ECLI:CZ:US:2019:2.US.811.19.1
sp. zn. II. ÚS 811/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B. M., st. příslušnost Polská republika, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, P.O.BOX 28, Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019 č. j. 2 To 18/2019-15186 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. 49 T 6/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na ochranu soukromého života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Dále namítá, že byl porušen princip šetření podstaty a smyslu základních práv zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel byl dne 19. 9. 2018 vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2017 č. j. 2 Nt 107/2017-40 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ("krajský soud") ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. 1 To 636/2017, a to z důvodů podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. V přípravném řízení bylo dvakrát rozhodnuto o tom, že stěžovatel se ponechává ve vazbě (usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2018 a 12. 9.2018). Obžaloba byla podána k soudu dne 18. 10. 2018; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2018 č. j. 49 T 6/2018-14901 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. 2 To 93/2018 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě dle §72 odst. 3 trestního řádu a současně nebyly aplikovány instituty nahrazující vazbu.
3. V záhlaví uvedenými rozhodnutími krajského a vrchního soudu bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §72 odst. 3 trestního řádu za použití §71 odst. 1 a §72 odst. 1 trestního řádu. Při posouzení otázky, zda trvají důvody vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu, vycházely obecné soudy ze spisového materiálu (zejména listinných důkazů o dodávkách minerálních olejů a účetních dokladů, protokolů o sledování osob a věcí, šetření celních orgánů, domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, výpovědí svědků a dokumentace šetření prostředky operativně pátrací techniky), z něhož vyplývá, že skutky, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, mají všechny znaky stíhaného trestného činu a existují zřejmé důvody k podezření, že se obžalovaní trestné činnosti dopustili. Existuje důvodná obava, že stěžovatel v případě propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost (zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby), jejíž rozpětí zákonné trestní sazby činí 5 až 10 let odnětí svobody. Trestné činnosti se navíc podle obecných soudů dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V případě uznání vinným mu proto hrozí přísný trest nepodmíněného odnětí svobody. Stěžovatel je polským státním příslušníkem, na území České republiky nemá stálé bydliště, zdržoval se zde pouze krátkodobě v penzionech a hotelích a prokazatelně se pohyboval i v jiných členských státech. Stěžovatel o sobě podává rozporné informace (k tomu viz předchozí rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti ponechání ve vazbě). U stěžovatele je rovněž dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, aby tak získal finanční prostředky pro uspokojování svých potřeb. Stěžovatel je nemajetný, má dluhy a před vzetím do vazby nebyl nikde legálně zaměstnán ani nepodnikal. Protiprávní jednání, za které je stíhán, zjevně představovalo významný zdroj příjmů. V souvislosti s projednávanou daňovou trestnou činností s mezinárodním přesahem nabyl řadu zkušeností a kontaktů.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup vrchního soudu, který v záhlaví uvedeném usnesení uvedl, že stěžovatel svou stížnost proti rozhodnutí krajského soudu neodůvodnil, přestože odůvodnění stížnosti stěžovatel krajskému soudu doručil sedm dnů před rozhodnutím vrchního soudu a administrativní chybou na straně justice nebylo založeno do spisu. Z důvodu tohoto pochybení se vrchní soud vůbec nezabýval stěžovatelovými námitkami. Stěžovatel rovněž poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze strany vrchního soudu. K meritu věci stěžovatel namítá, že krajským soudem došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť do svého rozhodnutí nekriticky převzal obsah obžaloby. K obžalobě samotné stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, kolik oleje bylo dovezeno na daňové území České republiky, nýbrž pouze kolik oleje bylo zakoupeno společností EDISONE, Ltd., a dovezeno do Rakouska. Stěžovatel dále rozporuje údaje o množství přepraveného oleje. Obžaloba se nijak nevypořádává s tvrzením stěžovatele, že jednal zcela legálně, když vyvážel minerální olej do Rakouska, kde ho prodával zahraničním odběratelům. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s rozšiřujícím výkladem pojmu "organizovaná skupina".
5. Ke své osobě uvádí, že mu během řízení zemřel otec, po kterém zdědil část rodinného domu, změna ve výpovědi, že již není nemajetný, proto není v rozporu se závěry obecných soudů rozporuplná. Nesouhlasí ani se zpochybňováním svého partnerského vztahu. Jedná se o vážný vztah, jeho partnerka ho ve vazební věznici pravidelně navštěvuje a oficiálně nesdílejí společnou domácnost pouze s ohledem na polské společenské konvence. Stěžovatelovi by ani nemělo být kladeno k tíži, že cestoval do členských států Evropské unie, když volný pohyb osob po Evropské unie je přímo podstatou tohoto společenství. Závěrem stěžovatel uvádí, že vazba je toliko fakultativním institutem a představuje závažný zásah do práv jednotlivce, měla by být proto orgány činnými v trestním řízení uplatňována zdrženlivě. Má pouze zajišťovací funkci, neměla by sloužit jako sankce.
6. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud se podrobně vypořádal s problematikou existence vazebních důvodů. Ze spisového materiálu vyplývá důvodné podezření, že stěžovatel svým jednáním naplnil znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby v kvalifikované formě, tj. ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Námitky týkající se skutkových zjištění ohledně osoby stěžovatele nemohou dle vrchního soudu nijak zpochybnit komplexní vyhodnocení všech skutečností, které byly ohledně stěžovatele zjištěny. K dodatečně zaslanému odůvodnění stížnosti proti usnesení krajského soudu sp. zn. 49 T 6/2018 o ponechání stěžovatele ve vazbě, vrchní soud uvádí, že trestní řád řízení o stížnosti nijak neformalizuje a s případným neodůvodněním stížnosti nespojuje žádné procesní následky. Vazební věci je třeba dle §2 odst. 4 trestního řádu projednat s největším urychlením; je-li podána pouze blanketní stížnost, obhajoba musí vnímat riziko, že o stížnosti bude rozhodnuto, aniž by bylo vyčkáno odůvodnění stížnosti. V posuzovaném případě bylo v blanketní stížnosti ze dne 24. 1. 2019 uvedeno, že bude odůvodněna ve lhůtě 7 dnů; doplnění však bylo krajskému soudu doručeno teprve 7. 2. 2019. Bylo-li by odůvodnění doručeno ve stanovené lhůtě 7 dnů, lze důvodně předpokládat, že by odůvodnění vrchnímu soudu došlo ještě před rozhodnutím o stížnosti. Závěrem vrchní soud upozorňuje, že posuzovaná věc se týká trestního řízení ve skupinové trestní věci. Vrchní soud nerezignoval na odůvodnění svého rozhodnutí, v rozhodnutí se ztotožnil se závěry krajského soudu, což bylo s ohledem na jejich komplexnost plně dostačující.
7. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve shrnuje průběh řízení po rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě: rozhodnutí bylo vyhlášeno dne 21. 1. 2019, písemné vyhotovení bylo stěžovateli doručeno dne 25. 1. 2019, obhájci dne 24. 1. 2019; dne 24. 1. 2019 byla podána blanketní stížnost s tím, že odůvodnění bude zasláno ve lhůtě 7 dnů; dne 7. 2. 2019 obdržel vrchní soud spisový materiál spolu s podanou stížností; dne 7. 2. 2019 bylo krajskému soudu doručeno odůvodnění stížnosti; krajský soud odůvodnění vrchnímu soudu odeslal dne 14. 2. 219. Krajský soud je toho názoru, že k žádnému pochybení při předávání stížnosti na straně obecných soudů nedošlo. Zákon odůvodnění stížnosti nevyžaduje, soud prvního stupně tedy není povinen vyčkat zaslání odůvodnění. Krajský soud dále upozorňuje, že z bodu 13 v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu je patrné, že soud zkoumal oba vazební důvody a připomíná, že rozhodnutí o vazbě nemůže být založeno na zcela bezpečném a kategorickém zjištění stran vazebních důvodů; soud vždy rozhoduje v rovině určité pravděpodobnosti. Provedeným dokazováním v hlavním líčení nedošlo, v rozporu s tvrzením stěžovatele, k žádným změnám stran zjištěného skutkového stavu. K námitce týkající se pojmu organizovaná skupina krajský soud uvádí, že každý obžalovaný byl minimálně srozuměn s tím, že včleněním se do stíhaného obchodování se stává součástí skupiny osob, která se touto činností zabývá, nadto v mezinárodním měřítku.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
10. K problematice nepřihlédnutí k opožděnému doplnění stížnosti Ústavní soud předně konstatuje, že je především věcí toho, kdo podal blanketní opravný prostředek, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl [nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119)]. Na druhou stranu právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)].
11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1692/18 ze dne 4. 9. 2018 Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na dodržování principů spravedlivého procesu je nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto. Orgán rozhodující o stížnosti proto musí nejen vyčkat konce lhůty, ale je povinen rovněž zohlednit, že doplnění může být učiněno prostřednictvím orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a že při postoupení podání může vzniknout určitá časová prodleva. Nemá-li tedy doplnění stížnosti k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění bylo doručeno či nikoliv.
12. Ústavní soud ze spisového materiálu ověřil, že stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení krajského soudu o ponechání ve vazbě podal blanketní stížnost, ve které avizoval doplnění ve lhůtě 7 dnů. Stížnost byla krajskému soudu dle záznamu o ověření elektronického podání doručena dne 24. 1. 2019. Stížnost a spisový materiál byl vrchnímu soudu předložen dne 6. 2. 2019, tj. 13 dní po podání blanketní stížnosti. Doplnění stížnosti bylo krajskému soudu dle záznamu o ověření elektronického podání doručeno teprve dne 7. 2. 2019 v 21:18 hod., tedy po odeslání spisu nadřízenému soudu a 7 dnů po uplynutí avizované lhůty k doplnění stížnosti. Doplnění stížnosti bylo krajským soudem vrchnímu soudu odesláno dne 11. 2. 2019, vrchnímu soudu bylo následně doručeno v pondělí 14. 2. 2019. Vrchní soud o stížnosti rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením dne 14. 2. 2019.
13. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že postupem obecných soudů při rozhodování o stížnosti nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel doplnil odůvodnění stížnost 14 dní po podání blanketní stížnosti a 7 dní po avizované lhůtě k doplnění. Obecné soudy postupovaly přiměřeně, když krajský soud nejprve vyčkal 13 dní od podání blanketní stížnosti, aby umožnil stěžovateli její doplnění před postoupením vrchnímu soudu. S ohledem na to, že krajský soud spisový materiál postoupil vrchnímu soudu teprve šest dní po uplynutí avizované lhůty k doplnění stížnosti, neměl vrchní soud rozumného důvodu se domnívat, že by včasné doplnění stížnosti nebylo součástí spisového materiálu, a nebyl proto povinen si případné doplnění stížnosti ověřit u prvoinstančního soudu. Stěžovatelem učiněné pochybení v předchozím řízení spočívající v opožděném doplnění stížnosti jde proto výlučně k jeho tíži.
14. Ohledně odůvodnění v záhlaví označeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud shledal, že vzhledem k tomu, že se vrchní soud se závěry krajského soudu zcela ztotožnil, mohl na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí odkázat, aniž by musel stejné argumenty znovu opakovat. Mohl tak učinit zvláště za situace, kdy neměl k dispozici odůvodnění stěžovatelovy stížnosti, a proto nemusel vypořádávat konkrétní stížností námitky [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 411/18 ze dne 3. 4. 2018].
15. Co se týče samotného posouzení existence vazebních důvodů krajským soudem, Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a vůbec na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10 či I. ÚS 2208/13).
16. Krajský soud v posuzovaném případě shledal existenci obavy z útěku stěžovatele [§67 písm. a) trestního řádu] a obavy z možného dalšího páchání trestné činnosti [§67 písm. c) trestního řádu]. Při odůvodnění útěkové vazby dostál požadavkům vyplývajícím z ústavního pořádku, když zkoumal nejen konkrétní vysokou trestní sazbu hrozící stěžovateli z důvodu podezření ze spáchání závažné trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, nýbrž i skutečnosti zvyšující obavu z útěku jako skutečnost, že stěžovatel není nijak místně vázán v České republice, nemá zde stálé bydliště, zaměstnání, majetek ani žádné zaopatřovací vazby a v minulosti se pohyboval napříč členskými státy Evropské unie [k tomu srov. blíže nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545) a nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)]. Aktuální partnerský vztah, který stěžovatel v řízení před krajským soudem nijak nezmínil, není pro nynější přezkum relevantní. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že odůvodnění útěkové vazby obstojí i vzhledem k již relativně dlouhodobému trvání vazby.
17. Ani v odůvodnění existence obavy z možného dalšího páchání trestné činnosti stěžovatelem neshledal Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Krajský soud odkázal na to, že stěžovatel nemá stálé zaměstnání, nepodniká a naopak má dluhy. Během trestné činnosti rovněž nabyl řadu zkušeností a kontaktů nezbytných k provádění daňové trestné činnosti s mezinárodním přesahem. Posouzení viny stěžovatele nebylo předmětem přezkoumávaného řízení, Ústavní soud se proto námitkami vztahujícími se k věci samé blíže nezabýval. Obecné soudy rovněž nevybočily z mantinelů vazebního řízení jakožto zajišťovacího institutu, tvrzení stěžovatele stran použití vazby jako sankčního prostředku shledal Ústavní soud zcela nedůvodným.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu