ECLI:CZ:US:2019:2.US.733.17.1
sp. zn. II. ÚS 733/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. C., zastoupené Mgr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 24. srpna 2012 č. j. GI-TC-289-44/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 61 To 218/2016-732, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. března 2016 č. j. 38 T 134/2015-693 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. ledna 2017 č. j. 1 NZO 6001/2017-8, za účasti Generální inspekce bezpečnostních sborů, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a J. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 38 T 134/2015 se podává, že napadeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložena věc podezření z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit pprap. Policie České republiky J. T. jednáním, popsaným v usnesení. Orgán GIBS vzal po prověření věci za prokázané, že zasahující policista použil střelnou zbraň v souladu se zněním §32 trestního zákoníku, tedy v souladu s §56 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"). Uvedené usnesení o odložení věci Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") zrušilo a věc vrátilo orgánu GIBS k došetření. Dne 24. 8. 2012 byla věc znovu odložena a stížnost stěžovatelky byla dozorovým státním zastupitelstvím zamítnuta. Nejvyšší státní zastupitelství v této skončené věci nařídilo podle §12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") kontrolu, přičemž s ohledem na neúplnost skutkových zjištění dospělo k závěru, že orgán GIBS nepostupoval v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Dozorovému městskému státnímu zastupitelství rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015 č. j. 1 NZN 404/2014-45 uložilo, aby orgánu GIBS přikázalo podle §157 odst. 2 věty první tr. řádu písemným pokynem doplnit prověřování podle §158 odst. 3 tr. řádu a poté ve věci znovu rozhodnout. Městské státní zastupitelství poté věc znovu otevřelo a dne 12. 2. 2015 předalo spis orgánu GIPS s pokyny k dalšímu prověřování.
3. Po doplnění prověřování orgán GIBS usnesením ze dne 30. 7. 2015 č. j. GI-TC-289-108/2012 zahájil podle §160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání J. T. (dále jen "obviněný") pro přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Po skončení přípravného řízení dne 3. 12. 2015 podalo městské státní zastupitelství u obvodního soudu na obviněného obžalobu.
4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, s tím, že skutek popsaný ve výroku rozsudku není trestným činem. Stěžovatelka měla jako matka M. C., která byla v důsledku zásahu obviněného usmrcena, v trestním řízení postavení poškozené. Se svým nárokem na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku rozhodl městský soud napadeným usnesením, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve výroku, jímž byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož tento nárok měl být uplatnitelný nikoliv proti obviněnému, ale proti Policii České republiky. Městský soud shledal, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, důkazy byly odpovídajícím způsobem hodnoceny a skutková a právní zjištění jsou správná.
6. Dne 22. 12. 2016 bylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručeno podání stěžovatelky označené jako "Žádost o výkon kontroly skončené věci podle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Napadeným vyrozuměním byla stěžovatelka informována, že Nejvyšší státní zastupitelství nebude již činit žádné kroky.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Domnívá se, že bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zásahem do jejího soukromého a rodinného života a zároveň právo na život dcery. Její usmrcení pro ni mělo výrazný dopad, přičemž se v rámci trestního řízení nepochopitelně nedočkala žádného zadostiučinění, když opakovaně vyslechla, že smrt její dcery v podstatě nebyla způsobena neoprávněně, nikdo za to nebyl potrestán. Má za to, že použití zbraně bylo v rozporu se zásadou proporcionality a s nutnou opatrností, neboť šlo o zadržení pachatele krádeže, takže bylo upřednostněno právo vlastnit majetek před právem na život. Zásah policisty byl považován za oprávněný, ačkoliv překročil nezbytně nutnou míru. Je přesvědčena, že bez ohledu na to, zda obviněný viděl či neviděl usmrcenou, neměl za silného silničního provozu a za šera použít zbraň, neboť tím ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Stěžovatelka se domnívá, že došlo k opakovaným pochybením, která porušila její právo na soudní ochranu. Má za to, že celý výsledek významně ovlivnil celkový nekvalifikovaný postup orgánu GIBS, výpověď obviněného byla posuzována jako jeden z hlavních důkazů na rozdíl od výpovědi svědka V. H., řidiče ukradeného vozidla. Shledává jasný záměr zastavit trestní stíhání původně obviněného, poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a na kamerové záznamy, které byly jako důkaz nedostatečné. Dle jejího přesvědčení bylo prověřování a vyšetřování vedeno tendenčně a nebyl brán ohled na postavení a práva poškozené. Vůči rozhodnutí městského soudu namítá, že je v něm nevhodně uvedeno, že usmrcená vědomě a pod vlivem drog nasedla s řidičem do odcizeného vozidla, což však nijak neospravedlňuje nezákonný zásah obviněného. Jeho jednání nebylo ani dostatečně právně kvalifikováno, když bylo opomenuto možné naplnění znaků skutkových podstat dalších trestných činů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství a předchozím rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Napadá-li však stěžovatelka i rozhodnutí orgánu GIBS ze dne 24. 8. 2012, kterým byla věc podezření ze spáchání trestného činu odložena, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť z podnětu Nejvyššího státního zastupitelství, které nařídilo kontrolu této skončené věci, dozorové městské státní zastupitelství věc znovu otevřelo a přikázalo orgánu GIBS, aby doplnil prověřování a poté ve věci znovu rozhodl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, které zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterým se trestní proces končí. Na straně druhé však Ústavní soud upozornil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování, a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tedy tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
11. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) vyplývá, že právo na život musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení tohoto práva musí být podrobena účinnému vyšetřování.
12. Byť tedy Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o zájem a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné, a že úprava práv poškozeného v tr. řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)], z iniciativy poškozeného výjimečně zrušil napadená trestní rozhodnutí, došlo-li jejich vydáním rovněž k porušení nějakého významného a nenahraditelného hmotného základního práva. I v této souvislosti ovšem zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku.
13. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu [srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení poškozeným požadovaného výsledku (srov., kromě odkazů uvedených v bodech 10. a 12., např. také usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody, ale může přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
14. V nyní posuzovaném případě, přes počáteční nedostatečné prověřování věci orgánem GIBS, které však bylo na příkaz Nejvyššího státního zastupitelství napraveno, Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v přípravném řízení svým povinnostem na účinné vyšetřování nedostály. Orgán GIBS provedl další nezbytné úkony stanovené pokynem dozorového státního zástupce ze dne 12. 2. 2015. Jeho výsledky ho pak vedly k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro přečin usmrcení z nedbalosti. V rámci vyšetřování byly vyslechnuty všechny zainteresované osoby i další svědkové, byli přibráni znalci z oboru zdravotnictví - soudního lékařství, znalec z oboru zdravotnictví - toxikologie, znalec z oboru střelivo a výbušniny - munice, balistika a střelnice, znalec z oboru doprava silniční a strojírenství, dále bylo provedeno ohledání místa činu a vyšetřovací pokus, byly vyžádány záznamy z městského kamerového systému z míst pronásledování odcizeného vozu a další listinné důkazy. Po skončení přípravného řízení byla na obviněného podána obžaloba, a věc se tak dostala do stádia řízení před soudem.
15. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž rozhodující pravomoci příslušely převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. Jak se podává ze soudního spisu, v průběhu nařízených hlavních líčení byly provedeny všechny důkazy z přípravného řízení, včetně podrobných výslechů zpracovatelů znaleckých posudků a přehrání kamerového záznamu z bezpečnostních kamer a videozáznamu vyšetřovacího pokusu. Další návrhy na doplnění dokazování ostatně vzneseny nebyly, a to ani poškozenou. Z napadeného rozsudku obvodního soudu pak zřetelně vyplývá, že soud věnoval patřičnou pozornost i hodnocení provedených důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obžalobou. Městský soud nezjistil, že by obvodní soud některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Skutkový děj, jak je uveden ve skutkové větě, včetně zjištění, že obviněný poškozenou v pronásledovaném vozidle v žádném okamžiku služebního zákroku nezaznamenal, je popisován shodně všemi důkazy a nezpochybnil jej ani státní zástupce. Jádrem sporu bylo právní posouzení jednání obviněného, který měl dle obžaloby předvídat následek. Tím se soudy také velmi podrobně zabývaly. Shledaly-li však, že s ohledem na všechny okolnosti případu tomu tak nebylo, a že k objektivně tragickému následku došlo v rámci služebního zákroku policisty při oprávněném použití střelné zbraně, ani tomuto jejich řádně odůvodněnému závěru nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout, neboť odpovídá provedenému a řádně zhodnocenému dokazování. Na tom nemůže nic změnit přesvědčení stěžovatelky, že zásah policisty překročil nezbytně nutnou míru, neboť oba soudy dostatečně zdůvodnily, proč tomu tak nebylo. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že argument městského soudu (vyplývající ze znaleckého posudku z odvětví toxikologie) o tom, že poškozená pod vlivem drog vědomě sedla s řidičem do odcizeného vozidla a zúčastnila se "honičky" s policií, nemá na posouzení věci velký vliv, neboť zběsilou jízdu svého přítele ovlivnit nemohla, její přesvědčení, že šlo o zákrok nepřiměřený, však soudy vyvrátily, přičemž přezkoumatelným způsobem vyložily, proč posoudily použití služební pistole obviněným za přiměřený služební zákrok, byť byl jeho následek, který nemohl obviněný předvídat, tragický. Stěžovatelka se sice domnívá, že vzniklému následku mohl obviněný zabránit, jak však poukázal městský soud, vzhledem k nastalé situaci, podrobně popsané v rozhodnutí obvodního soudu, bylo použití zbraně jedinou možností služebního zákroku.
16. Pro zjištěné nedostatky v prověřování Nejvyšší státní zastupitelství z podnětu stěžovatelky původně odloženou věc znovu otevřelo. V případě jejího druhého podnětu po vydání pravomocných soudních rozhodnutí, v němž poukazovala na nesprávné právní posouzení a dožadovala se podání dovolání, však již Nejvyšší státní zastupitelství důvod k takovému kroku neshledalo. Jak se totiž podává z napadeného vyrozumění, po prostudování celé věci přisvědčilo závěru soudů obou stupňů, že za daných okolností obviněný ke střelbě podle zákona o policii byl oprávněn, a to dokonce z více důvodů. Právní posouzení skutku obvodním soudem tedy, s ohledem na dovozené skutkové závěry, shledalo správným.
17. Lze uzavřít, že orgány činné v trestním řízení provedly úplné vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu, což vyústilo v podání obžaloby. Následně soudy obou stupňů věc řádně posoudily a výše uvedeným způsobem v ní rozhodly. Tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatelky na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno. Jak bylo uvedeno shora, právo na účinné vyšetřování trestné činnosti neobsahuje na ústavněprávní úrovni právo na přijetí konkrétních právních závěrů, nýbrž pouze právo na řádné zjištění a vyhodnocení skutkových okolností případu. Této povinnosti soudy, před nimiž se nacházelo těžiště celého trestního procesu, dostály.
18. Je namístě připomenout, že napadená rozhodnutí nebrání tomu, aby stěžovatelka uplatnila případný nárok na náhradu škody vůči Policii České republiky soukromoprávními prostředky.
19. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nepodařilo. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost proti usnesení orgánu GIBS ze dne 24. 8. 2012 jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu