ECLI:CZ:US:2019:3.US.1005.18.1
sp. zn. III. ÚS 1005/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3029/2016-234, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 17 Co 357/2015-219 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. července 2015 č. j. 14 C 81/2012-185, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 3. 2018, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se v občanskoprávním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 81/2012 domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 392 200 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 C 18/2009, a dále zaplacení částky 100 000 Kč z titulu náhrady škody za průtahy a 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007.
3. Stěžovatelka v řízení o pozůstalosti svého otce nabyla pohledávku ve výši 220 000 Kč za H. R. (dále také "žalovaná"), která byla dříve odsouzena za spáchání trestného činu podvodu, jímž způsobila otci stěžovatelky majetkovou škodu. O nároku na náhradu škody nebylo v trestním řízení rozhodnuto.
4. Dne 5. 6. 2006 podala stěžovatelka návrh na vydání platebního rozkazu, který byl okresním soudem vydán dne 5. 9. 2006 pod č. j. 25 Ro 1001/2006-19. Na platebním rozkazu byla dne 30. 7. 2007 vyznačena doložka právní moci, dle které rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 10. 2006 a ke stejnému dni je vykonatelné. Žalovaná podala dne 25. 9. 2006 odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Platební rozkaz byl poté změněn usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 8. 2007 tak, že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Podáním ze dne 12. 1. 2009 požádala žalovaná, aby bylo pokračováno ve věci jí podaného odporu do merita věci. Uvedla, že okresní soud chybně vyznačil právní moc na platebním rozkaze ze dne 5. 9. 2006, přestože ona dne 25. 9. 2006 spolu s odvoláním proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek podala také odpor proti platebnímu rozkazu a tvrdila, že svůj dluh vůči otci stěžovatelky již splatila. Kopii odporu ze dne 25. 9. 2006 připojila k tomuto podání ze dne 12. 1. 2009. Věc byla následně na základě referátu pro soudní kancelář převedena do rejstříku C s tím, že žalovaná zřejmě podala proti platebnímu rozkazu odpor, avšak ten není založen ve spise. Nadále byla věc okresním soudem vedena pod sp. zn. 18 C 18/2009 a dne 30. 11. 2009 tento soud rozsudkem rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce 220 000 Kč s příslušenstvím a dále nahradit náklady řízení ve výši 39 286 Kč. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné konstatuje, že žalovaná včasný odpor skutečně podala a ten nebyl zažurnalizován do spisu z důvodu pochybení pracovníka soudní kanceláře. K následnému odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2010 č. j. 54 Co 173/2010-110 částečně potvrdil rozsudek okresního soudu, změnil toliko výši úroku z prodlení, kterou je žalovaná povinna stěžovatelce zaplatit a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení.
5. Současně s výše popsaným občanskoprávním řízením se stěžovatelka žalobou ze dne 7. 12. 2007 domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené dne 19. 6. 2006 mezi dcerou žalované L. R. jako kupující a H. R. a P. R. jako prodávajícími. Toto řízení bylo vedeno okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007. Stěžovatelka tvrdila, že H. R., která má vysoké dluhy, se touto kupní smlouvou na bytovou jednotku snaží účelově zbavit majetku, a odkázala mj. na "pravomocný a vykonatelný" platební rozkaz ze dne 5. 9. 2006 č. j. 25 Ro 1001/2006-19. Rozsudkem ze dne 14. 5. 2008 č. j. 8 C 8/2007-90 okresní soud žalobu zamítl. V rozsudku se mimo jiné uvádí, že stěžovatelka sama při jednání uvedla, že byla vyrozuměna o tom, že H. R. proti platebnímu rozkazu podala odpor a že jej má doma, až následně sdělila, že této listině nepřikládala důležitost. Okresní soud v rozsudku uvedl, že H. R. podala odpor proti platebnímu rozkazu č. j. 25 Ro 1001/2006-19 a vyznačení právní moci a vykonatelnosti bylo vyhotoveno nesprávně. Pohledávku stěžovatelky vůči H. R. tak nebylo možné považovat za vymahatelnou, tudíž nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů odporovatelnosti právního úkonu. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka následně brojila proti uvedeným rozhodnutím dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2010 rozhodl tak, že zrušil napadené rozsudky krajského soudu i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu se uvádí, že není-li pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a žalobce se domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě. Okresní soud poté usnesením ze dne 30. 8. 2010 č. j. 8 C 8/2007-144 řízení přerušil do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009. Po pravomocném skončení věci vedené pod sp. zn. 18 C 18/2009 (viz bod 4 tohoto usnesení) podala stěžovatelka dne 5. 10. 2011 návrh na připuštění změny žaloby, neboť L. P. (dříve R.) předmětnou bytovou jednotku již prodala třetí osobě. Nově se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 218 000 Kč s příslušenstvím, okresní soud změnu žaloby usnesením ze dne 12. 11. 2012 č. j. 8 C 8/2007-244 připustil. Věc byla skončena usnesením okresního soudu ze dne 13. 5. 2014 č. j. 8 C 8/2007-414, jímž byl schválen mezi stěžovatelkou a L. P. smír, kterým se L. P. zavázala zaplatit stěžovatelce částku 220 000 Kč.
6. Stěžovatelka také podala dne 9. 10. 2008 k Okresnímu soudu v Teplicích návrh na nařízení exekuce a za exekuční titul označila platební rozkaz vydaný okresním soudem pod č. j. 25 Ro 1001/2006-19. Okresní soud v Teplicích nařídil exekuci usnesením ze dne 20. 10. 2008 na majetek H. R., avšak dne 15. 1. 2009 H. R. navrhla zastavení exekuce s tím, že exekuční titul nenabyl právní moci. Exekuce byla následně zastavena a stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit exekutorce náhradu exekučního řízení ve výši 7 800 Kč. Tato částka byla stěžovatelce nahrazena vedlejší účastnicí tohoto řízení (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti) dne 2. 8. 2012.
7. V nyní posuzované věci se poté stěžovatelka u obvodního soudu domáhala žalobou ze dne 16. 4. 2012 proti žalované vedlejší účastnici náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení. Při ústním jednání upřesnila, že se domáhá za řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a náhrady majetkové škody ve výši 392 200 Kč, a dále za řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč a náhrady škody ve výši 100 000 Kč. V částce 7 800 Kč vzala stěžovatelka žalobu zpět.
8. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2014 č. j. 14 C 81/2012-123 rozhodl tak, že zamítl žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 492 200 Kč za průtahy v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 (výrok I.), zastavil řízení co do částky 200 000 Kč za průtahy v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 (výrok II.), částečně zastavil řízení co do částky 7 800 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Obvodní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud nebyl v posuzovaných řízeních nečinný a celkově lze délku řízení považovat za přiměřenou. K řízení vedenému okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 shrnul, že stěžovatelka nepodala v průběhu řízení stížnost na průtahy v řízení ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a řízení trvalo čtyři roky a čtyři měsíce, což lze považovat za přiměřené i ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nárok na náhradu nemajetkové újmy je nadto promlčen, neboť stěžovatelka jej neuplatnila ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě (srov. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). K řízení vedenému okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 shrnul, že ani v tomto řízení stěžovatelka nepodala stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a řízení trvalo šest let a šest měsíců. Okresní soud postupoval v přiměřených lhůtách a rozhodoval o řadě procesních návrhů stěžovatelky (změny petitu, opakované návrhy na změnu ustanoveného zástupce) a k tvrzení, že soud nebyl schopen vyznačit právní moc na usnesení o zamítnutí jejího návrhu na vydání předběžného opatření, nevysvětlila, jaký význam pro ní vyznačení právní moci na zamítavém usnesení vůbec mělo, když nepodala odvolání. Pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 není splněna základní podmínka předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb.
9. K odvolání stěžovatelky potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 č. j. 17 Co 54/2015-144 rozsudek obvodního soudu toliko ve výroku I. co do částky 100 000 Kč a ve výroku III. Oproti tomu ve výroku I. co do částky 392 200 Kč a ve výrocích II. a IV. rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dle městského soudu správně obvodní soud posoudil promlčení nároku stěžovatelky na nemajetkovou újmu za řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 a správně zastavil řízení co do částky 7 800 Kč. Rozsudek obvodního soudu o nároku stěžovatelky na náhradu škody ve výši 392 200 Kč za řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 označil městský soud za nepřezkoumatelný, když se obvodní soud vůbec nezabýval tím, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Za nesprávný označil městský soud také závěr obvodního soudu, že nebyla splněna podmínka mimosoudního uplatnění náhrady nemajetkové újmy za řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 8/2007, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 737/2008, když výjimečně mělo být od požadavku na předběžné projednání nároku upuštěno proto, že vedlejší účastnice jednoznačně dala najevo, že nároky stěžovatelky (vyjma nákladů exekutora) nehodlá uspokojit.
10. Po opětovném posouzení věci obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši 392 200 Kč za průtahy v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za průtahy v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nad rámec odůvodnění obsaženého v předchozím zrušeném rozsudku uvedl, že tvrzeným nesprávným úředním postupem v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 nedošlo ani k dodatečné nevymahatelnosti pohledávky, když exekuční řízení k uspokojení pohledávky stěžovatelky stále probíhá a pohledávka není nedobytná.
11. Napadeným rozsudkem městský soud k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výrocích I. a II. a změnil výrok o nákladech řízení. Městský soud uvedl, že o odškodnitelnou majetkovou újmu půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí (opožděné vydání rozhodnutí) dopad do majetkové sféry účastníka. Škoda žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že pohledávku měl a právě opožděné vydání rozhodnutí vedlo k tomu, že tato se stala fakticky nevymahatelnou. K řízení vedenému okresním soudem pod sp. zn. 18 C 18/2009 městský soud uvedl, že taktéž považuje délku řízení za přiměřenou a základ nároku tudíž za neexistující. Když nedošlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, nemohl být ani žalobkyní tvrzený vznik škody v příčinné souvislosti s předmětným řízením. K řízení vedenému okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007 městský soud uvedl, že byť řízení trvalo šest let a šest měsíců, na uvedeném se nepodílely státní orgány, ale stěžovatelka svým přístupem, který městský soud popsal (ustanovení zástupce z řad advokátů a následné žádosti o jeho změnu, změny petitu), přičemž řízení skončilo smírem ohledně pohledávky ve výši 220 000 Kč, která však stěžovatelce byla již od 17. 1. 2011 pravomocně přiznána v řízení sp. zn. 18 C 18/2009. Stěžovatelka tak pokračovala ve sporu i poté, co jí byla pohledávka pravomocně přiznána v předchozím řízení. Pokud ale řízení formálně pokračovalo i po 17. 1. 2011, nemohla vzniknout nemajetková újma, neboť stěžovatelka již o uvedené skutečnosti věděla. Relevantní dobou trvání řízení je pak doba od 10. 12. 2007 do 17. 1. 2011, což je doba přiměřená povaze sporu a okolnostem jeho vedení ze strany stěžovatelky. Ani u tohoto řízení tak nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není dán základ nároku.
12. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné. Námitka stěžovatelky směřující proti závěru o přiměřenosti délky řízení nezakládá přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud při přezkumu toho, zda došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení a tím k nesprávnému úřednímu postupu, posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, je-li zcela zjevně nepřiměřený, což v tomto případě není. Přípustnost dovolání nezakládá ani to, že odvolací soud přihlédl k procesním úkonům stěžovatelky při posouzení přiměřenosti délky řízení a že uzavřel, že je povinností stěžovatelky, aby existenci skutečností zakládajících zvýšený význam řízení tvrdila a prokázala. Tímto se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
13. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obvodní soud neprovedl jí navržené důkazy, konkrétně zprávu České správy sociálního zabezpečení a lékařskou zprávu o jejím zdravotním stavu, a s jejich neprovedením se v odůvodnění rozsudku nijak nevypořádal. Toto následně namítala v řízeních o opravných prostředcích, avšak její námitka nebyla vyslyšena. Nejvyšší soud nadto nesprávně v napadeném usnesení uvedl, že důkazy provedeny byly.
14. Dalšího pochybení se dopustil Nejvyšší soud tím, že pouze obecně konstatoval, že není založena přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přestože stěžovatelka ve svém dovolání odkazovala na konkrétní rozhodnutí. Obdobnou situací se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Právo na spravedlivý proces stěžovatelky bylo porušeno již v řízeních vedených u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 18/2009 a 8 C 8/2007. Okresní soud vydal platební rozkaz č. j. 25 Ro 1001/2006-19, opatřil jej doložkou právní moci a vykonatelnosti, až po několika letech shledal platební rozkaz nepravomocným a nevykonatelným s odůvodněním, že H. R. podala odpor, který se nikdy nenalezl a není založen ve spise, a o nároku stěžovatelky muselo být jednáno v nalézacím řízení několik let, přestože o základu a oprávněnosti nároku byla všechna rozhodná skutková zjištění provedena a prokázána v trestním řízení vedeném proti H. R. Je nepochopitelné, že obecné soudy v nyní posuzované věci neshledaly na tomto postupu žádné pochybení. Stejně tak je nepochopitelné, že je stěžovatelce vytýkáno, že měnila žalobní návrh a nepodala návrh na určení lhůty k provedení úkonu či si nestěžovala na průtahy v řízení. Využití těchto institutů je právem a nikoli povinností. Byla by je využila, pokud by si neověřila, že takové snahy vedou k vytvoření jen dalších průtahů. Je povinností soudu projednat věc v přiměřené lhůtě. Žalobní návrh měnila proto, že byla změněna osoba pasivně legitimovaná v řízení, neboť žalovaná L. P. převedla nabytou nemovitost na třetí osoby. Tomu se snažila předejít návrhem na vydání předběžného opatření, který byl zamítnut, ač mu mělo být vyhověno. Jednání L. P. se dalo předvídat a předmětná nemovitost byla skutečně převedena na jinou osobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
17. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
18. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
19. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 81/2012 a u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 18/2009 a sp. zn. 8 C 8/2007 Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka svou první námitkou tvrdí nesprávnou realizaci důkazního řízení, konkrétně že obvodní soud opomenul provést důkazy (zprávy České správy sociálního zabezpečení a lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu) a Nejvyšší soud nadto nesprávně uvedl, že tyto důkazy byly provedeny. Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatelka usuzuje, že závěr Nejvyšší soudu je nesprávný, když právě na čl. 103 a 179 spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 14 C 81/2012, na které Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkazuje, je v protokolech z jednání konaných ve dnech 24. 7. 2014 a 9. 7. 2015 uvedeno, že jako listinné důkazy byly provedeny "sdělení České správy sociálního zabezpečení - nedatováno, ale došlé soudnímu exekutorovi 23. 2. - bez viditelného roku" a dále "lékařský posudek o zdravotním stavu ze dne 23. 3. 2004", který se nachází na čl. 169 a jde o lékařský posudek stěžovatelky.
20. O opomenuté důkazy přitom jde, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. V napadených rozhodnutích sice není explicitně uvedeno, jaká skutková zjištění učinily soudy z výše zmíněných důkazů, avšak stěžovatelka ani nijak nespecifikuje, jaké úvahy obecné soudy právě ze zprávy České správy sociálního zabezpečení a z lékařské zprávy měly k předmětu řízení učinit. Stěžovatelka takto pouze opakovaně namítala, že důkazy nebyly provedeny, což ovšem neodpovídá výše popsanému obsahu spisu. Z námitek stěžovatelky nelze shledat, že by měla na mysli jiné důkazy než ty, které podle protokolů na čl. 103 a 179 spisu obvodního soudu byly provedeny, neboť jí tvrzené opomenuté důkazy popsala toliko jako "zprávu České správy sociálního zabezpečení a lékařskou zprávu o mém zdravotním stavu". Namítané vady důkazního řízení tak Ústavní soud neshledal.
21. Dalšího pochybení se měl dle stěžovatelky dopustit Nejvyšší soud, když v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně nereflektoval stěžovatelkou nadnesenou judikaturu. K této námitce Ústavní soud uvádí, že srovnání se situací, kterou se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17, není přiléhavé, neboť šlo o dovolání odmítnuté pro vady s argumentem, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, ačkoli dovolatelé na relevantní rozhodovací praxi ve svém podání odkazovali. V nyní posuzované věci, v níž dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost a nikoli pro vady, však Nejvyšší soud posoudil, zda k odchýlení došlo, přičemž dospěl k negativnímu závěru a odkázal na relevantní judikaturu (str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), se kterou je naopak napadené rozhodnutí v souladu.
22. K poslední námitce stěžovatelky předně nutno konstatovat, že přezkum řízení vedených okresním soudem ve věcech sp. zn. 18 C 18/2009 a 8 C 8/2007 není předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti a stěžovatelka měla možnost i v těchto věcech brojit ústavní stížností. Při rozhodování o této ústavní stížnosti je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky v rámci "odškodňovacího" řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 14 C 81/2012. Stěžovatelka však relevantní ústavněprávní argumentaci (nad rámec výše uvedených námitek, kterým Ústavní soud nepřisvědčil) nevznáší. K pochybení týkajícímu se vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti na platebním rozkazu č. j. 25 Ro 1001/2006-19 a následné délce občanskoprávního řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko uvádí, že je to "nepochopitelné". Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí a přílohových spisů dospěl k závěru, že obecné soudy přiléhavě popsaly průběh řízení vedených okresním soudem a seznaly, že k namítaným průtahům nedošlo, přičemž tento závěr je založen na učiněných skutkových zjištěních a ty nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. To, že došlo k pochybení s vyznačením doložky právní moci a vykonatelnosti na platebním rozkazu č. j. 25 Ro 1001/2006-19, uznal již soud prvního stupně, avšak tímto pochybením mohlo dojít spíše k zásahu do práv H. R. (které tak zprvu bylo upřeno se proti platebnímu rozkazu bránit) a stěžovatelka byla odškodněna za nesprávně zahájené exekuční řízení. Obecné soudy pak hodnotily průběh řízení jako celku a průtahy neshledaly. Takový závěr není nepřiměřený a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout.
23. Ke zbylým námitkám stěžovatelky Ústavní soud poukazuje na to, že jednání účastníků řízení včetně posouzení toho, zda přispěli či nepřispěli k průtahům v řízení či zda využili dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, jsou standardně přezkoumávaná kritéria při rozhodování o přiměřenosti délky řízení [srov. např. nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/ (N 172/63 SbNU 19)]. Okrajově lze reagovat na námitku stěžovatelky, že mělo být vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 8 C 8/2007, neboť se později ukázalo, že měla pravdu a žalovaná předmětný majetek skutečně převedla na třetí osoby. Takto postavený argument však nelze akceptovat, když je nutno zkoumat důvod nevyhovění opakovaným návrhům stěžovatelky na vydání předběžných opatření, kterým bylo neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany stěžovatelky, když pro existenci hrozby budoucí dispozice s majetkem žalované neuváděla a neprokazovala žádné konkrétní skutečnosti. To, že nakonec došlo k následku, kterého se chtěla stěžovatelka vyvarovat předběžným opatřením, samo o sobě nemůže znamenat, že bylo zamítnutím návrhu rozhodnuto nesprávně, když vyhovující rozhodnutí by bylo založeno na nedostatečně prokázaných skutkových zjištěních.
24. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky podle čl. 1, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu