ECLI:CZ:US:2019:3.US.1187.19.1
sp. zn. III. ÚS 1187/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Václava Tomáška, zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 4770/2018-250, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2018 č. j. 12 Co 87/2017-211 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. září 2016 č. j. 15 C 41/2015-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Leoše Wagnera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí (pozn. na první straně ústavní stížnosti uvedl, že ji podává proti rozhodnutím, jež byla napadena ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 278/17) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivé řízení zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na účinný právní prostředek nápravy zaručené v čl. 13 Úmluvy.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 41/2015 se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit mu částku 85 337 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody vzniklé vadným provedeným pokládky dlažby v jeho domě. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 15 C 41/2015-176 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 64 937 Kč s příslušenstvím (I. výrok), částečně žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (III. až V. výrok), když podle jeho závěru je dána odpovědnost stěžovatele v rozsahu tří čtvrtin.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 č. j. 12 Co 87/2017-211 potvrdil I., IV. a V. výrok napadeného rozsudku, změnil III. výrok toliko ve výši náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, v němž - po rekapitulaci průběhu řízení - formuloval "podmínky pro dovolání" tak, že napadený rozsudek je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, že závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, přičemž u nich se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a některé z nich v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, a nejde o rozhodnutí uvedené ve výčtu rozhodnutí, proti kterým není dovolání přípustné. Poté se zabýval výjimkami z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. (ohledně nepřihlédnutí ke znaleckému posudku) a posouzení právního důvodu nároku vedlejšího účastníka (s důrazem, že neuplatnil žádný z nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady). Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 33 Cdo 4770/2018-250 odmítl s odůvodněním, že neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po shrnutí průběhu předcházejícího soudního řízení namítá porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivé řízení s argumenty, které použil k odůvodnění svého dovolání (část II. ústavní stížnosti a část III. dovolání), s tím, že nebyl dán zákonný důvod, který by okresní soud a krajský soud opravňoval pominout důkaz znaleckým posudkem. Porušení práva na účinný právní prostředek stěžovatel spatřuje v postupu Nejvyššího soudu, když mu předložil k řešení otázku výjimek z koncentrace občanského soudního řízení a právního důvodu nároku vedlejšího účastníka, když v dovolání předložil Nejvyššímu soudu rozpor mezi závěrem, ke kterému došel krajský soud ve svém rozsudku, a zákonem. Z toho dovozuje, že Nejvyšší soud odmítnutím jeho dovolání s odůvodněním, že nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, pominul tu skutečnost, že soud je vázán při svém rozhodování zákonem a že když se soud při řešení některé z otázek hmotného či procesního práva odchýlil od zákona, je dán některý z důvodů uvedených v §237 o. s. ř. K tomu dodal, že kdyby tomu tak nebylo, stěžovatel by nedisponoval žádným mimořádným opravným prostředkem proti nezákonnému soudnímu rozhodnutí, zatímco proti soudnímu rozhodnutí, které je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu takový mimořádný opravný prostředek má.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu s obsahem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 222 až 224) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu využít tento mimořádný opravný prostředek k ochraně svých majetkových zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Za naplnění zákonných předpokladů nelze považovat označení III. části dovolání ("K otázce výjimek z koncentrace řízení") ani označení IV. části dovolání ("K otázce právního důvodu nároku žalobce"), ani závěrečné body těchto částí, v nichž stěžovatel tvrdí, že "odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadený rozsudek spočívá na nesprávním právním posouzení věci, jestliže odvolací soud došel k závěru, že ...."). Zjevně mylná je též stěžovatelova představa, že neexistuje žádný mimořádný opravný prostředek proti nezákonnému soudnímu rozhodnutí (viz výše bod 5. i. f.); neboť i v takové situaci lze formulovat příslušnou otázku hmotného nebo procesního práva a vyjádřit její vazbu na rozhodovací praxi dovolacího soudu.
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v říjnu 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu