ECLI:CZ:US:2019:3.US.1125.19.1
sp. zn. III. ÚS 1125/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ondřeje Dufka, zastoupeného Mgr. Pavlem Krausem, advokátem sídlem Jitřní 558/8, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2019, č.j. 27 Co 54/2019-69, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Michala Lorence a Radky Lorencové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 2. 2019, č.j. 27 Co 54/2019-69, s tvrzením, že tímto usnesením došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil také s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 11. 2018, č.j. 27 EXE 15/2018-56, rozhodl o návrhu stěžovatele na odklad exekuce tak, že provedení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 1. 2018, č.j. 27 EXE 15/2018-11, ohledně částky 136 698,88 Kč odložil, a to do právní moci usnesení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na odklad exekuce se ohledně částky 223 396 Kč zamítá (výrok II.).
3. Z usnesení okresního soudu vyplývá, že návrh stěžovatele na odklad exekuce byl soudu postoupen prostřednictvím exekutorského úřadu s tím, že exekutor návrhu nevyhověl. Z obsahu spisu okresní soud zjistil, že společnost NURSUS s.r.o. stěžovateli postoupila svou pohledávku v částce 136 698,88 Kč, kterou má za dlužníkem Michalem Lorencem z titulu smlouvy o úvěru ke služební kreditní kartě, a stěžovatel tuto částku započetl proti pohledávce oprávněných (vedlejších účastníků). Soud ohledně této částky shledal důvody k odkladu exekuce, neboť v případě, že pohledávka oprávněného v této výši skutečně zanikla započtením, bude to důvod k částečnému zastavení exekuce, což však bude postaveno najisto až při rozhodování o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Ve zbylé části byl návrh na odklad exekuce zamítnut, neboť exekuce pro částku, kterou stěžovatel uhradil k rukám exekutora, zaniká přímo ze zákona.
4. Krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 26. 2. 2019, č.j. 27 Co 54/2019-69, rekapituloval obsah odvolání vedlejších účastníků i vyjádření stěžovatele k odvolání a citoval §266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), dle kterého soud může i bez návrhu povinného odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§268 o.s.ř.). Poukázal na to, že stěžovatelem uváděné skutečnosti a označené důkazy nasvědčují tomu, že jemu postoupená pohledávka byla k okamžiku, kdy se měly setkat obě kryjící se pohledávky, již promlčena, proto není způsobilá k započtení, a tudíž nelze dovozovat ani předpoklad reálnosti částečného zastavení exekuce pro zánik pohledávek započtením. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že započítávaná pohledávka byla původně přiznána jeho předchůdkyni v rozhodčím řízení, pak krajský soud vyjádřil také pochybnosti o platnosti rozhodčí doložky, na základě které byl rozhodčí nález vydán. Z těchto důvodů krajský soud usnesení okresního soudu v odvolání napadeném výroku I. změnil a návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce ohledně vymožení částky 136 698,88 Kč, do doby pravomocného rozhodnutí exekučního soudu o návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce, zamítl.
II.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud nezkoumal pouze skutečnosti významné pro posouzení návrhu na odklad exekuce, ale přezkoumával promlčení započítávané pohledávky stěžovatele a platnost rozhodčí doložky vztahující se k započítávané pohledávce, a to bez možnosti vyjádření se stěžovatele, bez provedení řádného dokazování a bez řádného zjištění skutkového stavu. Dle stěžovatele se přitom dopustil porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, protože rozhodoval zcela svévolně, nepředvídatelně a mimo rámec legitimního očekávání. Stěžovatel dále upozorňuje, že přestože krajský soud dospěl pouze k pravděpodobnému závěru, že by pohledávka stěžovatele mohla být promlčena a tedy nezpůsobilá k započtení, nepostavil tuto otázku najisto, čímž zcela pominul smysl odkladu exekuce, tj. předcházet nepříznivým a často i neodčinitelným následkům způsobeným jejím bezodkladným provedením. Tím dle stěžovatele porušil také jeho právo vlastnit majetek a právo na jeho pokojné užívání, protože neposkytl právní ochranu tam, kde to smysl a účel zákona vyžaduje a vystavil stěžovatele neprodlenému výkonu exekuce navzdory pravděpodobnosti jejího zastavení.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, že krajský soud zamítl jeho návrh na odklad provedení exekuce. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou však svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ustanovení §266 odst. 2 o.s.ř. dává soudu možnost odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§268). Takto koncipovaná podmínka otevírá relativně široký prostor pro soudní uvážení a k závěru o protiústavní interpretaci tudíž nepostačuje pouhá možnost odlišného hodnocení významu jednotlivých výkladově určujících hledisek (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 865/06 ze dne 27. 6. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 526/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 3240/11 ze dne 15. 2. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 551/12 ze dne 14. 3. 2012). Ústavní soud se proto zabýval tím, zda se krajský soud při rozhodování o odkladu exekuce nedopustil mimořádného excesu, svévole nebo jiného extrémního pochybení, jež by svou povahou a intenzitou představovalo porušení základních práv stěžovatele. Po seznámení se s ústavní stížností napadeným rozhodnutím lze přitom učinit závěr, že takové nedostatky nenastaly.
11. Zatímco stěžovatel je přesvědčen o nevyhnutelnosti budoucího zastavení exekuce, krajský soud založil rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na odklad exekuce na názoru, že předpoklad reálnosti částečného zastavení exekuce pro zánik pohledávek započtením vzhledem k okolnostem případu není naplněn. V této souvislosti krajský soud poukázal na pochybnosti o promlčení pohledávky stěžovatele a o platnosti rozhodčí doložky, které také podrobněji odůvodnil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, na argumentaci týkající se promlčení předmětné pohledávky přitom bylo založeno i odvolání vedlejších účastníků proti usnesení okresního soudu, ke kterému měl stěžovatel možnost se vyjádřit, což také učinil. Důvodnost pochybností předestřených krajským soudem pak bude předmětem probíhajícího řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, jehož výsledek Ústavní soud v tuto chvíli není oprávněn předjímat. Lze však konstatovat, že krajský soud se posouzením možnosti odložit provedení výkonu rozhodnutí řádně zabýval, uvedl, jakými úvahami se při aplikaci relevantních ustanovení občanského soudního řádu na případ stěžovatele řídil a srozumitelně vyložil, proč se na rozdíl od stěžovatele domnívá, že existence kvalifikované pravděpodobnosti zastavení exekuce dána není. Přestože stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je lze vnímat jako ústavně konformní a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by ze strany krajského soudu došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu