovatele na péči o děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i základní právo nezletilého N. na prioritu ochrany jeho nejlepšího zájmu dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i základní právo stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018 č. j. 28 Co 183/2018-798 ve výroku II. ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 1. 2018 č. j. 0 Nc 30005/2015-736, a to co do částky 4 000 Kč měsíčně u běžného výživného a v celém rozsahu u dlužného výživného. Stěžovatel návrh odůvodnil tím, že výše výživného je stanovena k újmě stěžovatele, jeho zbývajících nezletilých dětí a manželky. Podotkl, že výkon rozhodnutí přiznaného pravomocnými rozsudky by mohl znamenat nepoměrně větší újmu pro stěžovatele, než jaká vznikne jiným osobám při odložení vykonatelnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v rozsáhlém odůvodnění své stížnosti vyjadřuje především nesouhlas s tím, že obecné soudy nezletilého syna N. V. svěřily do výlučné péče matky Z. Š., když má za to, že všechny zákonné podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů byly splněny. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná, postrádající náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř., neboť soudy neuvedly, jaké důkazy byly provedeny, jak je hodnotily, o které z nich opřely svá zjištění a jakými úvahami se řídily. Obecné soudy neprováděly řádné dokazování a rozhodly, aniž by obvodní soud vyhověl návrhu stěžovatele na znalecké zkoumání nezletilého a jeho rodičů. Stěžovatel považuje za zastaralé, překonané a nesprávné úvahy soudu, jež jsou v rozporu se zájmem dítěte, soudní praxí a celoevropskou tendencí, že čtyřleté dítě je v takovém věku, že potřebuje větší míru péče a přítomnost matky. Soudy se nezabývaly dopadem tohoto výchovného modelu na nezletilého, konkrétně se vůbec nezabývaly zákonným požadavkem, že ve střídavé péči budou lépe zajištěny potřeby nezletilého, což navazuje na zásadu sledování zájmů dítěte.
4. Rovněž soudy pochybily při stanovení vyživovací povinnosti, neboť nepřihlédly k odůvodněným potřebám nezletilého a majetkovým poměrům stěžovatele. V soudním řízení nebylo prováděno řádné dokazování, vyjma zjištění příjmů, a výši výživného odůvodnily vysokou životní úrovní, což samo o sobě nemůže vést k určení výše výživného. Stanovená výše výživného je nepřiměřená a je na úkor jeho dalších nezletilých dětí a manželky, na druhou stranu soud pominul, že matka nezletilého nastoupila do zaměstnání. Stěžovatel nesouhlasil s nedoplatkem na výživném a požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poukazoval na to, že ve věci již jednou rozhodoval obvodní soud (24. 8. 2015), rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele zrušeno. Dle jeho tvrzení jsou podstatné rozpory mezi rozsudky ve věci vyčíslení dluhu na výživném, kdy nebylo přihlédnuto k tomu, že otec hradil v dostatečné míře materiální potřeby nezletilého (bydlení). V napadených rozhodnutích dospěly soudy k odlišnému závěru a svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnily.
5. Stěžovatel poukázal na konkrétní judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 2482/13) a protiústavnost rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatel se dovolává zásahu Ústavního soudu pro porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po seznámení se s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 Nc 30005/2015 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Podstata ústavní stížnosti spočívala v nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů.
9. Povinnost orgánu, rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte je zakotvena v Úmluvě o právech dítěte přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku a vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte"), konkrétně pak v jejím čl. 3 odst. 1, jenž stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte."
10. S ohledem na výše citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte byla povinnost soudů mít při rozhodování o výchově nezletilého dítěte na zřeteli především jeho zájem. Ustanovení §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") stanoví, že soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče nebo do společné péče, jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby. Soud při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodiče sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů.
11. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399); nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363; nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167); nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213); nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683); nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629); nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".
13. K vymezení zájmu nezletilého, s ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu, obvodní soud i městský soud dospěly k závěru, že střídavá péče není v nejlepším zájmu nezletilého a je potřeba zajistit nezletilému stabilní prostředí. V tomto ohledu bylo nezbytné, aby obecné soudy rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu nezletilého tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, a to svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy širokého styku dítěte s druhým rodičem. Městský soud zdůraznil, že s přihlédnutím k nízkému věku nezletilého ho svěřil do péče matky, která je schopna zajistit stabilní výchovné prostředí. Městský soud uvedl, že nezletilý navštěvuje mateřskou školu, má dobré vztahy s oběma rodiči a nebylo prokázáno, že by matka nezletilého vůči otci negativně ovlivňovala. Nezletilý má dobré vztahy i s prarodiči z obou stran, jeho zdravotní stav je dobrý a oba rodiče jsou rovněž zdraví. Rodiče potvrdili, že nejsou spolu schopni komunikovat ani na elementární úrovni a nepředávají si informace ani o zdravotním stavu nezletilého. Stěžovatel podal návrh na uložení povinnosti matce informovat ho o všech důležitých okolnostech, které se týkají nezletilého syna a v nich vyžadovat otcův souhlas. Rovněž bylo zahájeno řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého a pro všechna řízení byl nezletilému stanoven opatrovníkem Městská část Praha 8. Předběžnými opatřeními byl upravován styk nezletilého s otcem a matce bylo zakázáno vycestovat s nezletilým z České republiky bez předchozího písemného souhlasu otce. Dále před obecnými soudy probíhala řízení v související věci na určení i popření otcovství (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 2. 2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017č. j. 19 Co 200/2017-344), dle kterého je stěžovatel otcem nezletilého N.
14. Vzhledem k uvedenému by Ústavní soud nemohl považovat rozhodnutí mající na zřeteli zájem dítěte, jímž by dítě bylo ve střídavé péči rodičů za situace, kdy vztahy mezi rodiči jsou napjaté, což vyplynulo z jednání před soudem a vzájemné korespondence. Ústavní soud pak shora naznačený způsob, jakým městský soud vymezil zájem nezletilého, považuje za ústavně konformní i v nyní posuzované věci. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud dodává, že rozhodnutím městského soudu byl nejen dostatečně akcentován zájem nezletilého, který musí být vždy prioritním hlediskem, ale zohledněno bylo i právo obou rodičů pečovat o své dítě, jež je garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny a které musí být při rozhodování o úpravě styku dítěte s jeho rodiči rovněž vzato v úvahu.
15. Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatele, že byla porušena práva stěžovatele tím, že obvodní soud se v odůvodnění rozsudku blíže nevypořádal s důkazním návrhem otce, aby nezletilý byl podroben znaleckému zkoumání. Městský soud toto pochybení napravil, když námitku stěžovatele přezkoumal, ale dospěl k závěru, že pochybení obvodního soudu není taková vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Městský soud v rámci odvolacího řízení nepovažoval za nezbytné podrobit nezletilého znaleckému zkoumání, které by pro něj bylo jistou zátěží. Tvrzení stěžovatele o tom, že nezletilý trpí poruchou autistického spektra, které neprokázal lékařskými zprávami ani jinými relevantními důkazy, vyhodnotil městský soud jako nepodložené. S ohledem na zprávy opatrovníka (č. l. 781), který vypovídal o tom, jak dítě prospívá a jak probíhají styky s širší rodinou, městský soud považuje rozhodnutí o svěření do péče matky za přínosné. Výhrady otce k péči matky o nezletilého se nepotvrdily, jak vyplynulo ze zprávy opatrovníka. V době vydání rozsudku městského soudu byly nezletilému čtyři roky. Ústavní soud přitom dovodil, že u dětí mladších deseti let zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí či prostřednictvím opatrovníka a není již nezbytné vyslýchat nezletilého soudem [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 25].
16. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele, že soud pochybil při stanovení vyživovací povinnosti, neboť nepřihlédl k odůvodněným potřebám nezletilého a majetkovým poměrům stěžovatele. Stěžovatel pracuje jako advokát ve sdružení, má vyživovací povinnost k manželce, dvěma nezletilým dětem a nezletilému N. Po přezkoumání majetkových poměrů (nemovitý majetek) městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel podává rozdílné informace ohledně skutečného čistého měsíčního příjmu, čímž relativizuje údaje uvedené v daňových přiznáních. Dle §913 odst. 1 občanského zákoníku byla stěžovateli stanovena povinnost platit nižší výživné, a to ve výši 8 000 Kč, a to s ohledem na majetkové poměry, jeho schopnosti a možnosti i na počet vyživovacích povinností. Vzal v úvahu i příjem matky, která zcela nahrazuje výživné výkonem osobní péče dle §913 občanského zákoníku. Městský soud přezkoumal i vyčíslení dlužného výživného obvodním soudem, který shledal správným, proto jej změnil jen ohledně doby dlužného výživného od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2018.
17. Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím městského soudu upraveny. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci. O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy svého nezletilého syna přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyl poškozován nezletilý, který má k oběma velmi silný citový vztah a může tak vnímat rozpory mezi nimi velmi intenzivně. Městský soud důkladně posoudil všechny provedené důkazy, včetně návrhu opatrovníka a doporučení znalce na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry identity nezletilého N., stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jeho rodinných vazeb, a rozhodnutí řádně odůvodnil.
18. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána přiléhavou.
20. K stěžovatelově žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí v uvedeném rozsahu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tento návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313), usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15, usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18, usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 75/19 a jiné]. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu