ECLI:CZ:US:2019:2.US.933.19.1
sp. zn. II. ÚS 933/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šlechty, zastoupeného JUDr. Milanem Vrbou, Ph.D., advokátem se sídlem Slezská 2033/11, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 11. 2018, č. j. 18 C 213/2004-871, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 35 Co 413/2018-901, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vztahujících se k osvobození od soudních poplatků ve výši 95 %, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny a právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel jakožto žalobce ve sporu vedeném proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byl osvobozen od soudních poplatků v rozsahu 95 % (soudní poplatek za odvolání pak činí 149 638 Kč). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl výrok obvodního soudu stran osvobození stěžovatele od soudních poplatků ve stanoveném rozsahu potvrzen.
3. Stěžovatel nyní ústavní stížností brojí proti těmto závěrům obecných soudů s tvrzením, že na jeho straně byly naplněny podmínky ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro úplné osvobození od soudních poplatků. Jestliže soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je v pozici, kdy by byl schopen zaplatit na soudním poplatku částku 149 638 Kč, dostatečně se nezabývaly jeho majetkovou situací. Svým rozhodnutím o neúplném osvobození od soudních poplatků tak obecné soudy vytvořily situaci, kdy zamezují stěžovateli v přístupu k soudu. Soudy totiž stěžovateli vyšly vstříc jen zdánlivě, neboť fakticky jej zatížily takovou poplatkovou povinností, jež mu objektivně znemožňuje domáhat se svých ústavních práv. Z těchto důvodů namítá, že závěry soudů ohledně stanovení míry osvobození od soudních poplatků pouze ve výši 95 %, tedy nikoliv osvobození úplné, nemohou obstát a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Soudy si při svém rozhodování byly vědomy toho, že stěžovatel nemá žádný nemovitý ani movitý majetek výraznější hodnoty, současně však konstatovaly, že stěžovatel v době rozhodování soudu pobíral příjem ve výši 11 079 Kč, a byť mu není právě kvůli i stěžovatelem zmiňovaným exekucím vyplácen v plné výši (vyplácená částka činí dle tvrzení stěžovatel 9 461 Kč), pouze tyto skutečnosti podle soudů nemohly vést k úplnému osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli proto bylo přiznáno osvobození ve výši 95 %, což mu dovoluje se na nákladech soudních poplatků v minimální míře podílet. K tomu městský soud dodal, že stěžovatel je v produktivním věku bez zdravotních problémů, které by mu způsobovaly pracovní omezení, a soudu není známo, proč dosahuje dlouhodobě takto nízkého příjmu (viz odst. 13 napadeného usnesení městského soudu). Kritériem pro osvobození od soudních poplatků je objektivní možnost účastníka soudní poplatek zaplatit a soudy neshledaly, že by tato možnost u stěžovatele nebyla dána.
9. Důkazy a tvrzení, které stěžovatel předložil k prokázání své nemajetnosti, vyhodnotily soudy jako nedostačující pro úplné osvobození od soudních poplatků. Z rozhodnutí soudů je však patrné, že považovaly majetkové a finanční poměry stěžovatele za natolik významné, že rozhodly o částečném osvobození ve vysoké míře. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
10. Současně nelze přehlédnout, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nadále setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily, když jej od soudních poplatků neosvobodily v plné míře, a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny v řízeních před obecnými soudy (zejm. v řízení odvolacím) a které již tedy obecné soudy posoudily. Stěžovatel dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením ústavně garantovaných práv. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno, nepřísluší.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu