ECLI:CZ:US:2019:3.US.1087.19.1
sp. zn. III. ÚS 1087/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Šorše, zastoupeného Mgr. Hanou Zimovou, advokátkou, sídlem Fügnerova 287, Chlumec nad Cidlinou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2019 č. j. 1 VSPH 193/2019-A-15, KSPA 56 INS 134/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Rychnov nad Kněžnou, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále svoji ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl návrh soudního exekutora Mgr. Bohumila Brychty, aby mu bylo umožněno dokončit prodej movitých věcí povinného dlužníka - stěžovatele - dražbou. V odůvodnění svého usnesení krajský soud zejména uvedl, že bylo zahájeno insolvenční řízení o úpadku stěžovatele a doposud o něm nebylo rozhodnuto. Dále krajský soud odkázal na §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, podle něhož platí, že předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v §109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů. Smyslem daného ustanovení podle krajského soudu je přitom eliminovat účinky vyvolané nepoctivými insolvenčními návrhy, které jsou podávány zejména se záměrem blokovat exekuční řízení. V daném případě ale nebylo zatím nikterak osvědčeno, že by stěžovatel jako dlužník zahájením insolvenčního řízení chtěl účinků insolvenčního řízení zneužít; je tomu tak podle krajského soudu i proto, že jde ze strany stěžovatele o jeho první insolvenční návrh.
3. K odvolání soudního exekutora Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") změnil ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí tak, že návrhu soudního exekutora vyhověl a předběžné opatření nařídil. Podle vrchního soudu nebyl insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podán primárně proto, aby takto byla řešena situace stěžovatelova úpadku, nýbrž především proto, aby stěžovatel zabránil dražbě na úkor uspokojení pohledávky Mgr. Jany Gamrátové vůči jeho matce. Navíc na zastřený účel insolvenčního řízení lze podle vrchního soudu usuzovat i z časové souvislosti mezi datem konání dražby a zahájením insolvenčního řízení, jakož i z toho, že v insolvenčním návrhu označenými (toliko dvěma) věřiteli byly právě oprávněná Mgr. Jana Gamrátová a soudní exekutor. Nadto i uváděná celková výše dlužné sumy 50 229,70 Kč nenasvědčuje podle vrchního soudu tomu, že by právě tato částka měla být bez dalšího podkladem pro závěr, že je stěžovatel insolventní nebo předlužen. Žádné bližší okolnosti, jež by naopak nasvědčovaly opačnému náhledu, stěžovatel ve svém insolvenčním návrhu neuvedl. Spekulativnímu charakteru insolvenčního návrhu stěžovatele pak podle vrchního soudu nasvědčuje i to, že celá uvedená částka již byla uhrazena a zanikla. Další důvod pro to, aby bylo návrhu soudního exekutora vyhověno, skýtá dosavadní rozhodovací praxe, podle které má věřitel v důsledku rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu třetí osoby, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku dlužníka, vůči dlužníkovi nárok na vydání plnění z neúčinného úkonu až do výše své pohledávky a může se domáhat vyloučení výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že o jeho návrhu na oddlužení nebylo krajským soudem rozhodnuto v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, ale až po uplynutí více jak měsíce a půl. Kdyby naopak krajský soud nerezignoval na svoji zákonnou povinnost a včas vydal rozhodnutí o úpadku spojené s povolením oddlužení, případně by tento návrh zamítl, pak by nebyl žádný důvod, aby vrchní soud vydal ústavní stížností napadené usnesení a aby na základě tohoto napadeného usnesení vrchního soudu provedl exekutor dražbu. Nadto stěžovatel upozorňuje, že svým insolvenčním návrhem nesledoval žádné postranní úmysly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti totiž v podstatě vůbec nereaguje na jádro odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu. V něm vrchní soud - na rozdíl od odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které jakoukoliv věcnou argumentaci téměř postrádá - podrobně vysvětlil, proč považuje insolvenční návrh stěžovatele za spekulativní a proč tedy návrhu soudního exekutora na vydání předběžného opatření vyhověl, čímž umožnil mimo jiné provedení exekuce. Stěžovatel - jak již bylo uvedeno - k důvodům vrchního soudu, v nichž vyjádřil spekulativní charakter stěžovatelova insolvenčního návrhu, uvádí toliko, že chtěl jen v insolvenčním řízení uspokojit své věřitele. Takto vedená argumentace však není dostatečná ani z pohledu podústavního práva, natožpak z pohledu ústavněprávní argumentace. Stěžovatel tak ve svých úvahách vůbec nezohledňuje, že nařízení předběžného opatření přímo nesouvisí se samotným rozhodováním o jeho eventuálním úpadku, může tedy k němu být přistoupeno i během insolvenčního řízení. Aniž by tedy bylo rozhodující, zda skutečně soud rozhodl o úpadku stěžovatele později či nikoliv, na samotné rozhodnutí soudního exekutora navrhnout vydání předběžného opatření podle §82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona to nemá vliv. Sám stěžovatel ostatně připouští, že jeho návrh může být insolvenčním soudem zamítnut a provádění exekuce by tak pokračovalo.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za dané situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu